Přežít Cotopaxi

Přidáno: 10.6.2015 | Datum akce: 27.6.2012
Autor: Marta Léblová
Fotografie: Martin Linhart | Marta Léblová
Štítky: 2012 | Andy | Cotopaxi | Ekvádor | Jižní Amerika | Machachi
Náhled tisku

Tak a je to tady! Akce, o které jsem doufala, že se jí nedožiju. A to bylo v džungli tolik příležitostí – jedovaté žáby si ale držely odstup, kajman se ani neukázal a úlek z hada v posteli jsem taky přežila. Takže bohužel, Cotopaxi (5897m) čeká. Martin se mě snaží pozitivně motivovat vyprávěním o lázních a výletu na pobřeží, které nás po výstupu čekají, ale v tuto chvíli se mi to zdá na hony vzdálené. Teď je třeba přežít Cotopaxi!

♦ ♦ ♦

Časně zrána smutně opouštíme bezpečné zdi útulného hostalu Casa Bambú a taxíkem se dopravujeme na jižní terminál Quitumbe. Nemůžu se dočkat, až se sem zase vrátíme. Na autobusovém nádraží si zkušeně kupujeme lístky na terminál do Machachi v boleteríi v přízemí. Nechceme skončit na krajnici za městem jako posledně, kdy jsme zvolili dálkový autobus. Lístky za dolar na osobu se společností Mejía máme v kapse a rozhlížíme se po něčem malém na zub. V přízemí jsou jídelny. Kdybychom vydrželi, než autobus opustí brány terminálu, mohli bychom si koupit za jeden a půl dolaru empanád dvojnásobné množství. Martin ale váhá. Věří tomu, že zítra budeme stoupat do kopce a obává se případných střevních obtíží. Volíme proto dražší jistotu jídelny, než pouličního prodejce.

Chata José Rivas (4850m) pod Cotopaxi (5897m), Ekvádor

Před polednem jsme v Machachi. Postáváme před zavřenými dveřmi restaurace El Refugio. Mezitím jsme si již objednali Pabla, který nás před týdnem vezl na Illinizas a dnes nás sveze i pod Cotopaxi. Je krásný den. Čekání na otevření restaurace si krátíme posedáváním v parku a konzumací mražené ovocné drti. Zatím pořád pohoda.

Auto svižně projíždí serpentiny severní příjezdové cesty. Na kontrolním stanovišti strážců parku si nás Pablo zapisuje do svého cestovního deníku. Poplatek za vstup do Národního parku Cotopaxi mu zaplatíme později v ceně jízdy. Projíždíme branou Pedregal. Prudce stoupající pista míjí osamocené haciendy a pastviny. Necháváme za sebou hosteríi Tambopaxi i cyklisty, kteří na kolech sjíždějí z parkoviště pod chatou José Rivas. Ve dvě hodiny po poledni jsme na místě. Výška 4600 metrů nad mořem a k chatě schází pouhých 250 výškových metrů po sypkém štěrkovišti. Pablo si účtuje 35 dolarů. Znovu se uvidíme zítra v poledne.

A tady už vím, že to bude děsnej opruz. Úsek mezi parkovištěm a chatou jdeme 40 minut. Štěrk pod botami prokluzuje, je to cesta stylem dva kroky nahoru a jeden sjet dolů. Chata P. José Rivas de Reina S.J. (4850m) je prostorná. Kapacitu Martin odhaduje na 50 míst (skutečnost je 86 míst). Platíme nocleh – 22 dolarů a 40 centů na osobu. Obsazujeme krajní palandu a jdeme se porozhlédnout kolem. Všude plno lidí, výstup na Cotopaxi je velké turistické lákadlo. Kdo nebyl na Cotopaxi, jako by nebyl v Ekvádoru.

Vrcholové partie sopky Cotopaxi (5897m), Ekvádor

V chatě jsou dvě kuchyně. Jedna, kde si můžeme objednat jídlo dle libosti a druhá, kde si můžeme uvařit. Realita je taková, že tu svým klientům vaří horští vůdci. Jsme tu jediní bez horského vůdce. Budí to určitou zvědavost, a tak se brzy seznamujeme s místními specialisty na Cotopaxi. Mezi všemi vyniká Julian z města Ambato. Na vrcholu byl už více než 650 krát! Martin se s ním dává do řeči, Julian radí, jak projít některé složitější pasáže a nabízí pomoc. Složité je projít v noci pasáž velkých séraků a ledovcových trhlin. Máme se za něj a jeho klienty zavěsit.

„Vstaňte o půlnoci a po jedné vyrážíme! Na vrcholku musíme být na svítání.“

Ajaj, to je jedna z velkých nepříjemností jihoamerických sopek. Musí se vstát v nějakou nekřesťanskou hodinu, nejlépe uprostřed noci, a za tmy a zimy, kdy je terén schůdný, se vyškrábat nahoru a se svítáním být ideálně na vrcholu. To mi taky náladu moc nezlepšuje.

Stoupáme po tmě ve vichřici ... a námraza na řasách nabírá na objemu!

Odpoledne se ještě jdeme rozhlédnout kolem chaty, zorientovat se, kterým směrem se dát. Pořád ještě doufám, že si třeba zlomím nohu, abych nemusela nahoru. K prvnímu sněhu se musí jít sypkým štěrkovištěm, které je všude kolem. No paráda. Říkám si, jestli už radši nevyrazit, abychom tam do svítání byli. Zatím je krásné slunné počasí, výhled na kopec zalitý zapadajícím sluncem i do kotliny Limpiopungo pod námi. K večeři spolykáme pár vařených vajec, chleba, čínskou polévku a jdeme brzy spát.

Za pět minut půlnoc. Martin vyskakuje z postele pět minut před zvoněním budíku. Nemůže se dočkat. Tahá mě ze spacáku a já se s ním v polospánku pokouším domluvit na variantě, že půjde s Julianem a já na něj počkám v posteli. Až se ráno probudím, bude už zpátky. S tímto řešením se ale Martin nehodlá smířit, takže mě nakonec ze spacáku vysype, donutí mě se obléct a pokusit se do sebe dostat nějaké jídlo. Za patnáct minut jedna hodina. Do noci vycházíme jako první.

Ani po rozednění není viditelnost lepší ... Martin nemůže používat brýle!

Další světýlka čelovek se objevují až po hodině. Od začátku se mi jde hrozně špatně. V cestě na vrchol ve tmě a zimě nevidím žádný smysl, ze sypkého terénu mě navíc ihned bolí nohy. Martin se snaží nasadit zběsilé tempo, abychom měli alespoň trochu náskok před ostatními. V tom taky nevidím žádný smysl, podezírám ho, že to je pouze z důvodu jeho přehnané soutěživosti. U první hranice sněhu nasazujeme mačky.

Fouká silný vítr, který unáší drobné kapičky vody, které na všem okamžitě mrznou, včetně skel brýlí. Martin tedy musí stejně jako před týdnem na Illiniza Sur brýle sundat. Vedena slepcem v nepřehledném terénu se hned cítím bezpečněji. Kousek pod trhlinami nás míjí první vůdce s klientem. Dáváme si svačinku a chvíli odpočíváme. Přichází Julian. Prozrazuje, že jsme v polovině výstupu. Moc mu to nevěřím, prožili jsme zatím příliš málo utrpení. Skupinka pokračuje a my je nestíháme. Rovnání věcí v batohu, pití ... trvalo to moc dlouho a při viditelnosti pouhých deseti metrů je ztrácíme z dohledu. A Martin začíná panikařit.

Čeká nás cesta skrze séraky a trhliny, kterou je potřeba projít se zkušeným vůdcem. Slepý Martin mě nutí hledat stopy skupinek před námi a dle toho se zorientovat. Vzteká se, když nejsem schopna takové stopy najít, protože to jsou stopy po tenkých hrotech maček, které během vteřiny zavane vítr. Přichází další dvojice, ale je zmatenější než my. Raději čekáme dlouhých 30 minut na následující skupinku. Je krutá zima a my se nehýbeme, neuvěřitelně fouká. Procházíme za nimi labyrintem a prolézačkami. V těchto podmínkách bychom cestu nenašli ani omylem. Pod obřími ledovými převisy a na římsách oddělujících černočerné trhliny mi je kupodivu nejlépe. Vítr sem nefouká, tedy ne tolik, jako všude kolem. Cesta je to ale nekonečná a já už jsem hrozně unavená.

Nad labyrintem se dostáváme na hřeben. A tady přichází začátek konce. Chvíli se snažíme jít. Já už se spíš nechávám táhnout na laně a ze setrvačnosti zvedám nohy. Na hřebeni je síla větru enormní. Každý krok je neuvěřitelně namáhavý, vítr mě sráží na kolena. Martin kontroluje GPS. Je 6:37 a jsme v 5620 metrech. Navrhuji, že si lehnu do závěje a počkám, až si mě Martin cestou zpátky vyzvedne. Kupodivu s mým návrhem nesouhlasí a nutí mě ještě jít. Jen 250 výškových metrů na vrchol! Potkáváme svačící skupinku asi dvaceti Američanů a jejich vůdce nám tvrdí, že je to na vrchol ještě hodinu cesty. Taková informace mi vhrne slzy zoufalství do očí. Po dalším silném poryvu větru, který se mnou mrští do závěje, se regulérně rozbrečím a hlásím Martinovi, že už neudělám ani krok a klidně v té závěji zemřu. Konečně to Martin pochopil! Je sedm hodin. Dosažená výška 5730 metrů. Obracíme se.

Zpátky u chaty po neúspěšném pokusu o výstup na Cotopaxi ...

Utrpení samozřejmě ještě nekončí. Musí se sejít dolů. Počasí je stále mizerné, svítá. Cestu zpět labyrintem nalézáme kupodivu velmi snadno. Míjíme další, kteří to vzdali stejně jako my, ale víme, že většina šla pořád dál a na vrcholu dnes stát budou. I přes ty hrozné podmínky. Z toho je Martin smutný. Vítr nepolevuje a níže i prší. Bodavá směska vody, kamínků, písku nesená prudkým vichrem.

Před chatou otřepáváme kusy ledu, kterými je pokryto celé naše oblečení a výstroj. A zjišťujeme, že mám na obličeji s největší pravděpodobností omrzliny. Na levé tváři a na krku, kde se mi dostal do kontaktu ledem obalený límec bundy a holá kůže. Místa jsou necitlivá a začínají nabírat tmavě fialovou barvu. Navečer už můj obličej vypadá, že se mě Martin pokoušel donutit k výstupu násilím.

Balíme a já se těším do civilizace. Postupně se vracejí lidé, kteří vrcholu dosáhli a Martin na ně smutně kouká. V tuto chvíli ale nemám ani nejmenší výčitky, jsem ráda, že jsem to bláznivé dobrodružství ve zdraví přežila. Julian se s námi nebaví a tváří se naštvaně. Chtěl nám pomoci a my to vzdali! To Martina taky trápí.

Pod chatou na parkovišti jsme za pár minut a máme radost ze shledání s Pablem. Jedeme k jižní stanici rangerů. Budova muzea národního parku prochází rekonstrukcí a tak si kupujeme alespoň horký čaj a pokračujeme k hlavní silnici. S Pablem se loučíme v osadě Lasso na autobusové zastávce na krajnici rušné Panamericany. Platíme dalších 35 dolarů za jeho služby a necháváme se zcela odevzdaně posadit do autobusu ve směru na Ambato ... Byl to dlouhý den a já doufám, že takový už nikdy nezažiju.

Orientační mapka Národního parku Cotopaxi

Orientační mapka Národního parku Cotopaxi, Ekvádor
Kontrolní stanoviště na severní bráně NP Cotopaxi - El Pedregal, Ekvádor Cotopaxi (5897m), Ekvádor Pohled na kotlinu Limpiopungo, NP Cotopaxi, Ekvádor
♦ ♦ ♦
Náměstí v Machachi, Ekvádor Pohoda a relax před výstupem ... Vstupní brána NP Cotopaxi - El Pedregal, Ekvádor Nadšení stoupá ... Parkoviště pod Cotopaxi (4600m) - chata je vidět a vrchol také! Stoupáme na chatu Martin si nese pořádné zásoby ... Výhled na chatu José Rivas a Cotopaxi, Ekvádor Štěrkový chodníček k chatě ... Chata José Rivas (4850m), Ekvádor Pohled od chaty na parkoviště a liška vyhřívající se na slunku ... Horská chata José Rivas (4850m), Ekvádor Interiér chaty José Rivas (4850m), Ekvádor Chata José Rivas a nabídka jídla ... Procházka nad chatou - jdeme obhlédnout nejbližší okolí Horská chata José Rivas pod Cotopaxi Podvečer před výstupem je dobrá nálada ... Slunce zapadá, jdeme se navečeřet a rychle do spacáků ... Cotopaxi (5897m) v posledních paprscích slunce ... Občerstvení během nočního stoupání Rozednívá se a my se rozhodujeme sestoupit ... Ledové útvary, které nám visí nad hlavou! Klesáme obaleni ledem a sněhem ... Před chatou se pokoušíme očistit ledové nánosy ... Před chatou se pokoušíme očistit ledové nánosy ... Matroš obalený ledem Čelovka už neměla šanci ani svítit! Před chatou se pokoušíme očistit ledové nánosy ... Před chatou se pokoušíme očistit ledové nánosy ... Z výstupu na Cotopaxi si Marta odnesla lehké omrzliny

Komentáře

blog comments powered by Disqus
Napište nám
| | [email protected]
Reklama
Kurz instruktora lezení

Kurz pro budoucí instruktory lezení na umělých stěnách

Hrvatska.sk

Dovolené v Chorvatsku za skvělé ceny.

© Las Cumbres (2005 — 2019) TOPlist