Demonstrující Santiago

Den první – noční zákaz vycházení

Do Santiaga de Chile přilétáme v úterý 22. 10. 2019 kolem deváté hodiny večerní. Panuje zde zákaz vycházení. V Santiagu a dalších chilských městech totiž vládnou nepokoje. Lidé se bouří a v ulicích protestují proti vyskoým životním nákladům. Ze zpráv ještě z domova máme informace o hořících autobusech a supermarketu, zničených stanicích metra, o nočním zákazu vycházení a dokonce o několika mrtvých. A tak jsme hodně zvědaví a trochu vyděšení z toho, co nás v Santiagu čeká a zda tu pro turistu bude bezpečno. Dokonce chvíli zvažujeme, že úplně změníme plán naší cesty…

Z letiště míříme k našemu ubytování sdíleným taxíkem. Uber jezdit nesmí, do ulic smí jen oficiální dopravci a pasažéři s letenkou. Veřejná doprava nefunguje. První seznámení s nepokojným Santiagem tedy probíhá jen skrz okna taxíku. Výjevy jsou to až postapokalyptické. Silnice bez aut, prázdné ulice, místy vojáci. Tmu čas od času ozáří ohně hořící na křižovatkách. Čím blíž jsme centru, tím víc je ohňů a kolem nich podivné skupinky lidí. Vůbec to není příjemný pocit. Na klidu nám také nepřidává naše (airbnb) bytná, která nám velmi starostlivě píše, jak jsme na tom a ať se určitě ozveme, až dorazíme v pořádku do bytu. Pak taxikář zastavuje asi 200 metrů od našeho bytu v jiné ulici s tím, že dál jet nemůže. Proč, to nevíme. Bojíme se vystoupit z auta a říkáme si, že jsme možná vážně měli jet jinam. K bytu se ale dostaneme bez potíží. První den v protestujícím Santiagu je za námi. Uleháme a přemýšlíme, jak bude město vypadat za denního světla.

Den druhý – za denního světla

Po ránu se vydáváme do města zjistit, jaká je situace a zda je bezpečné tu zůstat nebo bude lepší ihned zmizet. S obavami, co uvidíme a co nás čeká, opouštíme byt. Jsme ale velmi mile překvapeni. Na první pohled město vypadá naprosto klidně, jakoby se tu vůbec nic neobvyklého nedělo. Jdeme tedy najít něco k snědku a směřujeme ke kopci Santa Lucia, abychom si město prohlédli z výšky a přes smog zahlédli obrysy blízkých And. Cestou si všímáme nepatrných drobností, které dávají tušit, že vše není tak úplně v pořádku. Potkáváme ohořelé hromádky odpadků. Uklízí je uklízeči ale i mladí lidé. Už tedy víme, co včera večer hořelo na křižovatkách. Když chceme využít stanici metra jako podchod, zjistíme, že je zavřený a v metru hlídkují vojáci. Všude jsou rozbité semafory a skleněné reklamní poutače. Obchoďák s potravinami je pod dozorem vojáků, má zatažené rolety a nakupující stojí dlouhou frontu. Dovnitř a ven jsou vpouštěni po pečlivém počítání. Taky potkáváme ohořelou budovu energetické společnosti. Jinak je ale Santiago tiché, klidné a pokojné.

Po obědě se vydáváme na druhou procházku směrem ke kopci San Cristóbal a situace je oproti dopoledni mnohem dramatičtější. Jako bychom byli v úplně jiném městě. Klidné ulice jsou pryč, teď jsou plné demonstrantů. Držíme se v patřičné vzdálenosti, zvědavost je ale silná a chceme alespoň trochu poznat, co se tu děje. Překvapuje nás, že demonstrující jsou velmi mladí, většina z nich vypadá jako školáci. Jsou oblečeni velmi pestrobarevně. Dívky a ženy se oblékly jako na párty, kraťásky těsně pod zadek. Vyzbrojeni jsou hrnci a dalším nádobím, které dělá rámus. A taky rouškami, šátky přes obličej, někteří dokonce skoro plynovou maskou. Buď aktivně spěchají do centra dění, nebo v hloučcích posedávají na trávě a v parcích. Kuráž jim dodávají lahváče. Na ty se u malých obchůdku, často zamřížovaných, stojí dlouhé fronty, případně je prodávají aktivnější spoluobčané položené na ledu v nákupním vozíku. Trochu to tu vypadá jako na letním festivalu.

Když se přiblížíme k čelu demonstrace, v očích a v krku nás začne trochu štípat. Slzný plyn. Už tedy chápeme ty roušky. Lidi kolem smrkají a pokašlávají, vítr fouká směrem k nám. Raději se odsouváme trochu stranou. I tak ale vidíme několik nově zapálených ohňů, slyšíme bušení do hrnců, potkáváme několik vojáků se zbraněmi a zátarasy. Taky je zavřená spousta obchodů, roletami a mřížemi si lidé chrání svůj majetek před zničením. Směrem k centru je dav větší a hlučnější.

Zavřený je bohužel i San Cristóbal a tak si pod ním, jen o ulici dál od demonstrace, dáváme pivo v zcela narvaných pouličních barech ve stínu platanů a pozorujeme protestující davy a pak raději míříme domů.

Oproti dopolednímu téměř mírumilovnému zážitku je to docela šok. Demonstrace, i když jsme ji viděli jen z bezpečné vzdálenosti, měla docela “sílu”. K tomu zprávy a informace z médií o zraněných a mrtvých. Z ulic pořád slyšíme hluk demonstrantů. No, uvidíme, co přinese náš třetí a poslední den v Santiagu.

Den třetí – situace se nelepší

Ráno sedáme do Uberu a jedeme hustým provozem opět ke kopci San Cristóbal, doufáme že ráno bude otevřený. Cestou vidíme následky další noci demonstrací (vandalismu). Zdemolovanou benzínku, posprejované zdi, zničená zábradlí. Probíhá intenzivní úklid. Bohužel je park/kopec opět zavřený. Vypadá to, že zaměstnanci parku mají alespoň místo práce garden party. Cestou zpět náhodně zabloudíme na trh La Vega. Je tu neuvěřitelně moc ovoce a zeleniny, nákladních aut, přepravek. Probíhá tu zásobování a vykládka, lidé nakupují. Je tu rušno a chaos. Nepokoje města sem vůbec neproniknou. Na chvíli máme pocit, že se ve městě nic neděje a užíváme si hektickou atmosféru trhu a obdivujeme gigantické cibule, větší jsme snad nikdy neviděli.

Mezitím se v centru opět začínají koncentrovat masy lidí a schyluje se k další demonstraci. Polovina ulic je uzavřená a hlídaná policií v plné zbroji. Jdeme raději domů do bezpečí. Nedaleko si všímáme stoupajícího oblaku slzného plynu kolem policejního vozu a zátaras.

Večer v hipstr restauraci v klidné ulici při pojídání hamburgeru pochopíme, že revoluce v Jižní Americe pořád žije. Portrét Che Guevary vytetovaný na dívčí snědé rameno u vedlejšího stolu hovoří za vše (stejné tetování má i Maradona).

Den čtvrtý – odjezd z Chile

Protože to nevypadá, že se situace v Chile hned tak uklidní, opouštíme po ránu zemi ve velmi pohodlném Cama autobusu. Cestou na autobusové nádraží se dozvídáme, že se do protestů dnes zapojují i řidiči kamionů a komplikují dopravu. Trochu se bojíme, zda bude vůbec možný průjezd městem. Usedáme do autobusu a doufáme, že večer už budeme v Argentině.

Reklama