Cancún, karibský ráj?

Přidáno: 16.1.2020 | Datum akce: 20.12.2019
Autor: Vladimír Linhart | Lucie Mičková
Fotografie: Vladimír Linhart | Lucie Mičková
Štítky: Akumal | Cancún | Mexiko | Valladolid
Náhled tisku

Náš velmi předběžný plán je jasný. Z Peru poletíme na Kostariku, kde v klidu přečkáme vánoční šílenství a odtud potom na Havaj. Bohužel se ukazuje, že letenky na Kostariku podražily a jsou mimo náš budget. Vlastně všechny letenky před Vánoci jsou mimo náš budget. Jediná možnost, jak se dostat z Jižní Ameriky je odletět do Karibiku do Cancúnu, což je Mexické turistické letovisko pro američany. No dobrá, Vánoce v Karibiku asi přežijeme.

Cesta do Karibiku

Z malého peruánského městečka Puno se musíme dostat autobusem do Limy, odkud nám to letí. Usedáme do autobusu a strávíme v něm následujících 24 hodin. A hned pár minut po startu začíná peklo. Sedíme vzadu a zjišťujeme, že naše sedadla se nedají sklopit, což nás dost nepříjemně překvapuje. Z ostatních busů v JA jsme zvyklí na velmi pohodlné cestování. Taky je tu vedro. Po Vláďově stížnosti u stevarda se situace ještě zhoršuje. Klimatizace se sice rozjede, ale místo aby chladila, strašně nahlas hučí těsně za našima hlavama. Tak moc, že se skoro neslyšíme, Vláďa po chvíli vytahuje špunty do uší. To bude pěkně dlouhých 24 hodin.

Jedeme a jedeme, míjíme zaprášená a chudá města, příroda skoro žádná. A najednou uprostřed dálnice zastavujeme. Nevíme proč, vystupujeme z autobusu a vidíme, že autobus má poruchu. Čekáme, už to vypadá, že si budeme muset stoupnout projíždějící auta. Jedna z cestujících neváhá, na jedno auto mává a odjíždí od stojícího autobusu. My čekáme dál. Najednou je autobus asi opraven, nastupujme zpět a pokračujeme v cestě. Informace, co se děje a zda je to už v pořádku nám nikdo nesděluje. Stevard v poklidu surfuje na mobilu, o cestující se nestará. Za chvíli ale zase stojíme. Autobus si znovu žádá zásah. A tak opět sedíme, tentokrát v něčem, co vzdáleně připomíná restauraci, nic nevíme, jen doufáme, že do Limy dojedeme včas, abychom stihli letadlo. Druhá oprava je nějakým, nám neznámým způsobem hotová, nasedáme a pokračujeme v cestě.

Usínám, konečně. Před dvanáctou dopoledne, přichází stevard, který byl doposud absolutně k ničemu a budí mě. Musím prý odevzdat deku, kterou jsme pro větší pohodlí dostali. Dost zle a nechápavě se na něho dívám. Protože je 12 hodin, říká a odchází s mou dekou. Dost nepochopitelný důvod, když nás čeká ještě několik hodin jízdy. Horší společnost jsme si na poslední cestu po Peru vybrat nemohli. Po nekonečných a nepohodlných 30 hodinách v rozpadajícím se autobuse jsme na nádraží v Limě. Odtud taxíkem další hodinku na letiště. Kolem půlnoci opouštíme po sedmi týdnech Jižní Ameriku.

Z letiště v Cancúnu jedeme tichým a skvěle klimatizovaným autobusem do méně honosného letoviska Playa del Carmen, kde jsme ubytovaní a kde nás to finančně nezruinuje. Cancún není tak úplně místem pro baťůžkáře. Na první pohled jsme z Karibiku nadšení. Z okýnka vypadá všechno zelené, svěží, čisté, moderní. Oproti prašné bídě Peru je to opravdu ráj.

Playa del Carmen

K ubytování jdeme skrz promenádu, což je krom pláží, vlastně to jediné, co Playa del Carmen nabízí. Navoněná nablýskaná široká ulice plná obchodů se suvenýry, barů a restaurací. Ve vzduchu je cítit vůně moře a jsou vidět palmy. Tursité v plavkách popíjí kávu. Pravá letovisková prázdninová atmosféra. Bydlíme kousek odtud, kde už je znát víc z pravého Mexika. Sem už moc turistů nezabloudí, uměle vytvořená krása je pryč a zbývá obyčejný život v obyčejné mexické čtvrti. Chudší, přirozenější, bez pozlátek.

Smrdí a není modrá

Jsme sice trochu unavení po té neuvěřitelně dlouhé cestě, ale natěšení na karibské pláže a tak vyrážíme směr první koupání. Jdeme docela dlouho, nechceme totiž ledajakou pláž, ale tu (podle Googlu) nejkrásnější. První kontakt s karibským oceánem. A je to velké zklamání. Voda ani zdaleka nepřipomíná katalogovou modrou barvu. Je to spíš taková hnědá břečka, takový klasický český rybník. Dokonce i trochu smrdí. Pláž je široká, lépe řečeno úzká, asi metr a je ohraničená ostnatým drátem. Jsme rozladění, ale jdeme dál k tomu místu z Googlu. Situace se příliš nelepší, je nám větší a větší vedro. A ne a ne tam dojít. Rozhodujeme se tedy, že se aspoň vykoupeme, tadu u toho ostnáče. A ejhle, Vláďa nemá plavky a ani trenky. Nevím, zda se smát nebo brečet. Otáčíme se, teď už hodně rozladění a míříme domů. První den v Karibiku jsme si představovali o chlup lepší.

Laguna Esmeralda

Další den se opět vydáme tam, kam jsme včera nedošli. K Punta Esmeralda. Po včerejšku nic neočekáváme a radši dvakrát kontroluju obsah batohu. Jsme ale úspěšnější a za chvíli jsme u Esmeraldy. Palmy, bílý písek, moře při troše fantazie modré je a hlavně je tu sladké malé přírodní jezírko, hned vedle moře. Je to přinejmenším celé dohromady moc hezké. Po ránu u Esmeraldy není moc lidí, pod palmami jsou volná místa ve stínu, voda je krásně teplá. To už vypadá o něco víc karibsky než včera.

Trochu znechucení jsme, když se pláž začne plnit Mexičany. Jsou tlustí, koupou se plně oblečení v džínech a trikách, ve velkém žerou, jak na pláži tak přímo ve vodě, z obřích repráků pouští nahlas hudbu. I tak je to ale skoro nejlepší místo ke koupání, jak později zjišťujeme. Většina pláží totiž patří hotelům, takže na dobrá nebo stinná místa nemáme přístup, pokud si je za nesmyslně drahé vstupné nekoupíme. Pláže přímo v Cancúnu se nám zdají ještě horší. Má to být to nejlepší, co zde můžete dostat, přitom jsou některé pláže doslova hnusné.

Co se nám tu ale hodně líbí je jídlo od místních pouličních prodejců. Mají své pojízdné stánky, dobrou náladu a skvělé mexické pochoutky. Jíme u nich na ulici Tacos skoro každý den.

Barevný Valladolid

Naštěstí se nám kazí počasí, prší, fouká vítr a tak nám tolik nevadí, že tu koupání není takové, na jaké jsme se těšili. Půjčujeme si tedy auto a jedeme prozkoumat aspoň trochu vnitrozemí. Náš cíl je městečko Valladolid. Cestou se zastavujeme na majských pyramidách v Chichen Itzá, ať poznáme taky trochu mexické historie. Davy lidí, ještě víc chtivých prodavačů suvenýrů, ale i tak se nám tu líbí. Pak už jsem ve Valladolidu. Tady se nám hodně líbí. Hlavně mně. Je to nejkrásnější město jaké jsme zatím na naší cestě potkali. Roztomilé uličky s nízkými barevnými domky s bílým lemováním. Jsou tak pěkné ve své obyčejnosti. Všechny skoro stejné, ale s tolika různými detaily a barvami. Mohla bych tu chodit a kochat se hodiny.

Cenotes

Vláďovi se zase hodně líbí místní Cenotes. To jsou známé a turisticky vyhledáváné obrovské díry v zemi a ve skalách se sladkou, čistou vodou. Jestli jsou Mexičani v něčem dobří, tak v tom zpoplatnit pro turistu co se dá. Měli jsme za to, že Cenoty jsou prostě přírodní koupání uprostřed ničeho. Ale ne, je to turistická past, povětšinou pěkně drahá, vylepšená schůdky, zábradlím, cestičkami a samozřejmě obchody a restauracemi. Cenote ve Valladolidu je ale uprostřed města, což je výjimka. Taky je levný, krásný a lehce dostupný, i na kole. Čistá voda, rybky, kolem dokola skály, málo lidí. A hodně leguánů. Líbí se nám tu víc než na plážích. Koupeme se a šnorchlujeme, pozorujeme černé rybky.

Chceme vidět další Cenoty. Jedeme tedy do nedalekého San Lorenzo Oxman. Tady je ta díra ještě hlubší, voda se zdá shora úplně černá. Zblízka je ale čistá, skoro průhledná. Nahoře tu rostou stromy, kterým kořeny sahají až dolů do vody. Je to strašidelně krásné. Ještě strašidelnější je houpačka na provaze, několik metrů nad hladinou. Vláďa a ostatní turisti si ji ale náramně užívají. Já se i přes mírnou zimu, která tu dole je, odvážím do vody a je to skvělý zážitek. Valladolid hodně vylepšuje naše mínění o Mexiku. Paradox je, že jsme museli opustit Karibik, aby se nám tu pořádně zalíbilo.

Šnorchlování se želvami

Musíme vrátit auto a tak se zase ocitáme u pobřeží. Podle internetů a místních naháněčů rozhodně nesmíme vynechat šnorchlování s mořskými želvami na pláži v Akumalu. Ale protože jsme ke (zdejším) turistickým atrakcím hodně skeptičtí a taky nejsme hloupí, nenecháme se od nich lapit. Naháněči si to totiž představují tak, že nás navedou na placené parkoviště, pak nás poženou placeným vchodem a na závěr nás donutí koupit si od nich průvodce šnorchlování, protože bez něj buď do vody nesmíme, nebo rozhodně žádné želvy neuvidíme. Ve výsledku pěkně drahý a hlavně otravný výlet.

My jsme ale připravení. Zběsilému mávání naháněčů u parkoviště nevěnujeme žádnou pozornost, pokračujeme v cestě a kupodivu parkujme kousek dál, zdarma. Jdeme k pláži a docela zíráme, jaký byznys si tady z chudáků želv udělali. Celá pláž, jako ostatně velká většina pláží tady, je obehnaná vším možným, jen abyste se k ní libovolně nedostali. Dokonce jsou tu turnikety, jediné místo kudy se dá projít. Tady všechny platící turisty značkují oranžovým náramkem. Naháněčů je tu snad víc než turistů. Přitom je to veřejná pláž. My ale z internetů víme, že stačí projít obchodem se šnorchlovacíma potřeba a jste na pláži zdarma. Trochu nejistě vcházíme do zmíněného obchodu, tvaříme se, že jdeme nakupovat a za chviličku procházíme na pláž. Můžeme jít pozorovat želvy. Hurá!

Pláž je krásná, po ránu je tu málo lidí, výjimečně je hezké počasí. Rychle nás tedy opouští zločinecký pocit a užíváme si to. Po prvním ponoření pod hladinu nás ale nadšení trochu opouští. Voda je kalná, korálu je tu maličko a to nejlepší má dávnou za sebou. Je tu pár barevných rybek, po želvách ani stopy. Za hodinu šnorchlování nepotkáme ani jednu. Teď máme teprve dobrý pocit, že jsme těm vydřiduchům nic neplatili a potvrzuje se nám, že je to tu všude past na turisty a jejich peněženky. Bereme to prostě jen jako příjemné ranní koupání na skvělé pláži. Těch jsme tu moc nezažili, takže vlastně krásná tečka na závěr. Teď můžeme Mexiko opustit a pokračovat v cestě dál.


Komentáře

blog comments powered by Disqus
Napište nám
| | [email protected]
Novinky  

5.1.2020 Machu Picchu

20.12.2019 Yungay a Laguna 69

12.12.2019 Cusco a Posvátné údolí

29.11.2019 Patagonií do Ushuaia

25.11.2019 Fitz Roy

25.11.2019 Perito Moreno

15.11.2019 Bariloche - jezera

Reklama
Kurz instruktora lezení

Kurz pro budoucí instruktory lezení na umělých stěnách

© Las Cumbres (2005 — 2020)