Guano trail a poklady v poušti

Jsme opět na cestě. Tentokrát do Pisca. Jede se po Panamericaně. Pro mě to bylo trochu překvapení, protože jsem si myslel, že je to opravdu dálnice. Není a někdy vypadá spíš jak nějaká naše silnice druhé třídy. Naše peruánské přátele ale omlouvá, že vede přes hory a pouště. K silnicím jednu odbočku. Vede Chile, pak Peru a na chvostu je Bolívie. Terén je tam pro stavaře komplikovaný, do toho korupce a maňana a tranquilo. Vymysleli tam proto zajímavý systém: stát se domluví s nějakou soukromou firmou, že s nějakými výhodami postaví silnici, kterou bude nejprve firma využívat pouze pro své soukromé účely. Po skončení smluvené doby pak firma silnici předá k užívání státu. Nejdéle to prý funguje v Chile (síť je nejhustší a povrch nejkvalitnější). Řízení vyžaduje bystrost, trpělivost a asertivitu. Pokud tyto vlastnosti nemáte, tak radši jezděte autobusy.

Do Pisca z Limy jezdí bus zhruba každých 15-30 minut za rozumný peníz. V autobuse to smrdí praženými oříšky, potem, sedačky jsou rozvrzané. Ale máte hezký výhled do pouště a na oceán. Velkou výhodou těchto pouštních korábů jsou dvd přehrávače, kde se pouští béčkové, céčkové a déčkové akčňáky. Žádné intelektuálštiny, prostě dostanete dávku supernásilí, která je srozumitelná ve všech jazycích. Jako u vytržení to sledují muži i ženy.

Pisco nedávno zničilo zemětřesení, takže občas ještě vidíte ruiny. Ale to činí město zajímavým, vidět jak se s tím lidé dokázali vyrovnat. Ubytovali jsme se v hostelu, který měl poškozené schodiště, takže vystoupat do prvního patra s batohy byl akrobatický výkon. V malé místnůstce 3x2m byla malá telka, v nočním stolku nedopalky marihuanových smotků. Real horrorshow.

♦ ♦ ♦

14.10. Brzy ráno na Islas Ballestas. Autobusem s dalšími gringy nejprve do Paracasu, což je městečko na stejnojmenném poloostrůvku. Po cestě rozbourané slumy, zřejmě ještě pozůstatek zemětřesení. A všude nějaké nasprejované nápisy. Myslím, že těmi nápisy sdělují naději, nebo vizi, že se budou mít lépe. Jen nelida jim to nemůže nepřát.

Ballestas business ovládají tři klany, které určují ceny pro gringy a brání tomu, abyste na ostrovy jeli třeba s nějakým rybářem. Je to celé gringovština, ale stojí za to. Vyrazíte na člunech podél pobřeží paracaského poloostrova a hned se na vás po levé straně usmívá obří předincký geoglyf – vyobrazení kaktusu. Průvodce cosi vyprávěl o historii a měl jsem pocit, že jsou na tyto jednoduché kresby v zemi hrdí. Souostroví Ballestas tvoří několik ostrůvků s malebnými jeskyněmi a úchvatnými skalními oblouky. Na nich odpočívají kolonie roztodivné zvěře. Z moře vyskakují delfíni, na skalách se vyhřívají tuleni, mroži, jeden tučňák a spoustu další zvěře, vesměs symbionti ledního medvěda. A hlavně neuvěřitelné množství pelikánů a kormoránů. Toto ptactvo vylučuje ze svých kloak hmotu, které se říká guano. Jde o výživné, dusíkaté hnojivo, které se za velký peníz vozilo do Evropy. Dnes už je skoro všechno vytěžené.

Po vyjížďce jsem si dali na pobřeží v gringo restaurantu oběď. Bylo tam silné, ostré sluníčko a foukal svěží vítr prosycený solí. V takovém prostředí a počasí vás opustí středoevropské chmury. Po obědě jsme vyrazili do Nazcy. Nebudu rozvádět Dänikenoviny, mimozemšťany a tak, prostě se jedná o město v poušti, v jehož okolí se nachází série obřích předinckých geoglyfů. Zůstaly zachovány, protože tam vůbec neprší. Geoglyfy zachycují různé bytosti, zvířata i lidi. V Nazce je možné si za cca 80 USD zaplatit přelet letadlem nad pouští. Jen ze vzduchu lze totiž vidět všechny obrazce takříkajíc po kupě. My jsme už lety nestihli, proto jsme se vydali kolektivem do pouště na mirador-neboli vyhlídku. Jedná se o cca 10 metrů vysokou konstrukci, ze které je vidět ocásek obrazce ještěrka. Silnice tam vede trošku nešetrně mezi různými geoglyfy. Je to fakt fascinující prostředí. Úplně si představujete ty divotvorné lidi, sdružené v tlupách, kterak ty linie do země hloubili. Kolem jsou nádherné skalní útvary, které ve svitu slunce zářily růžovou, oranžovou a okrovou barvou. Nad rovnou silnicí se vlnil sluncem vyhřátý pouštní vzduch. Jak závěrečná scéna z Odpadlíka.

Navrátili jsme se do Nazcy za tmy, abychom ji přistihli vyplněnou lidmi, kteří se různými způsoby bavili na ulicích. Vypadalo to autenticky, jako z nějakého obrazu z minulého století. Kolem půlnoci jsme nastoupili do luxusního Cruz del Sur (drahý autobus, sklápěné sedačky, deky, stewardi, jídlo), aby nás přes vysoké andské průsmyky zavezl do Cuzca. V noci jsem se pobudil, kolem se zdvihaly krásné zasněžené štíty. Probudila mě ta výška přes 4000m. Pak jsme už sjížděli malebnými údolími dolů. Poznali jsme druhou tvář Peru, za Andami je zelená, svěží a plná života. Po cca 12 hodinách se před námi rozestřela náhorní planina, obklopená horami, posetá statisíci jednopatrových domků – hlavní město incké říše – Cuzco.

Reklama