Okolí Mendozy

Po pouhých 3 dnech v Santiagu se přesouváme do Argentiny do oblasti vína Mendozy. První, co nás zde příjemně překvapuje jsou ceny. Oproti Santiagu je tu neskutečně levno. O to těžší je se k penězům dostat. Částka na den je omezena a poplatky za výběr jsou vysoké. Nakonec to řešíme bezproblémovým zasílám peněž na všudypřítomné pobočky Western Union. I ve třicetistupňových vedrech je tu chladněji než v Praze, ulice jsou totiž doslova obsypány alejemi vzrostlých platanů. Ty nejen že výborně chladí, ale také ulicím velmi sluší. Jinak je Mendoza příjemné, poměrně všední město se spoustou kaváren, restaurací, parků a obchodů s outdoorovým vybavením. Bydlíme v levném Airbnb a v ceně máme i skvělé snídaně.

Kupujeme kartu na městské autobusy abychom se dopravili do blízkého města Maipu a vrhli se vyzkoušet zdejší turistické lákadlo. Objíždění místních vinic na kole a ochutnávání vína převážně odrůdy Malbec. Další den se povalujeme v termálních lázních uprostřed krásné přírody ve městečku Cacheuta. I sem jedem busem. Místo v něm je nutné koupit předem na nádraží. Také pořizujeme lokální SIM kartu hlavně kvůli internetu, ale je to spíše nouzové řešení. Mimo města není pokrytí a i ve městě internet funguje pomalu a náhodně.

Pryč z města

Půjčujeme si na 4 dny auto a konečně jedeme do přírody. Začínáme návštěvou národního parku Sierra de las Quijadas. Je to třistakilometrová jízda liduprázdnou a opuštěnou polopouštní krajinou. Ve strašném vedru obdivujeme červené skály táhnoucí se nekonečně daleko. Půda je suchá a vyprahlá, přesto jsou k vidění rozmanité druhy flóry. Pro mě je to první opravdové setkání s přírodou JA a jsem tedy náležitě nadšená. Nepotkáváme zde žádné další turisty. Po parku se jezdí autem a je zdarma. Stejně jako kemp. Skvělá zpráva, už nemusíme nikam jezdit. Večer se poprvé sápu do stanu a hle - je tam obří šváb! S hrůzou v očích ze stanu prchám, naneštěstí se ale vlasama zamotávám do zipu od stanu a jsem nucena, se švábem neznámo kde, čekat než mě Vláďa vymotá a pustí ven. K mojí záchraně přistupuje dost laxně. S velkou nelibostí pak lezeme do stanu už s Vláďou oba a vidím, že šváb je stále uvnitř. Jenže je to obří pavouk! Ječím v polomrtvičném záchvatu, Vláďa v záchvatu smíchu pavouka nekonečně dlouho vyhání. Pak už usínáme, nad stanem hvězdná obloha.

Ráno pokračujeme dlouhým přejezdem do města San Juan a hledáním kempu. V San Juan nám dochází, že jsme sem vlastně vůbec nemuseli. Město je úplně obyčejné. Dáváme si tedy kávu v kavárně s wifi, zjišťujeme nějaké info a jedeme dál. Odpoledne už výletíme směr přehrada Ullum. Rozhodujeme se poprvé vylézt na kopec a protáhnou nohy po neustálém sezení v autě. Míjíme ceduli “zákaz vstupu” a stoupáme vzhůru. Chceme se na přehradu podívat z výšky. Nové boty Vláďu dle očekávání štvou, ale přijatelně, a tak je výstup i zátěžová zkouška hotová.

Vracíme se ke stanu v prázdném kempu na břehu jezera, vaříme rýži z pytlíku a uleháme. Ráno nás čeká další výlet dlouhý výlet. Tentokrát do národního parku Ischigualasto, známého četnými nálezy dinosaurů. Do parku vyráží všichni svými vozy v koloně s občasnými rychlozastávkami s výkladem ve španělštině. Pak už je opět čas jet do kempu. Cestou ale musíme ještě nějaký najít. Hledám, na nefunkční internet nedbám a nacházím kemp na půl cesty mezi parkem a dalším cílem naší cesty. Už dnes tedy zbývá ujet pouhých 300 km. Naštěstí je pořád na co koukat. Hory, občas řeka, chatrče, ranče, vzácně městečko, prázdné silnice. Ujíždíme krajinou a zatím netušíme, na jak kuriózním místě se dnes chystáme nocovat.

Vallecito, modlitba za naše auto!

Navigace hlásí „free camping everywhere“. Divíme se a moc se nám to nezdá. Přijíždíme do města Vallecito. A něvěříme vlastním očím. Podivný westernový zašlý vzhled. Stovky a stovky grilovacích míst, všude. Nikde nikdo. Jeden kamion za druhým projíždí hlavní ulicí. Klimatizované velkovývařovny, kde je pusto. Do noci otevřené obchody se suvenýry. Krávy a psi. Sice je tu teď liduprázno, ale vypadá to, jakoby se tu každý den konala obrovská párty končící nad ránem. Nechápeme. Kde to sakra jsme?

Při pokusu o koupi večeře a láhve piva, které nám s sebou přelijí do pet lahve se dozvídáme, že jsme se ocitli na svatém místě místního paganského bůžka. Dočítáme, že se tu může sejít až 200 tisícový dav. Grily jsou tu pro ně. Grilování je mimochodem argentinský sport. Všichni chodí vzdát díky nebo o něco poprosit na zdejší kopec. Jdeme se tam samozřejmě podívat. A jsme v šoku znovu. Cesta vzhůru i samotný kopec je přeplněný artefakty vděku, často pořízených pod kopcem v levných suvenýrech. Haldy pet lahví. Květinová výzdoba. Všude děkovné vzkazy na ozdobných destičkách. Děkuje se tu úplně za všechno. Hoří svíčky. Je tu nespočet starých dílů z aut – jako poděkování za přežití nehody. Okolní stěny a sloupy jsou pokryté SPZkami a obvázáné červenými stužkami. Náboženské výjevy kojící ženy. Podivné modely malých domečků. Všichni a všechno je tu jako dík místnímu bohu – Difunta Correa. Celé je to podivné, přehnané, omšelé a těžko uvěřitelné, jako spousta věcí v JA.

Želbohu jsme tu až večer a tenhle bizár vidíme pouze se soumrakem. I tak ale stojí za to. Samozřejmě si v cetka obchodě pod kopcem kupujeme za asi 15 CZK milost a poděkování pro naše auto – červenou stužku. Ta nás od teď chrání na našich cestách. A takhle to tady zřejmě funguje. Od této návštěvy si všímáme této stužky na mnoha autech Argentinců.

Difunta Correa vznikla kolem roku 1840. Senorita Correa se vydala pouští se svým kojencem za nemocným manželem. Došly jí zásoby a zemřela. Po pár dnech ji našli gaučové, její dítě naživu a krmící se ze zázračně plného prsu. Lidé uvěřili, že umí dělat zázraky i po smrti a začli k jejímu hrobu putovat a žádat o milost. Kamioňáci rozšířili její slávu skrze malé oltáře podél silnic, obložené pet lahvemi s vodou, která má utišit její žízeň a vzdát hold jejímu zázraku.

Plni nevšedních zážitků hledáme co nejčistší místo pro stan a jdeme na kutě. Celou noc se kolem našeho stanu pasou tři krávy.

To nejlepší nakonec - Villavicencio

Vstáváme před šestou, máme před sebou dlouhou cestu. Náš cíl je městečko Uspallata, kam vede vyhlídková trasa. Recenze nás hodně nalákaly. Cesta začíná u hotelu Villavicencio. Dle doporučení ho nenavštěvujeme. Pouze se tu ptáme na stav silnice. V pořádku. Zpomalujeme tedy na průměrnou rychlost 15km/h, kterou si udržujme po následujících zhruba 50 kilometrů. Hned za hotelem se otevírají výhledy na úchvatné kopce. Vypadají jako obalené měkkoučkým zeleným semišem a jsou všude, kam oko dohlédne. Když začnou kopce ztrácet svou zeleň a vystřídá je sušší porost, objevují se stáda guanacos. Klidně se pasou. Je krásné vidět divoká zvířata v jejich přirozeném prostředí. Jedna rodina nám naprosto nebojácně přechází před autem, potřebují se dostat na svah pod námi.

Je to oblíbená vyjížďka i pro motorkáře. Těsně před námi jednomu spadla motorka ze silnice a uvízla ve svahu. Nechtějí pomoct, je jich dost, potkáváme je pak dál a motorka jede. Užíváme si měnící se krajiny a tušíme, že za chvíli se před námi začnou rýsovat zasněžené vrcholky And. Ještě než se tak stane, potkáváme u silnice lišku. Vypadá to, jakoby tu na turisty čekala, vítala je a upozorňovala je, že za zatáčkou spatří něco fantastického. A má pravdu. Rozprostírá se před námi naprosto úchvatný pohled. Zelenkavé kopce, za nimi Aconcagua a další obrovské hory se sněhovou pokrývkou a blankytně modrá obloha. Projíždíme kolem těchto obrů, scenérie je za každou zatáčkou úplně jiná, příroda se mění, je více kamenitá. A už se pomalu blížíme do cílové Uspallaty. Vše se začíná zase více zelenat, je tu spousta stromů, pasoucí se koně, v pozadí Andy. Zase úplně jiný pohled. A zase jedinečný.

Oči si užívaly celou cestu, v Uspallatě potěšíme i břicha a výlet je u konce. Zítra nás čeká přesun do San Carlos de Barriloche.

Praktické informace

Kartička na bus v Mendoze – Red bus stojí 12 CZK, jedna jízda stojí asi 8 CZK, jednu kartu může používat více lidí, pořizuje se a dobíjí v trafikách. Každé město má svou kartu, princip je stejný.

Auto půjčujeme u společnosti Hertz, vše bez problémů, cena za 4 dny 2700 CZK, počet najetých kilometrů neomezen.

Operátora používáme Movistar – kvalita špatná, SIM je zdarma, cena za 3GB dat na 10 dní je kolem 40 CZK.

Vstup do lázní – 160 CZK na osobu na celý den, je tu WIFI a může se tu grilovat.

Kvůli probíhající finanční krizi lze z bankomatu vybrat pesa přibližně za 1600 CZK za den s poplatkem 160-276 CZK. Nakonec to řešíme velmi výhodným a bezproblémovým zasíláním peněz na všudypřítomné pobočky Western Union, z karty online přímo na jméno, pak stačí jen pas a číslo převodu.

Vstup do parku Ischigualasto je 310 CZK na osobu.

Reklama