Šafšawán, modrobílá pohoda

Klikatící se silnicí s množstvím dechberoucích serpentin, výhledů na hory, farmy a průjezdem kolem vodní nádrže se suneme vpřed. Ihned po vylodění v Šafšawánu na nás nastupují s nabídkami na levné ubytování a balíčky haše. Tak trochu si myslí, že si z nich děláme nemístnou prdel, když jim říkáme, že nehulíme. Jsme přeci v ráji všech zhulenců. V ráji pěstitelů kiffu a především v ráji jeho nadšených spotřebitelů. Pro jistotu si zjišťujeme odjezdy autobusů, abychom se ubezpečili, že jezdí „prakticky pořád“.

♦ ♦ ♦

Neomylně míříme do nejlevnějšího hotelu. Štěstí se k nám vrací. Mají volno a my máme před sebou poslední noční štaci našeho druhého krátkého marockého dobrodružství. Hotel je omšelá budova s typickým atriem. Na recepci se domlouváme španělsky, ale děda nechápe, proč si u něj nechceme nechat své pasy. Tuto v civilizovaném světě běžnou praxi tady rozhodně nehodláme provozovat, na takové věci je zvláště Martin velmi citlivý. Po ubytování a posilnění vyrážíme na obhlídku města. Šafšawán má nezaměnitelný charakter. Nejblíže mu jsou snad španělská pueblos blancos na druhé straně Gibraltarského průlivu. Domy jsou charakteristické bleděmodrým nátěrem a je tu netypicky čisto a vlídně. Šafšawánu dominuje pro Maroko ojedinělý osmiboký minaret zdejší mešity. Několikrát ho tedy zvěčňujeme za různých světelných podmínek. Vedle mešity se nachází i místní kasba, která je zrovna v rekonstrukci. Nicméně kasba v pevnostní architektuře ničím zvlášť nevyniká.

Motáme se uličkami, fotíme nesčetná poetická zákoutí. Martin se pokouší odfotit nějaké stařenky a také okatá ušmudlaná děcka. Nedaří se mu. Udělat s jeho velkou zrcadlovkou nenápadné street foto je nemožné. Místní jsou obezřetní a nehodlají se odevzdat jen tak zadarmo. Bylo by nutné obětovat nějaký dirham a my přece nekrademe… V jednom z krámků Jirka kupuje buben darbúka s tělem vyrobeným tradičním způsobem z pálené hlíny. Přislíbil ho při odjezdu kamarádce. Toto je poslední šance slib splnit. A taky se s ním nebude muset tahat moc dlouho! Bubínek každopádně potěšil a Evička byla mile překvapena. Spousta radosti za pouhých 80 dirhamů. Pro zpříjemnění bloumání po městě si kupujeme cukrový a vodní meloun. Vzápětí jsme obklopeni trsem děcek. Trochu nás obtěžují, a když nenaplníme jejich představu západního turisty, který jim za milý úsměv ihned vysází nějaké mince, hledí na nás až nevraživě. Že by pozůstatek nedávné historie města?

Šafšawán

Název se také přepisuje po francouzsku jako Chefchaouen nebo zkráceně Chaouen. Město je proslulé typickou modrou barvou fasád domů, pěstováním konopí v okolních horách a prodejem hašiše. Z historie předminulého století je známo, že město bývalo hodně izolované. Španělé údajně byli v roce 1920 zaskočeni, že místní židovská komunita hovořila středověkou kastilštinou, jazykem ve Španělsku tou dobou již čtyři sta let mrtvým. Neméně zajímavé je, že před příchodem Španělů prý město navštívili pouze tři cizinci ze Západu – dva misijní průzkumníci (jeden vzal po hodinové návštěvě v převleku v r. 1883 nohy na ramena a druhý byl o deset let později místními otráven) a britský žurnalista W. Harris. Lákala ho existence místa, které je jen kousek od Evropy a kam mají podle zvěstí křesťané vstup zakázán. Jeho návštěva tuto pověst potvrdila. Po pár hodinách přišel rukou místních o život.

Zdržujeme se na mostě nad splavem. Stojí tu pěkná veřejná prádelna. Pozorujeme ženy, jak pracují v ledové vodě. Jelikož se za dva dny vracíme, praní necháme na doma. Martin nás už popohání. Chce nás vytáhnout na kopec nad městem, ke zřícenině kostelíku, odkud hodlá zvěčnit neopakovatelný západ slunce. Chvíli tedy rozjímáme nad zapadajícím sluncem a později sbíháme zase do uliček města, abychom pokračovali v noční potulce.

Šafšawán se nám líbil. Přinesl potřebné zklidnění na konci cesty, kdy už to vypadalo, že na severu Maroka nás již nic hezkého nečeká. Ráno zamíříme zpátky do Tangeru a pak za vodu na starý kontinent…

Reklama