Nekonečná cesta na Machu Picchu

Přidáno: 20.12.2019 | Datum akce: 8.12.2019
Autor: Vladimír Linhart | Lucie Mičková
Fotografie: Vladimír Linhart | Lucie Mičková
Štítky: 2019 | Cuzco | Jižní Amerika | Machu Picchu | Peru
Náhled tisku

Tam nejedeme!

Na Machu Picchu nejedeme! Odradil nás přespříliš drahý vlak. Cena za zpáteční jízdenku pro jednoho je zhruba 3700 korun. To nám za 120 kilometrů dlouhou trasu přijde trochu moc. Plus cena za vstupenku na Machu Picchu a nutnost rezervace dlouho dopředu, třeba i měsíce. Tohle jsme si říkali ještě v Praze a znělo to jako definitivní rozhodnutí.

Změna plánu

Teď jsme v Peru, ve vysoko položeném bývalém hlavním městě Cusco, což je výchozí bod odkud vlak na MP jezdí. Vymýšlíme program na následující 4 dny, které tu strávíme. A zjišťujeme, že existuje ještě jedna varianta, jak se na MP dostat. Je to dál, ale za to horší cestou. Ale hodně ušetříme. A víc si přitom užijeme, utrpení. Jak se zdá, tuhle možnost volí většina budget turistů. Předraženým vlakem jezdí jen hrstka lidí. Ti bohatí, líní, s kufrem na kolečkách a s perfektním makeupem. A to my nejsme. A tak nás čeká zhruba 6 hodinová cesta autobusem na zastávku Hidroelectrica, dál už nejezdí vůbec nic. Pak 11 kilometrů dlouhý pochod do městečka Aguas Calientes, odkud se vychází na Machu Picchu. A to celé nás, krom času a námahy, bude stát pouhých 420 korun na osobu. A tak začíná zařizování a plánování. Není to totiž tak úplně jednoduché.

Zařizování

Nejdřív musíme na pobočku ministerstva kultury koupit vstupenku na MP a vůbec zjistit, zda je volno. Ukazuje se, že mimo sezónu se dají vstupenky koupit ze dne na den. Dobrá zpráva, ale teď začíná usilovné přemýšlení, googlení a propočítávání. Na samotné MP nás nechají nasávat inckou kulturu pouhé 4 hodiny. Také se dají pořídit kombinované lístky s výšlapy na okolní hory, vstup je časově omezen, k bráně na MP se musíme vysápat v určitém čase, jinak nás tam nepustí. A aby toho nebylo málo, ještě to všechno musíme naplánovat tak, abychom stihli odjet zpět do Cuzca nejpozději ve tři hodiny odpoledne. Na ulici před ministerstvem řešíme, co stihneme a co ne, a zda nás to fyzicky nezničí.

Tady nás odchytává místní naháněč a nabízí lístky na autobus, tedy na minivan, jak zdůrazňuje. Vedeme s ním, hlavně Vláďa, dlouhé vyjednávání. Nakonec, světě div se, kupujme lístky na MP i na autobus. Pozítří tedy jedeme okouknout ten slavný incký klenot.

Jedeme na Machu Picchu

Sraz s chlapíkem od minivanu je v 7 ráno na náměstí u fontány. Máme být přesní. Za 5 minut sedm to nevypadá, že by se někam jelo. Snad jsme se nenechali okrást, napadá nás. Pak se ale náhle objevuje mladík, který nás a další turisty odvádí k minivanu. Pěkně nepohodlnému, jak se ukazuje. Ten nás zhruba po osmi hodinách pestré cesty vyhazuje na konečné.

Vypotácíme se z autobusu, něco málo pojíme a vyrážíme pěšky do 11 kilometrů vzdáleného města, kde dnes přespáváme. Jdeme prakticky džunglí, podél kolejí, kudy občas s houkáním projede ten vlak s nóbl turisty. Je ale vždycky skoro úplně prázdný. Zato cesta kolem kolejí je obsypaná lidmi. Pochod je příjemný. Z jedné strany koleje, z druhé divoká obrovská hnědá řeka, nad hlavou řev papoušků. Vše je takové idylické. Dokud nezačne můj žaludek protestovat. Pak už si cestu tolik neužívám a bohužel musím svému břichu trochu pomoct. Dvakrát. Záchody samozřejmě v nedohlednu.

Konečně v cíli

Pak už jsme ve městě Aguas Calientes. Vlakem se dá dojet přímo do města. Koleje vedou skrz město, což mu dodává na zajímavosti. Restaurace, obchody i hotely stojí jen kousíček od kolejiště. Navíc tudy proudí i ta veliká řeka. Ne, že by bylo město přímo hezké, ale s řekou a kolejemi ve svém středu je přinejmenším fotogenické. A nám zbývá poslední dnešní úkol - najít nocleh. To se nám po menších obtížích daří, dáváme si zaslouženou (teplou!) sprchu a jdeme do města na jídlo. Trochu se bojím, co na to řekne můj žaludek. Místní tu žijí jen z turistů, a tak se můžou přetrhnout, aby nás nalákali zrovna do své restaurace. Jsou neuvěřitelně otravní a jsou všude. Náhodně se necháme jedním z nich ulovit, obstojně se navečeříme, břicho neprotestuje a jdeme spát.

Jdeme na to!

Budík zvoní v 5:00. Musíme vyrazit co nejdřív. Vstup na MP máme koupený mezi sedmou a osmou ranní. A abychom všechno stihli, chceme být nahoře už v sedm ráno. Máme před sebou kilometr a půl dlouhou cestu k úpatí MP. A pak ještě 400 výškových metrů do schodů, abychom se dostali až k bráně MP. I tomuto se dá vyhnout a svést se autobusem až k bráně za 280 CZK. Chystáme se, balíme batohy a opět se ozývají moje útroby. Chvíli to už vypadá, že snad nikam nepůjdu. Trocha Coca-Coly ale pomůže a jdeme.

Zvládáme to. Schody nám sice dávají dost zabrat, ale v sedm stojíme u brány ve frontě. Po kontrole lístků a pasu jsme vpuštěni dovnitř. Nejdříve musíme jít dle příkazu na protější horu Huayna Picchu, kde se smíme zdržet maximálně 3 hodiny. A zase je to do kopce a do schodů a výšlap nás málem zabije. Ale za odměnu máme skvělý výhled na MP, okolní zelené hory a dole se klikatící řeku. Je to nádhera, ale není času nazbyt, a tak spěcháme zase dolů. Ještě si dáváme malou odbočku na menší horu Huchuy Picchu. Každý krok do schodů je těžší a těžší. Z vrcholu je ale ještě lepší výhled a není tu vůbec nikdo. Jsme zpocení, ale nadšení.

Machu Picchu

A teď už je čas jít se podívat na samotné MP a obdivovat inckou kulturu pěkně zblízka. Musíme ale nejdříve projít skrz MP ven před bránu, znovu vystát frontu a znovu ukázat lístek. Teď teprve oficiálně můžeme vstoupit do areálu a kochat se tu. Maximálně ale 4 hodiny! Procházíme inckými ruinami a mezi množstvím turistů a jejich horlivých průvodců. Snažíme se cítit mystickou atmosféru, ale jsou to prostě jen kameny. Jsme rádi, že jsme šplhali na okolní hory. Je stokrát lepší seshora koukat na MP usazené v horách a v mracích, než kráčet přímo v něm. Pořizujeme už jen pár klasických fotek a míříme zase dolů.

Čas máme dole pod MP dobrý. Zbývajících 11 kilometrů k autobusu do tří hodin akorát stihneme a nebudeme muset ani moc spěchat. Žaludek je bohudík asi vyléčen, za celou cestu se neozval. Před třetí jsme na místě a vidíme náš minivan a pod ním řidiče, jak se snaží něco opravit. Naštěstí se na to po chvíli buď vykašlal, nebo to dokázal a Machu Picchu opouštíme téměř na čas. Cesta zpět je zdlouhavá a večer jsme rádi, že to máme za sebou a jdeme chrnět. Zážitek to ale rozhodně byl nevšední.

Napište nám
| | info@cumbres.cz
Reklama
Kurz instruktora lezení

Kurz pro budoucí instruktory lezení na umělých stěnách

© Las Cumbres (2005 — 2020)