Jebel Toubkal (4167m)

Přidáno: 19.8.2008 |
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2001 | 2002 | Afrika | Jebel Toubkal | Maroko | Vysoký Atlas
Náhled tisku

Tradiční silně slazený mátový čaj ala Maroko. Dva příběhy o tom, že se vyplatí věci promyslet, naplánovat a být připraven přinejmenším na nepřízeň počasí. Nic z toho jsme kdysi nedělali. Před lety jsme si totiž mysleli, že vše jde tak nějak samo. Příběhy z našich dvou cest do Maroka ukazují, že se „taktika“ vylepšovala, ale pořád jsme dělali spousty chyb. Nevyspalí, unavení, těžce naložení zbytečnostmi …

Vysoký Atlas je nádherné pohoří. Viděli jsme jej zahalený sněhem i rozpálený nejprudším letním sluncem. Přestože se nám na vrchol hory Toubkal (Jbel Toubkal/Jebel Toubkal/Adrar n Toubkal) podařilo vystoupit jen jednou, v létě, vzpomínáme hlavně na náš pozdně podzimní pokus. Hordy turistů v létě jsou totiž tak rušivým elementem, že si je lze jen stěží odmyslet a užívat si klidu a pohody hor.

Příběh první

Marakesh Psal se listopad roku 2001 a naše čtveřice (Martin, Vláďa, Jirka a Pavel) právě začala obdivovat krásy Maroka. Na první pohled nám učarovalo okrově zbarvené město Marrákeš. Jedno ze čtyř marockých královských měst (kromě Marrákeše jsou to Fés, Meknes a Rabat). Město s atmosférou, vibrující životem a opravdovou severní Afrikou, jak jsme si jí vždycky představovali. Zcela odlišné od měst na severu země a to nejen svojí charakteristickou červenou barvou, ale právě stylem života.

Po pár dnech strávených ve městě nás to táhlo k zasněženým horám, které nádherně dotvářejí kulisu královského Marrákeše. Ráno jsme vstávali, abychom zachytili východ slunce nad Vysokým Atlasem a zjišťovali informaci, jak se dostat do hor. Přípravám na cestu jsme totiž mnoho nedali, ještě týden před odjezdem jsme nevěděli, kam vlastně poletíme. Kolem 17. listopadu byly každoročně pro mládežníky k dispozici zlevněné letenky do světa a tak jsme vyčkávali, na co budeme mít peníze. A padlo to na Maroko.

Nosič vody v Marakeshi Z hotelu Sindi Sud jsme vyrazili k bráně Bab el-Rob, odkud měly jezdit taxíky do Asni. První nabídku na svezení za 150 dirhamů (MAD) jsme nepřijali. Udělali jsme dobře. S cenou stlačenou na 100 MAD jsme byli více spokojeni. Klasickým Mercedesem (taxi), v němž v Maroku běžně jezdí 7 lidí, jsme přijeli do Asni. Pokračování do Imlilu bylo o poznání méně pohodlné - dodávkou pro 20 lidí a opět za stovku. Tentokrát po drsném boji, smlouvání a otravném nahánění od místní omladiny, která to na nás zkoušela i česky: „nemaš tričko, hodinky, tužka, zadarmo, Karosa, kobra cvak-cvak“. Inu, masové zájezdy Adventury a dalších CK zajistí i kvalitní výuku češtiny.

Do Imlilu jsme přijeli před druhou hodinou odpoledne. Když jsme o tom později debatovali, mohli jsme si vzít taxi z Marrákeše rovnou do Imlilu za 200 MAD a odpustit si tak zdlouhavé dohadování v Asni. Když jsme vystoupili v Imlilu před tamním „bureau of guides“, nikdo o nás nejevil valný zájem. Pouze jeden příjemný chlapík nám nabídl bydlení v Aroumd, vesničce kus nad Imlilem. Nemaje ani mapu, vyrazili jsme za ním. Předem jsme se domluvili na 30 MAD za noc.

Výstup na Jebel Toubkal (4167m), vyský Atlas, Maroko.

Berber Aynan bydlel v jednopatrovém čistě uklizeném domku s elektřinou a TV. Kolem pobíhala tři děcka (holčička a dva kluci). Celá zástavba vesničky Aroumd nádherně splývá s okolní krajinou, jako by byla odedávna její součástí. Je vidět, že tady se staví z přírodních zejména místních materiálů. V okolí se mimo jiné natáčel film Kundun (Atlas jakožto Himaláj). Po příchodu jsme si dali výborný čaj, který nám Aynan obřadně naléval do připravených skleniček snad až z metrové výšky, aniž by ukápl vedle. K večeři jsme si objednali kuskus a v doprovodu nejmladšího klučiny Hasana jsme šli na procházku do okolí. Hasan nám na vše odpovídal „ano“, je tedy docela možné, že nám celou cestu nic nerozuměl :-) Po návratu z procházky vylovil Jiří přesně pro tuto příležitost připravená modrá nafukovací letadla od Fischera, abychom se zalíbili dětem a srazili cenu za poskytované služby :-)

Jebel Toubkal (Jbel Toubkal/Jebel Toubkal/Adrar n Toubkal) je horský vrchol nacházející se v jihozápadním Maroku ve stejnojmenném národním parku (Toubkal National Park). S výškou 4167m je nejvyšším vrcholem pohoří Vysoký Atlas a současně také nejvyšším bodem severní Afriky. Toubkal byl Evropany prvně zlezen v roce 1923, ale s jistotou lze říci, že vrcholu hory situované pouhých 63km jižně od královského města Marrákeš bylo dosaženo již mnohem dříve.

Přesně v šest hodin se začalo servírovat jídlo. Nejprve zeleninová polévka a pak kuskus (drcené jáhly, paprika, mrkev, brambor, skopové maso) na velikém talíři. Nepodařilo se nám ho celý dojíst, ačkoliv jsme tomu věnovali veškeré úsilí. Následoval čaj, včetně klasického nalévání tzv. z vysoka a povídání s pánem domu. Na náš dotaz, jestli na Toubkal chodí hodně Čechů, se rozpovídal nečekaně barvitou češtinou: „Super kozy, moc prdel“. Takto pochvalně Aynan charakterizoval české turistky vybaven nepostradatelnými českými výrazy. Z Asni to prý Češi napálí do 3200m rovnou k chatě, se stany a těžkými bágly, …. Aby ušetřili, ani si neberou taxi nebo dodávku do Imlilu. Jak je vyloží Karosa, jdou. Vyprávěl nám o životě na horách a Ramadánu, který zrovna včera začal …

Výstup na Jebel Toubkal (4167m), vyský Atlas, Maroko.

Ráno jsme vstali před šestou hodinou. Podle plánu jsme vyrazili v 6:30, což bylo ovšem k naší smůle to poslední, co se nám podle plánu podařilo. Hned za Aroumd jsme ztratili cestu :-) Šli jsme na pravou stranu a bylo to špatně, když jsme se vrátili na tu správnou, tak jsme více méně pořád tápali a cestu hledali horko těžko. Do osady Chamharouch jsme dorazili po hodině nepříliš náročné cesty. Nad Chamharouch jsme cestu ztratili definitivně. Jediné, podle čeho jsme se dokázali alespoň trochu orientovat, bylo koryto potoka. Poměrně vyčerpaní jsme s pomocí lidí, kteří již sestupovali dolů, cestu nalezli. Byla celou dobu asi 100 výškových metrů nad námi. Sestupující turisté nás upozornili na nemožnost dosažení vrcholu. Trochu nás překvapila jejich výbava – plná zimní palba, mačky, cepín … Pořád jsme to nevzdávali. Na chatu (3207m) jsme přišli po desáté hodině.

Byla šílená zima, obrovský vítr a hodně sněhu. Chata byla uzavřená a tak jsme se rychle občerstvili na jejím zápraží. Pavel se zcela správně rozhodl raději pro samostatný návrat. Měl jenom tenisky zapůjčené od Jirky a byla mu už celkem kosa :-) A je třeba dodat, že ve výstupu na vrchol Jebel Toubkal nespatřoval svůj životní cíl. Spolu se dvěma Němci jsme šli dál.

Výstup na Jebel Toubkal (4167m), vyský Atlas, Maroko. Okamžitě za chatou jsme se opět ztratili. Kus cesty jsme se museli i vracet. Bez mapy jsme neměli ani představu, kde přesně má vrchol být. Šli jsme zcela intuitivně. Na chatě nikdo nebyl a neměli jsme se s kým poradit.

Jeden z našich německých kolegů to vzdal jako první ve 3400 metrech. Po nepříjemném zážitku s průjmem v lehké sněhové vánici a mnoha posměšcích zbytku skupiny jsem to obrátil. Vláďa a Jirka vydrželi do 3800 metrů a vzdali také. Nahoru pokračoval pouze Němec Alex.

Mezitím jsme se my odpadlíci na chatě, která byla po poledni otevřena, pokoušeli trošku prohřát. Společnost nám dělalo několik místních. Prohřívání ztuhlých údů pojal každý poněkud odlišně. Kupříkladu Marokánec zachumlaný vedle nás ve spacáku si ho „svižně proháněl“ :-) Vláďa s Jirkou se na chatu vrátili před druhou hodinou. Cesta do Aroumd byla v pohodě. Pouze vítr a bahno. Před pátou už jsme měli po ledové horské sprše a čekali na další místní specialitku zvanou tajine. Večeře byla skvělá.

Vstali jsme a posnídali klasickou "kontinentální" snídaní (chléb, marmeláda, máslo, sýr) a začali přemýšlet kolik asi celkem zaplatíme. Nejodvážnější odhad byl 400 MAD. K našemu nemalému údivu jsme však vyplázli 600 MAD! Za co? 30 MAD spaní, 35 MAD jídlo, čaje, snídaně, … Příště je třeba vzít větší letadla … Je to prostě tvrdé podnikání …

Hotel Sindi Sud jsme měli předem rezervovaný a tak když nás před polednem vykládalo taxi na náměstí Djemaa El-Fna šli jsme na jistotu. Trochu zklamaní z neúspěšného výstupu na Toubkal, ale s vědomím, že nás toho v následujících týdnech v Maroku čeká ještě hodně.


♦ ♦ ♦

Příběh druhý

Po návratu z výpravy do Maroka, vyvolání fotek a opadnutí jisté euforie, že vše proběhlo více méně tak, jak jsme si představovali, jsme si sedli a velmi zklamaně přemítali o neúspěšném výstupu na Jebel Toubkal (4167m). Mužská ješitnost pracovala naplno. Po několika sklenicích piva proto v našich hlavách uzrál nápad vyrazit do Maroka znovu, ale tentokrát se nevracet, dokud nevystoupíme na nejvyšší horu severní Afriky! Nicméně byla zima, počátek roku 2002 a před mnohými z nás byla nejistá sezóna: nová zaměstnání, přijímací zkoušky na vysokou a další drobnosti každodenního života. Nápad tak trochu zapadl.

Ráno jsme vstali brzy a tiše, abychom neprobudili ostatní. Mířili jsme do Marrakéše.

Namísto soustředění se na výpravu do hor Vysokého Atlasu jsme se procházeli po pařížském Montmartru, obdivovali Monu Lisu, fotili Tower Bridge, nakukovali do oxfordských kolejí, sjížděli na raftu Soču a na kánoi Lužnici a najednou tu bylo léto roku 2002 v plné síle a my zjistili, že nemáme nic v plánu ani v kapsách.

Zašli jsme tedy opět pro inspiraci na jednu sklenici piva a po několika málo litrech vypluly na povrch vzpomínky na loňské neúspěchy. Druhý den jsme určili datum odletu, požádali o víza na marocké ambasádě a čekali, jestli se vejdeme do letadla společnosti Fischer Air.

Pravidelná linka pana Václava Fischera odlétala z Prahy 13:45 a tak jsme s Jirkou zůstali do poslední chvíle v práci, abychom si nemuseli brát dovolenou. Vláďa přijel do Prahy už ráno, nechal si věci u nás v kanceláři a šel nakupovat dobroty, hadry a další nutnosti. Pavel už byl zcela pohlcen novou prací, takže zbyla jen trojice. Po jedenácté jsme do sebe ještě stihli naládovat několik knedlíků v kantýně, dobalit batohy, nasadit pohory a vyrazili jsme nabuzeni vstříc novým zážitkům.

Odlet měl zpoždění. Výmluva posádky, že je nad Českou republikou přeplněný vzdušný prostor a vše řídí Brusel (což je pravda, kterou nyní, před naším předsednictví v EU, nelze než potvrdit), nás velice pobavila, o to více, že jsme znali pravý důvod – zpoždění jednoho z pasažérů, který zabloudil v Praze. Nicméně cena zpáteční letenky (včetně poplatků a navíc „open jaws“ – přílet do Agadiru a odlet z Málagy) 2500 Kč na osobu byla natolik lichotivá, že jsme se těmto malichernostem pouze usmívali.

Výstup na Jebel Toubkal (4167m), pohled směrem zpátky. Na kopci je vidět městečko Around. Posádku tvořili samí pánové, to však bylo ku prospěchu naší věci. Jelikož to byli vesměs samí Jirkovi bývalí spolupracovníci, těšila se naše výprava zcela nadstandardním službám. Ačkoli jsme seděli v poslední řadě čili v notné vzdálenosti od business class, přivítal nás přípitek v podobě šampaňského, který byl v malých časových odstupech nahrazován panáky whisky, zvícími objemu obloukových lamp. Po dvou porcích jídla zalitých několika vychlazenými Staroprameny jsme již nepociťovali ani nejmenší obavy z možného neúspěchu naší výpravy. Nejprve jsme se přichystali na přistání na letišti Funchal (Madeira). Přistání je zde skutečnou lahůdkou – dráha je částečně postavena na pylonech nad hladinou vlnícího se moře. Po vyložení a opětovném naložení pasažérů jsme nabrali směr Agadir (Maroko).

Slovo dalo slovo a najednou sedím připoután k tzv. jump seat v pilotní kabině a zběsile snímám interiér, kapitány (jelikož letěla tzv. zesílená posádka měl jsem možnost sledovat při práci skutečně dva kapitány) i zapadající slunko. Měl jsem štěstí, že se mi i po všech těch bezpečnostních opatřeních přijatých po 11. září podařilo dostat do pilotní kabiny a vidět na vlastní oči, jak to chodí při přistání Boeingu 737 - 300.

V 19:30 místního času (minus 2 hodiny), tedy po více než sedmi hodinách, jsme bezpečně dosedli na plochu letiště a piloti provedli poslední check-list. Průchod přes celnici byl nečekaně rychlý. Okamžitě jsme si směnili 120 USD a šli podle plánu obtěžovat průvodkyni od Fischera, jestli by nás nevzala s ostatními pasažéry do Agadiru. Nikoli.

Výstup na Jebel Toubkal (4167m)

Nástupním místem na trek na vrchol Toubkalu je horské městečko Imlil (1780m).Zde je možné najmout si kvalifikovaného horského vůdce nebo muly a nosiče. Turisté, kteří se po horách pohybují pravidelně, tyto služby nebudou potřebovat. Trek je velmi snadný a nenáročný.

Cesta vede nejprve vesničkou Aroumd (Armd) a následně křižuje planinu (záplavová oblast) směrem doleva. Údolí se ohýbá směrem na východ. Zde naleznete Sidi Chamharouch. Malou usedlost, která vznikla v okolí muslimské svatyně. V Sidi Chamharouch cesta překonává potok a následně strmě stoupá po pravé straně údolí Isougouane. Na konci cesty ve výšce 3207m naleznete dvě budovy. Starou (Neltner Refuge) a novou chatu (Refuge du Toubkal), které jsou často využívány jako základní tábor. Zde je možné nakoupit i základní potraviny. Za poplatek je také možné v blízkosti chaty stanovat.

Dále cesta opět křižuje potok a stoupá východním směrem po suťovisku. Směřuje do sedla Tizi'n'Toubkal (3940m). Přímo do sedla však není nutné stoupat. Kus pod ním je možné nabrat severní směr (vlevo) a zamířit prudším svahem přímo k vrcholu. Vrchol je vyzdoben velkým pyramidovým kovový rámem.

Obvykle se na Toubkal stoupá dva dny. První den z Imlilu k chatě (5 – 7 hodin) a druhý pak na vrchol (3 – 5 hodin) a zpět do Imlilu (4 – 5 hodin). Výjimkou však nejsou ani výstupy během jediného dne. Teploty v létě mohou padnou pod bod mrazu ve výškách nad 3500m.

Výstup v létě (od května) je snadný. Jedinou komplikací je prudší suťový svah, kde je nebezpečí uklouznutí (nehrozí však pád do žádné strže jen oděrky) a nadmořská výška. V zimě bývá bohatá sněhová nadílka a mohou hrozit i pády lavin. Vrchol je možné bez obtíží sjet i na lyžích.

Vzhledem k tomu, že podobně dopadlo ještě několik dalších Čechů s individuálními cestovatelskými ambicemi, dohodli jsme se mezi sebou a dva z nich se k nám přidali. Vyrazili jsme mezi taxikáře. Hodlali jsme se dostat na několik kilometrů vzdálenou silniční křižovatku ve městě Inezgane, odkud by bylo druhého dne možné pokračovat směr Taroudant, skrze průsmyk Tizi n´Test do Asni a Imlilu. Místní taxikářská mafie na nás vyběhla s jakýmsi vytištěným přehledem tarifů a jednoznačným konstatováním, že odsud se autobusem dnes večer nedostaneme a ráno jen možná. Tarifní ceny dosahovaly horentních výšin: 150 MAD/přes den do Inezgane a 200 MAD/v noci. Okamžitě jsme se otočili na podpatku s předstíraným předsevzetím, že tam dojdeme raději pěšky. Za chvíli se jeden z taxikářů nechal zlomit a běžel za námi. Mezitím však v naší skupince uzrálo rozhodnutí, že bude výhodnější začít je masírovat a dojet dnes v noci minimálně do Taroudantu a to maximálně za 300 MAD v pěti lidech. Po nekonečném dohadování, kdy jsme to odpálili na 200 MAD a oni na 600 MAD, jsme konečně dospěli k částce 300 MAD a nasedli do tradičního Mercedesu ze sedmdesátých let.

Výstup na Jebel Toubkal (4167m) Před hradbami Taroudantu zbyl čas na kratičké rozloučení s odvážným mladým párem, který se vydal do jeho nočních ulic hledat ubytování, zatímco my jsme chytli malou dodávku nacpanou různými věcmi a lidmi, frčící do Asni. Dehydrovaní a zcela nevyspalí jsme ve 2:00 ráno dorazili do Asni. Přejezd průsmykem byl neskutečný, zatáčka střídala zatáčku. Seděli jsme, občas upadali do spánku, z něhož jsme však byli při každém prudším zákrutu nemilosrdně vytrženi.

Asni nás vítalo jen štěkotem hladových vyzáblých psů a temnou silnicí, kolem níž jsme se pokoušeli nalézt vhodné místo k odpočinku. Podařilo se. Něco přes dva kilometry pod Asni směrem na Marrákeš byl hruškový sad, pouhých 30 metrů od silnice. Rozpumpoval jsem naší mechanickou baterku a rychle jsme rozložili improvizovaný bivak. Každý z nás obsadil jednu hlubokou brázdu. Ze strachu z okradení jsem se, ostatně jako tradičně, ujal hlídkové činnosti. Od okradení ve spánku v Barceloně se této činnosti věnuji nanejvýš pečlivě :-)

Po probdělých 24 hodinách se budím pod malou vyžilou hrušní :-) Parťáci mají za sebou krásné tři hodiny výživného spánku. Právě odbíjí 5:30. Po cestě zpátky do Asni se krmíme konzervovanou paštikou se skrojkem chleba. Zdá se, že dnešní den bude úspěšný. Hned po příchodu na místní trh, odkud jsme se před necelým rokem vypravili do hor, si bez většího smlouvání zajišťujeme odvoz na korbě náklaďáčku na stojáka. Do Imlilu za 15 MAD na osobu. Po 45 minutách parádní jízdy ve společnosti dalších 15 lidí na prostoru o rozměrech panelákové koupelny jsme přijeli do vesničky Imlil. Pozoruhodné bylo, jakým způsobem postoupily práce na výstavbě nové komunikace. Celá polovina trasy byla vedena po zcela novém asfaltovém koberci a v ostatních částech se houževnatě za pomocí staré techniky zpevňovaly prudké svahy nad vyschlým korytem řeky.

Jelikož jsme si byli natolik jisti naší místní znalostí, neobtěžovali jsme se ani vytáhnout z batohu průvodce nebo mapy masivu Jebel Toubkal. Situaci jsme trošku podcenili a hned za vesnicí začali opět bloudit. Po půl hodině šplhání se cesta zase objevila a před sebou jsme měli kamenné pole s výhledem na Aroumd a přímo vpředu první větší vrásnění.

Jebel Toubkal (4167m)

Před polednem mezi balvany poblíž osady Sidi Chamharouch jsme zařadili dvě hodinky cákání v potoce, zregenerovali zapařenou pokožku nohou a zalepili scvrklé žaludky lahodnou konzervou plnou mořských tresek. Cesta vzhůru probíhala zpočátku naprosto standardně, ale asi tak za hodinu se objevily potíže s motivací. Začal jsem naříkat jako malý chlapec, zřejmě bylo na vině mé vyčerpání po probdělé noci. Ztratil jsem kontakt se zbytkem skupiny, který se mi krutě posmíval a nic nedbal na mé prosby, abychom si udělali malou hodinovou přestávku. Docela opuštěn jsem se trápil další čtyři hodiny sám klopýtaje na kamenité cestičce. Cestou mne míjeli dolaroví turisté sedící na oslících a mulách, vysmátí zástupci starší generace vybavení odlehčenými teleskopickými hůlkami bez jediného batohu a místní děcka prodávající na svazích nápoje a suvenýry.

Cestou jsem zvažoval, že zakempuji několik kilometrů před cílem cesty. Batoh mne natolik tížil a znesnadňoval pohyb vpřed, že jsem co půl hodiny dělal na třicet minut přestávku.

Čas pro modlitbu směrem k Mekce Okolí chaty nás překvapilo. Bylo zaplaveno stany, dělníky, turisty, mulami a živým stavebním ruchem. Hned pod starou chatou se totiž začalo se stavbou nové budovy. Největším překvapením však bylo setkání se skupinou Čechů vedenou Marokáncem Simem, který na nás nastoupil brilantní češtinou s prohlášením, že nahoře budeme „v klidků za dvě hodinky“. Dneska tedy ještě „zahulime a rano v šest v klidků vydem“. Tato mezinárodní výprava sestávala převážně ze studentů brněnské Farmaceutické fakulty, resp. veteriny (Simo s Lenkou, Karel s Anetou a Ivo alias Helmut s Rašídem, který skupině dělal horského průvodce). S díky jsme odmítli večerní „hulení“ a soustředili se v souladu s plánem na regeneraci v horizontální poloze nasáčkováni na palandách refuge ve výšce 3207m za 65 MAD na osobu. Češi zůstali mezi kameny a oslími výkaly. „Takže zítra v klidků v šest vydem“.

Takže jsme ráno v sedm úplně „v klidků“ vyšli, ačkoli jsme si (my tři) přivstali v pět. Lenka se musela odpojit, poněvadž neměla vhodnou obuv a v sandálech to na štěrkovém strmém svahu nebylo zrovna to pravé ořechové. Rašíd nás zkušeně vedl a bylo vidět, že nahoru nejde poprvé. Dělal pravidelné pauzy, den před námi jeden kluk nezvládl nadmořskou výšku a padl na ústa, která si značně poranil.

Vrcholové snímky - Jebel Toubkal (4167m) - ocelová konstrukce a naše trojice (zleva: Martin, Jirka a Vláďa).

Dobře jsme se vyspali a všichni jsme se cítili ve skvělé formě. Ta tam byla má včerejší únava nebo dokonce slabá motivace. Měli jsme pocit, že nahoru můžeme běžet. Po deváté jsme se už opájeli vrcholovým pocitem spolu s dalšími asi čtyřiceti lidmi a dětmi, kteří jej dosáhli v tu samou dobu. Nahoře se také poflakovala stáda „ochočených“ divokých koz soustavně žebrajících o pamlsky. Rozdělali jsme si další z konzerv a jen se kochali, fotili a procházeli se na mírně skloněné plošině tvořící vrchol nejvyšší hory severní Afriky – Jebel Toubkal. Majestátní hoře dodává ten opravdový turistický vzhled vysoká kovová jehlanovitá konstrukce vyznačující 4167 m. n. m.

S pocitem uspokojení a vnitřního naplnění jsme po hodině nastoupili cestu zpět, nebe se trochu zatáhlo a maličko nás mrzelo, že jsme ráno nevyšli dříve, bylo by to jistě „v klidků“ a mohli bychom se delší dobu kochat bezoblačnou oblohou a nezamlženými horizonty. Cesta zpět ubíhala svižně a pomocí skluzů na štěrku jsme docílili optimální rychlosti. Kromě mne se nikomu nic nestalo. Jeden skluz holt nevyšel a tak jsem trochu pocvičil odolnost kolene. Vzhledem k tomu, že jsem odvážně vyrazil pouze v šortkách, následek na sebe nenechal dlouho čekat a z otevřené rány se mi začala řinout krev. Zachoval jsem klidnou hlavu a jak se ukázalo šlo pouze o povrchové zranění :-)

Před chatou, kam jsme dorazili k polednímu, jsme s radostí smočili nohy v potoce a osvěžili upocená těla. Dali jsme si typický mátový čaj a přikoupili do zásoby vodu (12 MAD/ks). Měli jsme trošku obavu, aby nám nedošla jako při výstupu nahoru. Z nouze jsme včera otestovali i potůček tekoucí přes cestu na chatu – bez následků.

Dohoda s ostatními, s nimiž jsme se načas spojili, byla, že do údolí se vydáme ve dvě odpoledne a spát budeme ve vesničce Aguersioual. Jelikož však naše batohy byly třikrát větší a těžší než jejich, změnili jsme plán. Počkají na nás v Imlilu. Cesta ubíhala velmi pěkně. Asi dva kilometry před Imlilem nás stihla bouřka. Jirka, který si jen nedopatřením nepřibalil pláštěnku, zaujal místo pod velkým balvanem, kde přečkal nejprudší déšť. Místní chlapec nám nabízel své oblečení za naše boty nebo pláštěnku. Do tohoto výhodného obchodu jsme nešli a pozornost věnovali nádherně vybarvené duze, která se klenula nad celým údolím. Nedaleko centra Imlilu, kde staví dodávky na nás v baru čekali ostatní.

Koza žebrající o jídlo na vrcholu Jebel Toubkal Společně jsme se vydali do Aguersioual. Děvčata sehnala místního šílence s džípem, který nám dovolil vylézt si na korbu a hodil nás až do vesničky, a zadarmo!!! Vzdálenost asi pět kilometrů, ale na nezpevněné silnici trvá i při poměrně rychlé jízdě čtvrt hodiny. Simova sestra ve vesnici působila jako charitativní pracovnice a nebyl pro něho problém sehnat ubytování v domku patřícímu nějaké instituci pro podporu vzdělávání a životních podmínek (za jejího přispění vznikla např. čistička vody). Naše útočiště stálo úplně nejvýš ze všech okolních budov a dalo slušně zabrat vyškrábat se nahoru. Tou dobou tu působil jako správce jistý Francouz, který dělal na doktorandské práci o životě a jazyce místních Berberů (Tamazight). Uložili jsme se všichni na terase hliněného baráčku pod širákem. Dlouze do noci se „debatovalo“.

Ráno jsme si trochu přivstali, rychle zapakovali věci a aniž bychom probudili ostatní, vydali jsme se k cestě do Asni stopnout dodávku. Pod vesnicí ve vyschlém korytě řeky jsme si sedli, nabrali vodu z vedlejšího pramene a posnídali. Jako tradičně nechyběly ovesné vločky a další laskominy z naší cestovatelské kuchařky.

Po chvíli čekání se před námi objevila dodávka. Bágly na střechu, a my se smrskli na zadní lavičku. Do auta by se vešlo tak osm středně otylých českých úředníků, ale tady v Maroku se bez problémů usadilo do několika řad volně ložených lavic kolem dvaceti dospělých lidí v pletených čapkách. Cesta do Asni nás přišla na 10 MAD/os a následoval nečekaně hladký přestup na taxi do Marrákeše. Grand taxi bylo plně obsazeno, tzn. sedm osob v ceně 20 MAD/os.

Několik málo měsíců postačilo k tomu, abychom málem nepoznali část města před branami. Bulvár podél hřbitovní zdi byl nově vydlážděn, osázen palmami a město působilo poněkud sterilně. Chyběli trhani, naháněči taxíků a bloumající pobudové. Měli jsme obavu, že nás dovezli někam úplně jinam. Vše se ale změnilo za městskými branami. Poznávali jsme ho, naše první marocké královské město, které nám všem tolik učarovalo. Stánky, obchůdky, hemžení lidí, dvoukoláky, oslíci, smrádek, horko a červená barva snad natrvalo zůstanou součástí tohoto pohádkového města – Marrákeš.

♦ ♦ ♦

Vybavení

Pro zimní výstup doporučujeme teplé a především větru odolné oblečení. Rozhodně je zapotřebí mít mačky (stoupací železa) a pokud nedisponujete turistickým cepínem, tak doporučujeme alespoň hůlky. Vhodné je informovat se v některé turistické kanceláři na aktuální podmínky (pozor na nebezpečí lavin).

Na letní výstup není potřeba žádné speciální vybavení. Kromě vyšší nadmořské výšky, která zasluhuje určitý respekt, je možné výstup směle srovnat s procházkou po českých horách.

Orientační mapa

Mapa - Jebel Toubkal (4167m)

Počasí

Na nejvyšší horu Vysokého Atlasu je možné vyrazit prakticky kdykoliv v průběhu roku. Stačí se dobře informovat na aktuální podmínky a přizpůsobit jim vybavení.

Informace o počasí na Jebel Toukal (4167m)!

♦ ♦ ♦

Zima 2001

Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko


♦ ♦ ♦

Léto 2002

Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko

Komentáře

blog comments powered by Disqus
Podpořte nás
Reklama
Kurz instruktora lezení

Kurz pro budoucí instruktory lezení na umělých stěnách

Malé Bielice

Nabídka ubytování a wellness v lázních na Slovensku.

Casino-hry.sk

Kasino online hry Slovenske

Budget travel to Maldives

Local island Tourism Maldives, Budget Traveling - Huraa island

© Las Cumbres (2005 — 2017) TOPlist