Yungay a Laguna 69

Přidáno: 19.12.2019 | Datum akce: 2.12.2019
Autor: Vladimír Linhart | Lucie Mičková
Fotografie: Vladimír Linhart | Lucie Mičková
Štítky: 2019 | Laguna 69 | Peru | Yungay
Náhled tisku

Z města do hor

Chvíli po jedenácté dopolední nasedáme v Limě do autobusu a naposledy se proplétáme skrz děsivě hustý městský provoz. Cesta se docela vleče. Oproti Patagonii jsou výhledy z okna doslova ošklivé. Prašná, suchá krajina, občas plechová bouda. Kolem osmé hodiny večerní, s pouhým dvě a půl hodiny dlouhým zpožděním, jsme konečně na místě ve městě Huaráz. Teď už se jen musíme dopravit do asi hodinku vzdáleného městečka Yungay, kde bydlíme.

Děsuplné cestování

Naše bytná nám poslala adresu, odkud k nim jezdí mikrobus. Jdeme tedy tam. Večerní město je tmavé, špinavé a trochu děsivé. Všude odpadky a psi. Často psi jedí ty odpadky. Bytná se asi spletla. Navigace hlásí cíl, ale autobus natož nádraží, nikde. Jen temná ulička. Znovu procházíme městem. Vláďa se ptá místních, každý nás posílá jinam. Jejich španělština je navíc dost nesrozumitelná. Projíždí kolem nás minibus s otevřenými dveřmi. V něm obličej černého muže, kolem neosvětlená silnice, toulaví psi a tma. Španělsky na nás pokřikuje, že jedou tam kam my, ať nastoupíme. Vybavují se mi poučky z dětství. Od nikoho cizího si neber bonbony a k nikomu si nesedej do auta! Ani na Vláďu nabídka nepůsobí přesvědčivě. Hledáme dál a za chvíli u nás brzdí stejný typ vozu. Tentokrát z něj vykukuje o poznání přátelštější peruánská žena. Během několika vteřin se domlouváme, že jedou tam, kam potřebujeme a najednou už sedíme v colectivu. Z jejích gest a španělštiny ještě stihneme pochopit, že si máme svoje krámy dát k sobě na sedadlo a nezabírat místo. Pak už si nás nevšímá a hledá na ulici další cestující. Tohle je místní veřejná doprava. Dodávka zvaná colectivo, která má pravidelné trasy a po cestě nabírá a vykládá pasažéry. Asi za hodinku skutečně vystupujeme v Yungayi. Nacházíme náš byt, vaříme pytlíkovou polévku, nic jiného totiž nemáme, a jdeme spát. Ráno nás čeká první seznámení s městem.

Aklimatizace ve městě

Protože Yungay leží 2500 metrů nad mořem a chystáme se ještě výš, dáváme si první aklimatizační den ve městě, abychom se vyvarovali výškové nemoci. Vláďa mně s ní pořád straší. Začínáme sháněním snídaně, což se ukazuje jako neuvěřitelně těžký úkol.Jelikož nehodláme posnídat prase, pstruha ani morče, chceme najít alespoň obchod a uvařit si doma. Ale ani obchod s potravinami tu zdá se není. Je tu ale obrovský trh, plný Peruánek v typicky barevných šatech, kloboucích a šátcích. V těch nosí zásoby i děti. Za neuvěřitelně nízké ceny nakupujeme ovoce, pečivo a vejce. Na trhu se dá sehnat všechno, dokonce i živá zvířata. Slepice tu smutně čekají v krabicích a pytlích, kousek dál je za nohu přivázané prasátko.

Město je maličké a trh zabírá jeho velkou část. Všechny domy tu vypadají, že čekají až je někdo omítne a přistaví další patra. Asi se nikdy nedočkají. Na ulici se tu prodává ledacos zato restaurace na nás nepůsobí moc přívětivě. Většinou je to holá místnost s pár stoly, bez jídelních lístků, bez atmosféry a téměř bez hostů. Je tu jedno pěkně udržované náměstí. Za pěkného počasí výhled na zelené kopce. A co nás překapuje nejvíc je, že tu nejsou vůbec žádní další turisté, nejspíš všichni zůstávají v Huarázu.

Hřbitov

Jediná turistická atrakce je hřbitov. Yungay se totiž v roce 1970 ztratil pod lavinou a sesuvem půdy po zemětřesení. Smůlu tu měla i Československá horolezecká výprava a jejích čtrnáct členů zavalených v základním táboře pod horou Huascarán. Město znovu postavili, ale o kilometr vedle, za kopcem a bez výhledu na smrtonosný Huascarán. Tuhle smutnou událost si tu teď připomínají krásně upraveným hřbitovem s květinami, stromy a palmami. Takhle tedy vypadá jen část hřbitova. Ta další část je samozřejmě zanedbaná, neudržovaná a plná plastů.

Laguna 69

My tu jsme především proto, abychom se odtud vydali na jeden z nejznámějších treků v Peru Lagunu 69, ke které se musíme dostat až 4600 metrů nad moře. Naše bytná nám zařizuje místa v autobuse s průvodcem. Čeká nás tedy naše první organizovaná tour. Ty jsou v Peru dost populární. Stejně jako všechno, na čem se dá hloupý turista obrat.

Brzy ráno nasedáme do minibusu, jsou tu volná už jen dvě místa, přesně pro nás. Je tu vedro a smrádek, všichni spí zachumlaní v péřovkách. Na snídaňové zastávce kupujeme čokoládu a lístky koky. To kdyby nám tam nahoře bylo zle. Ještě chvíli jedeme a pak už autbus brzdí na fotozastávce u první blankytně modré laguny. Víc než té modré vody si ale všímáme ostatních výletníků. A nestačíme se divit. Zatímco my máme pohory, krosnu plnou vybavení do každého počasí a pohodlné sportovní oblečení, místní se do skoro 5000 metrů vybavili jeansy, kabelkami, městskou obuví bez ponožek a igelitkami se svačinou, včetně piva. Jsme zvědaví, kdo bude cestou trpět víc, zda my s báglem, nebo oni. Fotopauza končí a pokračujeme dál. Je tu vidět, jak svět instagramu ovlivňuje cestování. Nejsem si jistá, zda se ty holky s kabelkama vůbec na to nádherné jezero během pózování stihly podívat. Fotek na instagram ale mají nespočet, snad se aspoň při výběru správného filtru mrknou, kde to dnes vlastně byly..

Pochod vzhůru

Na další zastávce vystupujeme z autobusu a začíná pochod. Lehce mrholí, příroda kolem je zelená a svěží, místo lam se tu kupodivu pasou krávy. Stoupáme, vzduchu pomalu ubývá. Ti s igelitkama jdou před námi, což nás udivuje. Okolní kopce zdobí spousty vodopádů a hora před námi je krásně bíločerná, jakoby ji někdo pocákal barvami.

Vláďa mi předvádí jak pomaličku kdysi stoupali na Aconcaguu. Směju se mu, takhle pomalu snad nemohli jít. Škrábeme se výš a výš, střídáme se o bágl, Vláďa je kousek přede mnou. A už se té historce nesměju a jdu tak pomalu, jak mi před chvílí Vláďa ukazoval. Sil i vzduchu je míň a míň. Oba se šouráme nahoru a už to vypadá, že tam skoro jsme. Zahlídnu ale ukazatel, který nekompromisně ukazuje ještě hoodně vzhůru. Mám slzy zoufalství na krajíčku, já už sakra nikam dál jít nechci, nechci, nechci! Uff, je to směrovka někam jinam a před námi se otevírá pohled na modroučkou Lagunu 69. Konečně! Odměnou za tohle utrpení je nám svačina a odpočinek. A taky šedivé skály a v nich utopená azurová laguna, do níž z hor teče vodopád. Krása, ale teď mě víc zajímá ta houska se šunkou.

Chvíli se tu poflakujeme, užíváme si, zkoumáme, zda je voda opravdu tak modrá a zkoušíme dojít k vodopádu. Je to ale daleko a výšlap nám dal dost zabrat. A už je zase na čase se začít vracet zpět, aby autobus neodjel bez nás. Dolů se jde citelně lépe, s každým dalším krokem je dýchání jednodušší a máme i více času obdivovat okolní přírodu. U autobusu nás bolí hlava, Vláďa je na tom podstatně hůř. Cestu do Yungay nějak zvládneme, doma se Vláďa hroutí na postel a je neschopen jakékoliv další aktivity. Jdeme spát v děvět. Byl to náročný den.


Komentáře

blog comments powered by Disqus
Napište nám
| | [email protected]
Novinky  

5.1.2020 Machu Picchu

20.12.2019 Yungay a Laguna 69

12.12.2019 Cusco a Posvátné údolí

29.11.2019 Patagonií do Ushuaia

25.11.2019 Fitz Roy

25.11.2019 Perito Moreno

15.11.2019 Bariloche - jezera

Reklama
Kurz instruktora lezení

Kurz pro budoucí instruktory lezení na umělých stěnách

© Las Cumbres (2005 — 2020)