Hlučná a přeplněná Lima

První den v Limě skoro celý prospíme. Po noci strávené na letišti je to nejlepší možný program. Navečer se vydáváme směr známá luxusní a turistická čtvrť Miraflores. Jedeme Uberem, protože město je tak obrovské, že se tu pěšky fungovat nedá. A na městskou dopravu si zatím netroufáme, vůbec nevíme, jak funguje. Vlastně si na ni netroufneme po celou dobu pobytu. První kontakt s městem je šokující. Je neděle večer a celá čtvrť vypadá jako jedna velká párty. Ulice plné lidí. Turistů i místních. Popíjejí, baví se. Čtvrť je živá, působí veselým, chaotickým dojmem. Všude bary, kavárny, restaurace, obchody se suvenýry. Asi zrovna Peru vyhrálo fotbalový zápas. Městem táhnou davy fanoušků a ve velkém skupují pivo. Vidíme jednoho fandu, nese si kýbl s ledem a v něm lahváče. V druhé ruce má samozřejmě jednoho rozpitého.

Lima je prý město kontrastů. Po prvním dni tady nám to přijde jako velice příhodné označení. Když se zase večer vracíme do naší čtvrti, ten rozdíl bije do očí. U nás je to tiché, klidné, tmavé. Domy chrání ostnaté dráty a vysoké ploty. Čtvrť chudší, bez okázalých podniků, bez turistů. Ale není to tak špatné. Jsou tu části města, které jsou postaveny snad jen z vlnitého plechu. Tam je vidět opravdová chudoba a bída. Jsme zvědaví, co přinesou další dny.

Dalším bodem programu je hlavní a nejznámější náměstí Limy. A i tady jsme překvapeni. Náměstí je obehnané zátarasy a je hlídané vojáky. Netušíme, jakým systémem pouští lidi za zátarasy a zase zpět. Nechápeme, ani proč tu vůbec jsou. Ale pouští nás a můžeme se tedy po náměstí projít. Je pěkné, ale upřímně ti vojáci a zátarasy jsou na tom to nejzajímavější.

Přesouváme se do čínské čtvrti. A nestačíme zírat. Ulice jsou doslova přecpané. Lidmi i věcmi. V pochybně a chatrně vyhlížejících budovách se tu prodává úplně všechno. Plastová ramínka, oblečení, vánoční ozdoby, kosmetika, plastové tašky. To samé probíhá přímo na ulici. Strašně nahlas řve hudba. Zboží je ošklivé, většinou umělohmotné a zbytečné. Prodejci tlačí své zboží na kárkách. Nedá se tu skoro dýchat, jak je tu plno, natož projít. Co nejrychleji hledáme cestu ven a prcháme odtud. Lima nám začíná připadat šílená.

A nejšílenější je místní doprava. Špička je tu snad neustále. Na silnicích je tolik aut, že se tam sotva vejdou. Všichni troubí. Pořád. Silnice jsou plné děr a obřích retardérů a tlumiče tu asi neznají. Každý řídí jako by byl na silnici sám, přitom ze všech stran ho od dalších aut dělí jen centimetry. Křižovatky nechápeme, přednost má asi ten, kdo nejvíc troubí. Do toho davy chodců, rikšy, kárky a toulaví psi. Peklo na zemi. Často se bojíme i na zadních sedadlech.

Naopak jedna z mála příjemných věcí v Limě je to, že město leží u oceánu a dá se tu surfovat. Hlavní surfovací pláž Waikiki beach je hned pod čtvrtí Miraflores. Pláž bohužel není písčitá. Vláďa si při prvním pokusu nebere botičky a dost bojuje s kameny a s bolestí při vstupu do vln. Ty se tu lámou na více místech, a tak se do oceánu vejde víc lidí a je to tu vhodné i pro začátečníky. Já jsem ale srab a kameny se mi nelíbí. Raději se mezitím procházím nad oceánem na útesech v parcích. To je asi jediné místo v Limě, kde je docela klid a dá se koukat na něco aspoň trochu pěkného.

Jinak je Lima škaredé, obrovské, špinavé a hlučné místo. Mix chudoby, pouličního prodeje, chatrčí, odpadků a podivného luxusu v podobě supermoderních budov, podniků a obchodního centra s výhledem na moře. Foťáky tu skoro nepoužíváme, není co fotit. Peru to nepřipomíná ani v nejmenším.

Praktické informace

Pláže pod Miraflores mají půjčovny surfů a surfovací školy. Je jich tu hodně. Ceny mají stejné, dá se trochu smlouvat. Půjčují jen na celý den, kratší výpůjčky neznají. Cena je přibližně 170 Kč na den.

Reklama