Gerlachovský štít, Krčmárov žľab

Článek byl v upravené podobě publikován v časopisu Lidé & Hory č. 2/2011.

Letošní zima nadočekávání přála lezení v ledu. Nové útočné zbraně, které jsem našel pod vánočním stromečkem, tedy naštěstí nezůstaly pohozené v koutě bytu a v průběhu ledna až března jsme s nimi krásně potrénovali. Po několika výletech na německý Grosser Arber jsme si naplánovali vážnější akci. Zimní výstup na Gerlachovský štít (2655m). Termín jsme soustavně posouvali kvůli značně vysokému lavinovému nebezpečí, avšak náhoda tomu nakonec chtěla a ideální podmínky k výstupu vyšly na prodloužený velikonoční víkend.

Bratři Linhartovi kráčejí vstříc tatranskému dobrodružství :-) Ve středu 8. dubna jsem konečně dostal sms, na kterou jsme čekali už přinejmenším měsíc. "Moze byt, v zasade su laviny popadane. Snehu je dost." Výborně. A po další sms už nebylo o čem dále přemýšlet. "Do pondelka hlasia stabilne pocasie, len turu treba zacinat este za tmy cca 3hod rano." Následoval rychlý mail na členy týmu a v momentě bylo jasno. Do slovenských Vysokých Tater se vypravíme pouze v trojici - Martin, Vláďa a Robert. V sobotu 11. dubna brzy ráno jsme sedli do auta.

Vysoké Tatry patří již tradičně k oblíbeným cílům českých lezců. Po několika letech jsme se sem opět podívali na podzim roku 2008, abychom se trošku procvičili v zakládání vlastního jištění. Už tehdy jsme po očku pokukovali po výstupu na Gerlach. Povětrnostní podmínky nám však nepřály a zimní výstup se zdál být zajímavější výzvou.

Gerlachovský štít (2655m), zvaný též zjednodušeně Gerlach, je nejvyšší horou Vysokých Tater, Slovenska a celých Karpat - býval také nejvyšší horou Československa. Štít je pojmenován podle obce Gerlachov, nad kterou se vypíná a do jejíhož území spadá. Zajímavostí je označení vrcholu podle našeho (Kroutilova) průvodce z roku 1956 - Stalinův štít!

Krčmárov žľab, měřící kolem 800m, se počítá mezi jeden z nejlavinéznějších terénů ve Vysokých Tatrách. Prvně byl zlezen už 22. července 1899 (L. Darmstädter, A. Otto s vůdcem H. Stabelerem). Kroutilův průvodce na straně 227 poznamenává: "Překrásný výstup; obtížnost mění se podle stavu sněhu. Pozor na pád kamení!".

Příjezd

Vláďa před 4 hvězdičkovým hotelem Sliezsky dom (1670m). Předpokládám, že nemá valného smyslu popisovat Čechům cestu do Tater. Cesta tam nám vzala 6 hodin (zpět 5 a 1/2 hodiny). Mimochodem nedoporučujeme kupovat si slovenský týdenní dálniční kupón za české koruny! Plaťte eury (5 Euro) - vyjde to levněji.

Parkování v Tatranské Poliance jsme vyřešili jednoduše. Auto jsme nechali u hlavní silnice hned za zastávkou autobusu (nad nádražím) - zadarmo. Viděli jsme však, že někteří lidé parkovali až za zákazem vjezdu na asfaltové cestě ke Sliezskému domu. Kousek před závorou je tu malé odpočívadlo, včetně stolků a lavic.

Výstup

Snaha byla veliká, přesto se nám nepodařilo zredukovat batohy podle našich představ. Kromě Roberta, který se rozhodl šetřit nohy (nikoli však svá záda), jsme vyrazili rovnou a pouze ve skeletech. První hodina cesty po asfaltce až k mostu přes Velický potok byla ubíjející. Zpestřovali jí jen drobné dešťové přeháňky. Nad 1400 metrů byl konečně sníh. Dali jsme na radu recepční hotelu Sliezsky dom a raději zůstali na silnici. Říkala nám po telefonu, že někteří nešťastníci se vypravili zkratkou po zelené stezce lesem a vyčerpávající výstup hlubokým mokrým sněhem je odradil natolik, že nedošli ani k hotelu.

Krátce po 17:00, po téměř třech hodinách chůze z Tatranské Polianky, jsme usedli v restauraci 4hvězdičkového hotelu Sliezsky dom (1670m). Zlákalo nás "skialpinistické menu" za 5 éček (1/2 litru čaje, hrachová polévka a čtyři velké sladké kynuté knedlíky s marmeládovou náplní).

Hosté hotelu nás vybavili aktuálními informacemi o sněhových podmínkách a vřele doporučili využít sněžnice. A měli pravdu. Zkusili jsme to chvilku bez nich a po 10 metrech chůze jsme se museli vrátit na pevnou půdu. Postup po pravém břehu Velického plesa (1665m) a dále v prudké stráni v místech, kde v létě zurčí Velický vodopád, byl se sněžnicemi a cepínem v ruce bezproblémový. Bez nich - no hrůza pomyslet.

Před pátou hodinou ranní překonáváme suťovisko a začínáme výstup Krčmárovým žlebem. Sobotní pouť byla u konce. Na bezpečném místě, kousek od Dlhého plesa (1939m) a na dosah suťového kuželu pod Krčmárovým žlebem jsme zastavili. Přesně ve chvíli, kdy se šero začínalo proměňovat v tmu. V rychlosti jsme si připravili věci na brzké ranní vstávaní a zalezli do bivakovacích pytlů. Čekalo nás klidné hvězdami poseté nebe, kterému vévodil jasně zářící měsíc.

Po 6 hodinách spánku, resp. ve 3:00 ráno, jsme se začali pozvolna probírat. Nijak zvlášť jsme nespěchali, o čemž svědčí i skutečnost, že první z nás hodil batoh na záda až dvacet minut po čtvrté hodině ranní! Teplota mohla být kolem nuly, maximálně dva tři stupně pod bodem mrazu. Helmy, čelovky, cepíny, sedáky s matrošem, mačky a jde se! Překonání tvrdého sněhu, kterým byl pokryt suťový kužel pod Krčmárovým žlebem bylo snadnější, než jsme si mysleli. Po svlečení nadbytečné vrstvy oblečení jsme se rozhodli pro postup bez navázání na lana.

Když jsme byli odhadem v polovině žlebu a na vrcholky hor nad námi dopadly první paprsky slunce, napadlo nás, že je trochu podivné, že jsme dosud nepřekonali prudký skalní práh, který měl být ve spodní třetině výstupu? Zjevně jsme jej přešli bez povšimnutí. Sklon svahu nám nepřišel v žádné jeho fázi nijak extrémní - do 60°, max. 65°, v průměru však pouze kolem 50°. Pravidelně jsme se střídali ve vedení po přibližně 100 výškových metrech a za 2,5 hodiny (v 7:30) jsme stanuli na sluncem zalité (Čertově) Lavinové lávce (2550m). Cestu Krčmárovým žlebem jsme si vybírali pouze podle tvrdosti sněhu, takže jsme neřešili, zda jít více vpravo nebo více vlevo, popř. rovnou středem.

Robert kousek nad Lavinovou lávkou nastupuje do jednoho z hřebínků pod Kotlovým štítem (2601m). Výhled z hřebene byl úžasný. Dokonalé počasí a rozhled na celé Vysoké Tatry. Jen vrchol Gerlachu byl dosud schovaný. Dali jsme si delší pauzu na jídlo a focení.

Pravděpodobně dva nebo i více dní před námi šla stejnou cestou na Gerlachovský štít jiná parta a místy byly viditelné pozůstatky trasy. Nijak jsme se tedy nezdržovali hledáním cesty a vydali se ve směru jejich stop. Jelikož jsme neměli k dispozici žádné přesné nákresy traverzu a popis trasy v našem průvodci z roku 1956 byl dosti stručný, byli jsme za zmiňované stopy moc rádi. Traverz je veden v celkem logické linii ve výšce Lavinové lávky nebo jen pár metrů nad ní na straně Batizovské doliny.

Obešli jsme Kotlový štít (2601m) a až nyní se nám prvně ukázal pár stovek metrů vzdálený vrchol Gerlachu. Nejprve jsme však museli překonat řadu žlábků a žeber vybíhajících k Batizovské dolině. Postup nebyl tak snadný, jak jsme si představovali. Sníh začal být pod přímými paprsky slunce příliš měkký, než abychom měli jistý krok. V několika strmých sestupech ze skalních žeber jsme se pro jistotu jistili. Nejprudší skalní zub přibližně v polovině traverzu jsme museli slanit. Jednalo se o maximálně 15 metrů slanění z perfektního skalního bloku. Nalezli jsme na něm čerstvou smyci. Po jejím prověření v zatížení jsme jí bez obav použili.

Sníh držel stále méně a náš postup byl v těchto podmínkách zoufale pomalý a místy dosti nejistý. V poledne, po necelých čtyřech hodinách v traverzu, jsme se dostali přímo pod Gerlach. Zbývalo vystoupit závěrečných 100 výškových metrů.

Vláďa, Robert a Martin (s naší vlajkou Las Cumbres EXP) na vrcholu Gerlachovského štítu (2655m). Z vrcholu Gerlachovského štítu (2655m) se nám naskytl parádní výhled na celé Vysoké Tatry. Po nezbytném focení jsme něco málo zakousli a všichni jsme dopili poslední zbytky vody. Na výstup jsme si brali pouze litr vody (výstup na lehko). Zpětně jsme si očima procházeli trasu traverzu a shodli jsme se, že místy byla expozice taková, že jsme se pěkně "vybáli"! Kdybychom se však pokoušeli cestu ještě více odjistit (lano jsme v traverzu použili celkem třikrát, z toho jednou ke slanění), s velkou pravděpodobností by nám to v hlubokém měkkém sněhu trvalo o další hodinu déle. Jednou se z hřebene nad námi dokonce utrhl velký kus kompaktního tvrdého sněhu a proletěl jen 10 metrů za Vláďou. Takže čím déle bychom se v traverzu pohybovali, tím by to bylo horší. Dosud to byl tedy parádní výstup se vším všudy :-)

Sestup

Hodinu po poledni jsme se rozhoupali k sestupu Batizovským žlebem. Sníh byl měkký a propadali jsme se hodně hluboko. Vláďa šel i v těchto podmínkách dolů velmi jistým krokem. Martin celou dobu výstupu využíval jistoty dvou lezeckých cepínů a z největší části budoval stopu pro ostatní, ale tady v sestupu se krátké násady cepínů ukázaly jako nevýhoda. Neposkytovaly dostatečnou oporu pro ruce. Martin tedy zvolil taktiku sestupu po čtyřech, tváří ke svahu! A šlo to celkem rychle. Robert na tom byl s ohledem na nejtěžší batoh nejhůř. Nakonec zvolil také taktiku sestupu po čtyřech. Nicméně absence druhého cepínu a únava nohou se výrazně odrazila v jeho tempu.

Všichni jsme se sešli, resp. vzájemně na sebe počkali, v Batizovské próbě (asi 2250m), kde jsou kolmé skalní úseky zajištěny ocelovými kramlemi, stupy a oky pro slanění. Po zlezení ocelových stupů jsme poslední 30 metrový úsek slanili. Odtud už naše kroky směřovaly přímo k Batizovskému plesu. Nejprve z prudšího svahu a následně ze stráně, kde jsme náš sestup urychlili jízdou po zadku.

Došlo znovu i na sněžnice. V Batizovském plese (1884m) jsme si doplnili vodu do lahví a co nejrychleji pokračovali dolů pláněmi Velické doliny. Zpočátku jsme šli po červené stezce - Tatranské magistrále. Pak jsme odbočili mírně doprava na žlutou (na rozcestí pod Suchým vrchem), abychom se co nejdříve dostali na asfaltku vedoucí mezi Tatranskou Poliankou a Sliezským domem. Když jsme se dostali sem, bylo už půl sedmé večer! Zpátky u auta jsme stáli o další hodinu později.

Dlouhý den skončil až před třetí hodinou ranní na velikonoční pondělí, když jsme ulehli do postele. Cestu autem nám zpestřily policejní kontroly. Na velikonoce se prostě příliš chlastá a bourá :-)

Co si vzít

Batizovské pleso (1884m) a doplňování vody na závěrečný sestup. Výstup na Gerlach Krčmárovým žlebem je při kombinaci zímních podmínek a krásného "letního" počasí, jaké vyšlo nám, nádhernou, byť místy trochu exponovanou, záležitostí. Za zcela nezbytné považujeme mít: helmu, čelovku, cepín (turistický stačí), mačky a lano. Pro naše tříčlenné družstvo jsme s sebou měli dvě poloviční šedesátky, ale během výstupu i sestupu jsme nakonec pracovali pouze s jedním 60m polovičním lanem. Dále doporučujeme mít odsedku, dvě až tři HMSky, kýbl a krátký prusík na slaňování, resp. jištění. Může se hodit i nějaká expreska nebo volná karabina. Při jištění v traverzu jsme využili jeden friend střední velikosti (3), dva střední vklíněnce a dvě sešité smyce 120cm. Naopak jsme nevyužili, ale přesto jsme táhli dva ledovcové šrouby, skoby, další dva friendy a celou sadu vklíněnců. Smyc a šňůr jsme měli taktéž dostatek :-)

Za špatného počasí a ztížené orientace v traverzu bychom jistě využili další sešité či volné smyce a nějaké šňůry. Nejlépe to však v takovém případě ani nezkoušet.