Tenkrát poprvé - Lima

Dne 11. 10. ve 22:50 jsme vstoupili na peruánskou půdu. Na letišti mraky otravných naháněčů. Teplota 17 stupňů. Taxíkem do hostalu v soapoperový čtvrti Miraflores, kousek od pláží.

♦ ♦ ♦

12.10. Hned po ránu jsme měli s Verčou první a kupodivu i poslední větší hádku na americkém kontinentě. Šlo o komunikaci s domorodci (recepčními), která probíhá výhradně ve španělštině, je dost zběsilá a samé tranquilo a maňana. Mně to nevyhovuje (navíc neumím španělsky), Verča byla naopak ve svém živlu (umí trochu španělsky). Padlo mezi námi několik ošklivých slov, ale pak jsme si to nějak vyříkali.

Lima je rušné, sedmimilionové město. Její ulice křižují stovky a tisíce lidí, kteří se musejí vyhýbat stovkám a tisícům starých, ojetých aut. Na gringy každou chvíli pokřikují otravní taxikáři ve žlutých autech, na domorodce pak zase vyvolávači z collectivos. Bylo pro mě příjemným překvapením, jak tu přirozeně a samozřejmě vedle sebe existují indiáni, mulati, mestici i potomci bělochů. Někde jsem zaslechl, že právě bílí Limeňos nad indiány ohrnují nos. Později mi ale lidé říkali, že to tak je, ale jako gringo letmo projíždějící to prostě nepoznám.

Podle spisovatele Llosy bývala Lima městem hříchu, podle jakéhosi lovce senzací, píšícího pro upadající časopis Koktejl, v ní číhají zákeřní banditi – bacilóni, kteří vám při vhodné příležitosti vrazí kudlu do zad (v lepším případě). Hříšníky ani hříšnice jsme tedy nepotkali a kupodivu nás ani nepřepadli bacilóni. Na ulicích byla řada policajtů, kteří se chovali slušněji a profesionálněji než řada českých městských strážníků. Nikde žádní žebráci, na to jsou prý místní hrdí. Raději si sednou na ulici a prodávají třeba oříšky nebo sušenou kukuřici. K nám jako gringům se od počátku domorodci chovali hodně přátelsky, srdečně a ochotně. Platí pravidlo, které píšou i v průvodcích: když se budete chovat podle zdravého rozumu, tak jste v Peru (ale i v Bolívii a Chile) z hlediska bezpečnosti v pohodě. V Limě jsem měl pocit, že za tím zdánlivě nepřehledným nepořádkem je nějaký křehký řád, který určuje, kdo, kam a proč směřuje. Podle místních, se kterými jsme později mluvili, za to může ex-prezident Fujimori (původem Japonec a jak už to v Latinské Americe bývá, sedí v současné době v kriminále).

Vyměnili jsme peníze v bance (mají zhruba stejný kurz a prý je to lepší v bance než na ulici, hlavně kvůli fejkům). Za cca. 60 solů si Verča nechala píchnout žlutou zimnici. Potom jsme vyrazili do centra. Snažili jsme se jezdit kolektivama a občas jsme si vzali tágo. Kolektiva jsou za pár korun. Historické centrum nás trošku zklamalo, protože se odehrává celé na jednom náměstí (Plaza de Armas). Kostel, radnice, justiční palác, palmy, vodotrysky, policajti se samopaly a naháněči gringů. Gringů ale bylo poskrovnu. Kousek od náměstí teče malý potok obepnutý uličkami a zákoutími s barevnými domky. Je odtud také vidět na kopec v poušti, osázený několika staveními natřenými pastelovými barvami a popsaný nápisy z kamení. Zašli jsme do malé indiánské vývařovny a dali jsme si „menu“. Určitě tam bylo kuře, protože v Peru i Bolívii je kuře snad v každém jídle. Místní lokálové, popíjející brazilské pivo Brahma, se na mě pořád divně tlemili a nakonec se mě zeptali, jestli vyrážíme na Machu Picchu. Nasycení jsme vyrazili zpátky do Miraflores vyspat jet lag.

♦ ♦ ♦

13.10. po vydatném spánku jsme se rozhodli, že už do auty zamořeného centra znovu nepůjdeme a zůstaneme v Miraflores. Tato čtvrť pro bohaté se nachází nad pobřežními útesy. Jsou tam vysoké domy, zelené a udržované trávníky a čisté chodníky. Opravdu to tam vypadá jak v telenovele (paničky, pečovatelky, děti, policajti). Moře vypadá divoce a útesy divotvorně. Těsně u břehu vede silnice. Na oblázkové pláži se rozcvičovalo několik surfařů v neoprénech. Na koupání to tam není, protože pobřeží omývá studený Humboldtův proud. Vlny byly asi tak třímetrové. Moc se mi tam pro ten klid a přírodu líbilo. Oproti rušnému centru to je příjemná změna. Tam také uzrálo naše rozhodnutí, že budeme jednoznačně dávat přednost přírodě před městy.

Reklama