Průsmykem Tizi n’Test

Ještě před halou Inezgane Airport zabila delegátka CK Fischer myšlenku, že bychom se podívali do Agadiru. Nemuselo být špatné přespat někde u moře a ráno si zaplavat… Vzhledem k tomu, že podobně dopadlo ještě několik dalších Čechů s cestovatelskými ambicemi, dohodli jsme se a dva z nich se k nám přidali. Naše pětice vyrazila mezi taxikáře.

♦ ♦ ♦

Cílem se nám stala nejbližší silniční křižovatka ve městě Inezgane, odkud by šlo nazítří pokračovat směrem na Taroudant a pak skrze průsmyk Tizi n´Test do Asni a Imlilu. Místní taxikářská mafie na nás vyběhla s jakýmsi vytištěným přehledem tarifů a jednoznačným konstatováním, že odsud se autobusem dnes večer nedostaneme a ráno jen možná. Tarifní ceny dosahovaly závratných výšin: do Inezgane za 150 MAD přes den a za 200 v noci. Okamžitě jsme se dali na odchod s tím, že tam dojdeme raději pěšky. Za chvíli se jeden z party nechal zlomit a rozběhl se za námi. Mezitím však v naší skupince uzrálo rozhodnutí, že bude výhodnější začít je masírovat a dojet ještě dnes v noci minimálně do Taroudantu, a to maximálně za 300 MAD v pěti lidech. Po nekonečném dohadování, kdy jsme to odpálili na 200 MAD a oni na 600, jsme konečně dospěli k částce 300 dirhamů a nasedli do tradičního mercedesu z let sedmdesátých v barvě regionu.

Před hradbami Taroudantu zbyl čas na kratičké rozloučení s milým odvážným mladým párem, který se vydal do jeho nočních ulic hledat ubytování. My jsme chytli malou dodávku nacpanou různými věcmi a lidmi a frčící nocí rovnou do Asni. S lehkou kocovinou, dehydrovaní a nevyspalí jsme v 2:00 ráno dorazili do Asni. Přejezd průsmykem byl neskutečný. Zatáčka střídala zatáčku. Silnice S501 neboli Tizi n’Test Road patří podle průvodců k nejkrásnějším a nejvyhlášenějším projížďkám celého Maroka. Převislé skály se naklání nad úzký pruh asfaltu. Propasti hluboké 500 metrů se nejednou staly místem tragédie. Klikatící se cesta překonává sedlo ve výšce 2092 metrů. Stavba z roku 1929 spojila Marrákeš s údolím a pláněmi Souss na saharské straně Vysokého Atlasu. My však při svém nočním přejezdu pochopitelně neviděli skoro nic.

Spokojeně dřímající Asni nás přivítalo jen štěkotem vyzáblých psů a temnou silnicí, v jejímž okolí jsme se pokoušeli nalézt vhodné místo k odpočinku. Podařilo se. Něco přes dva kilometry pod Asni směrem na Marrákeš jsme narazili na hruškový sad. Pouhých 30 metrů od silnice. Rozpumpoval jsem mechanickou baterku a začali jsme chvatně rozkládat karimatky a spací pytle. Neměli jsme s sebou ani čelovku. Nikomu z nás na ni nezbyly peníze. Stará mechanická mačkací svítilna tak byla jediným řešením, a dokud sloužily ruce, tak i nevyčerpatelným zdrojem světla. Každý z nás obsadil jednu hlubokou brázdu. Ze strachu z okradení jsem se již tradičně ujal hlídkové činnosti. Od doby, kdy mě okradli při noclehu na náměstí Joana Miró v Barceloně, se této činnosti věnuji s maximální důsledností ...

Reklama