Marrákeš

Přidáno: 12.2.2020 | Datum akce: 8.8.2002
Autor: Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2002 | Afrika | Maroko | Marrákeš | UNESCO
Náhled tisku

Vstáváme brzy a potichu, abychom neprobudili ostatní. Spěšně házíme věci do batohů a mizíme v ranním oparu dolů pod ves, abychom u cesty chytili kočár směrem do Asni. U pramene nabíráme vodu a snídáme. Nekazíme si chuť zbytečně pestrým jídelníčkem a zařazujeme tradiční cestovatelskou specialitku – ovesné vločky ve studené vodě. Při čekání na odvoz jsem do zrcadlovky vložil černobílý film, a tak mám nutkavou potřebu ho využít. Pobíhám kolem … suchý strom, vodou podemletý dům …

♦ ♦ ♦

Ze zatáčky se vynořuje dodávka. Batohy letí na střechu a my se snažíme vmáčknout na zadní volně stojící dřevěnou lavici. Doma by se muselo snažit 10 – 12 lidí, aby se tu směstnali, ale tady se v celku pohodlně a bez reptání usadí dvacet šlachovitých Berberů v pletených čapkách. V každé zatáčce sleduji, jestli se za námi v prachu cesty neválí zavazadla. Na cestách to patří k mým oblíbeným činnostem. Neustále sledovat bezpečnostní situaci, podezřelá individua a jistit nerušený klid a pohodu ostatních. Ti se mi obvykle posmívají nebo mnou navrhovaná opatření ignorují. Stejně si ale nemůžu pomoct. V Asni hladce přestupujeme do grand taxi, čili plně obsazeného Mercedesu-Benz W123 z počátku osmdesátých let. Obsazený vůz čítá kromě řidiče dalších 7 pasažérů (dva + řidič vpředu a pět vzadu). Cena do Marrákeše pak vyjde na příjemných 20 dirhamů na osobu.

Po příjezdu na rozpálené parkoviště taxíků nedaleko brány Bab Agnaou okamžitě zaznamenáváme změnu. Kromě slunečních brýlí nasazujeme coby ochranu proti slunci i své saúdské šátky. Město kolem nás ale vypadá o dost jinak, než když jsme ho navštívili na podzim, před necelým rokem. Bulvár Résidence Royale podél hřbitova Sidi es-Souhaili je nově vydlážděn, osázen palmami a působí nečekaně sterilním dojmem. Žádní trhani, naháněči nebo prodejci čehokoliv. Jsme vůbec v Marrákeši? Vše se změní, jakmile projdeme branou Bab Agnaou. Marrákeš byl prvním velkým marockým městem, které jsme navštívili, a všem nám učaroval. Jako mávnutím proutku jsou tu malé obchůdky, lidský mumraj, dvoukoláky, oslíci, smrádek, horko a jeho typické poznávací znamení – červená barva. Neomylně směřujeme úzkými uličkami k hotýlku Sindi Sud.

Recepční nám suše oznamuje, že má plno. Je ale brzké dopoledne, takže radí vyčkat, zda se někdo neodhlásí. Máme štěstí, nebylo třeba čekat dlouho. Do vyklizení pokoje jsme na schodech, studujeme průvodce a vybíráme, do které z městských zahrad se vypravíme hledat stín, abychom přežili neskutečné polední vedro. V úzkých uličkách je příjemný vlhký chládek, ale jen co člověk vstoupí mezi korzující davy, které se donekonečna přelévají mezi náměstím Djemaa el-Fna a moderní pěší zónou, je mu na umření. Srpen není nejvhodnější dobou k návštěvě této perly Marockého království. Na slunci teploty překračují 40 °C a vzduch se nehýbe.

Mezi místními budíme menší poprask. Pozornost přitahují pseudosaúdské pokrývky hlavy a v mém případě navíc šílená kombinace s vysokými koženými pohorkami. Nasedáme do petit taxi a místní omladina nás vyprovází pokřiky „Saudi!“. Jedeme do zahrady Majorelle (vstup 20 MAD). Následující dvě hodiny mezi spoustou květin a bazénků si užíváme. Relaxujeme a náhoda chce, abychom i zde potkali své známé z Toubkalu – Sima a jeho partičku Čechů.

Po 16. hodině se vracíme do centra. Předně si potřebujeme koupit jízdenky (50 dirhamů za lístek) na zítřejší přesun do pobřežní Essaouiry a nechceme si nechat ujít podvečerní hemžení na náměstí Djemaa el-Fna. Je vrcholná sezóna a pátek k tomu, takže nechceme nic podcenit. V obchodech obstaráváme zásoby a po šesté večer jdeme do medíny. Z kavárny posíláme domů zprávu o zdárném výstupu na Toubkal a svých dalších plánech … teď se však nejvíc těšíme na večerní posezení na terase nad náměstím, dobrou večeři a noční toulání. Djemaa el-Fna je plná. Davy lidí se tu točí jak barevné koření v mlýnku. Ještě se nesetmělo a náměstí už je plné zvuků, vůní a troubení aut. Moc jsme se těšili na tradiční zdejší polévku harira, která se servíruje po západu slunce při ramadánu. Ramadán tentokrát není, ale polévka naštěstí ano. Cizrna, jehněčí maso, vůně směsi kurkumy a římského kmínu … a především skvělá chuť. Po jídle následuje mátový čaj. Ceny jsou nadsazené, ale výhled na celé náměstí za to stojí.

Po deváté hodině se proplétáme mezi tisíci lidí. Až takové davy jsme nečekali. Procházíme medínou, zabrousíme i k mešitě Koutoubia a pak zase zpátky na náměstí. Vláďa jde spát, tak s Jirkou pokračujeme v obchůzce. Místní stojí ve skupinkách, obvykle v kruhu, a poslouchají nebo pozorují zkušené performery. Někde se krotí kobry, jinde vypráví příběhy nebo hraje improvizované divadlo, žongluje s ohněm anebo se tu ve světle benzínových lamp prodávají prapodivné předměty. Celému náměstí ovšem vládnou desítky velkých stánků obklopených kolem dokola lavicemi a stoly. Uprostřed se zručně ohánějí bíle odění kuchaři připravující tradiční pochoutky převážně pro turisty, ale leckde vidíme i houfy místních. Na dřevěných bedýnkách od zeleniny balancují naháněči a rozmáchlými gesty lákají kolemjdoucí. „Náměstí zesnulých“ je oslavou života.

Sami se rozmýšlíme. Hlad nás netrápí, ale kulturní zážitek si odepřít nedokážeme. Co by to bylo za výlet, kdybychom vynechali právě Djemaa el-Fna. Ne nadarmo patří „kulturní prostor“ tohoto náměstí na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Zvláštností je, že si všichni dávají k jídlu kolu. Kola k rybám, kola k salátu, kola k čemukoliv. Dáváme si tedy kolu. A k ní pár kousků toho, tamtoho i tady toho … spokojeně mlaskáme a litujeme Vláďu, který už nejspíš dávno spí.

Nazítří vstáváme opět brzy. Čerstvě probuzený recepční se potýká s počítáním útraty a jen s obtížemi trefuje klíčovou dírku, aby odemkl dveře. Uličky jsou prázdné. Jen tu a tam už se objeví metař s dvoukolákem. Labyrintem mezi vysokými zdmi se prohání svěží ranní vánek a my se loučíme s Marrákešem. Autobusové nádraží už žije svým zmatkem. Náš autobus společnosti CTM při odjezdu naráží do jiného. Zde to však nikoho nevzrušuje. Náš řidič si snad ani ničeho nevšiml, ačkoli mě náraz skoro vyhodil ze sedačky. Stevard dál hlasitě naviguje, divoce máchá rukama a za chvíli už Marrákeš patří vzpomínkám.


Komentáře

blog comments powered by Disqus
Napište nám
| | [email protected]
Reklama
Kurz instruktora lezení

Kurz pro budoucí instruktory lezení na umělých stěnách

© Las Cumbres (2005 — 2020)