Národní park Toubkal (II.)

Ráno v sedm jsme úplně „v klidků“ vyrazili. Lenka se brzy odpojila. Neměla vhodnou obuv a v jejích volnomyšlenkářských sandálech to na strmém štěrkovém svahu mělo k ideálu daleko. Rašíd nás zkušeně vedl vzhůru. Ordinoval pravidelné pauzy, abychom to zkraje příliš nepřepálili.

♦ ♦ ♦

Kvalitní spánek zajistil skvělou fyzickou kondici. Po včerejší únavě a nedostatku motivace nebylo ani stopy. Měli jsme pocit, že nahoru můžeme snad i běžet. V 9:10 jsme se už opájeli pocitem dobytí vrcholu Jebel Toubkal ve společnosti dalších snad čtyřiceti lidí, včetně místních dětí, které ani zde neváhaly prodávat hand-made suvenýry, které až sem vynesly. Nahoře se poflakovalo také malé stádečko ochočených divokých koz žebrajících o pamlsky. Na oslavu jsme se pustili do další ze svých chutných konzerv a jen se kochali pohledy z mírně skloněné plošiny, která tvoří vrchol nejvyšší hory severní Afriky. Ten pravý turistický sexappeal dodává majestátní hoře vysoký kovový jehlan vyznačující oněch 4167 m. nadmořské výšky.

S pocitem vnitřního naplnění jsme po hodině rozjímání nastoupili cestu zpět. Nebe se zatáhlo, a tak jsme na chvilku zalitovali, že jsme ráno nevyšli už před šestou jako ostatní turisté, kteří přes sebe ihned přehodili reflexní goretexové plachty. Sestup ubíhal svižně, pomocí skluzů jsme po štěrku doslova letěli. Kromě mne se jako vždy nikomu nic nestalo. Jeden skluz mi nevyšel a sedřel jsem si koleno. Alespoň že to hned na začátku cesty po Maroku neodnesly kalhoty. K vrcholu jsme se totiž vydali nalehko – jen v šortkách.

Zpět u chaty jsme byli kolem poledne. Dali jsme si typický přeslazený čaj z máty nana a přikoupili vodu, aby nám nedošla jako předchozího dne při stoupání k chatě. To jsme pak v nouzi nepohrdli ani vodou z potůčku tekoucího přes cestu.

Dohoda s ostatními, s nimiž jsme načas spojili své síly, byla, že se do údolí vydáme po 14. hodině a spát budeme ve vesničce Aguersioual. Protože však naše batohy byly třikrát větší a těžší než jejich, změnili jsme plán. Počkají na nás v Imlilu. Cesta utíkala velmi pěkně. Na dohled před Imlilem nás dostihla bouřka a prudký liják. Jirka překvapeně zjistil, že nemá pláštěnku. Největší déšť tak přečkal pod velkým balvanem. Během chvíle se mu ovšem dostalo nabídky směnit své boty nebo jinou část oblečení za ošuntělou pláštěnku. Místní mladý podnikatel nedbal nepřízně počasí a okamžitě hodlal využít příležitost k nepeněžní transakci. My jsme však místo výhodného směnného obchodu vzhlíželi k nádherně vybarvené duze, která se klenula nad celým imlilským údolím. Nedaleko centra Imlilu na nás v baru čekali ostatní.

Společně jsme se vydali do Aguersioual. Děvčata sehnala odvoz džípem. Na korbě a zdarma! Obě osady jsou od sebe pouhých pět kilometrů, ale po nezpevněné pistě zabral přesun i při poměrně rychlé jízdě dobrou čtvrthodinku.

Simova sestra ve vesnici působila jako charitativní pracovnice. Bylo proto jen otázkou chvilky, než seženeme ubytování. Domek patřil nevládce podporující vzdělávání a zlepšování životních podmínek domorodců. Díky této organizaci tady mimo jiné postavili čističku vody. Naše útočiště stálo úplně nejvýš. Na starost je měl Francouz Michel, který se zde věnoval své doktorandské práci o životě a jazyce Berberů. Všichni jsme se uložili pod širým nebem na terase hliněného baráčku a dlouze do noci moudře debatovali ... hlavní cíl byl splněn a nezbývalo než si užít zbytek cesty, ať už nás zavede kamkoliv.

Reklama