Konečně vedro v San Pedro

Na Salaru se Verunka seznámila s dvěma anglickými děvčaty. Mně se tím rázem zvýšil manévrovací prostor, protože jsem byl odsunut na druhou kolej. Pozice druhořadé osoby mi vyhovovala, protože jsem začal více vnímat krásy pouštní oázy, která je kolem dokola obklopena horami a vulkány. Městečko samo o sobě už dávno ztratilo svůj dobrodružný půvab z minulosti a stala se z něj turistická, předražená základna všech, kteří si chtějí odpočinout po náročných výletech do okolních hor a pouští.

30.10. Rezignovali jsme na další organizovanou tour a domluvili jsme se na kolový výlet. Půjčili jsme si i s Britkama celkem lacino obstojná horská kola a já dostal za úkol zorganizovat trasu. Kvůli nepřesnosti map jsem to trošku přepískl. Nejprve jsme zamířili na lagunu Cejar. Cesta pouští utíkala rychle a čím výš bylo sluníčko, tím větší bylo vedro. Nakonec jsme tam dorazili a vykoupali se v průzračné ledové vodě. Sluníčko nás ihned osušilo a byli jsme celí od soli. Pak jsme vyrazili ke známému Měsíčnímu údolí – Valle de la Luna. Cesta začala být zafoukaná pískem a občas nešlo jet.

Do Měsíčního údolí jsme dorazili dost vyčerpaní, navíc foukal silný vítr a bylo děsné vedro. Napříč údolím vede asfaltka, ze které se otvírají nádherné výhledy. Skalní útvary, „městečka“ ze skalních věží, nebo planina obklopená útesy, nazývaná amfiteátr. V paprscích zapadajícího slunce to vypadá opravdu úchvatně, skály jsou nasvícené a září oranžovou a růžovou barvou.

Vrátili jsme se do San Pedra a zjistili, že jsme ten den ujeli asi 80 kilometrů. Nejlíp na tom byly Angličanky, nejhůř já (úžeh). S Verčou jsme si ještě skočili na vynikající večeři (konečně něco jiného než kuře) a na noc už jsme vyrazili pohodlným lehátkovým busem do přístavu Arica.

Reklama