První den na cestě

V úterý 10. ledna jsme ulehali velmi pozdě a trošku zneklidněni balením věcí na poslední chvíli. Před sebou jsme měli jen pár hodin pod peřinou a 50 dní dobrodružství ve spacáku.Druhý den ráno jsme nedočkavě sledovali mobil, kdy se ozve kolega z práce, že stojí před barákem připraven k dlouhé jízdě do Frankfurtu. Cestou jsme nenarazili na žádnou bouračku, nezůstali vyset v žádné koloně a tak jsme před sebou měli sedm hodin čekání v halách frankfurtského letiště ...

♦♦♦

Madrid - Santiago - Mendoza

Odlet byl plánován na brzké ráno, ale snídaně nabízela tolik dobrot, že jsme byli jedni z těch, kteří zapříčinili, že namísto v 6:00, jsme vzlétli až chvilku před osmou hodinou. Celkem nudný desetihodinový let bez turbulencí nebo jiných komplikací si neužil v klidu snad jen jediný pasažér. Postarší pán, kterého museli dát na kapačky. V 18:20 místního času jsme dosedli na plochu letiště Artura Merina Beniteze v Santiagu de Chile. Přivítali nás naháněči taxíků, 30 stupňové vedro a první zařizování. Po určitém dohadování a smlouvání jsme kývli na nabídku jet přímo z letiště do argentinské Mendozy ...

♦♦♦

Aconcagua (normální cesta)

Po menším intermezzu, kdy na nás dopravce téměř zapomněl v Mendoze, jsme šťastně dorazili do Penitentes (2500m), kde jsme strávili noc. Další den jsme plně naložili mulu našimi 60kg výbavy a začali trek a výstup do (před)tábora Confluencia (3300m), kam jsme po nějakých třech až čtyřech hodinách dorazili a postavili stan. Martin si pořídil úpal a jeho nachlazení z klimatizace se také nezlepšilo. Teplota je zde stále velmi vysoká, takže se ve spacácích celkem potíme ...

♦♦♦

Přes zákaz dotýkat se vody!

Po ubytování v atmosférickém El Caribe jsme vyrazili do nočního Santiaga. Vyhládlí a žízniví jsme kolem 22h začali vyhledávat pokrm pro chudáky (Churrasco alo Pobre, Chorrillanas), který se skládá z asi 1kg jídla (maso, hranolky, vajíčka, cibule, párečky). Pozadím k jídlu nám byly rozvášněné výkřiky fotbalových fanoušků. Příštího dne jsme navštívili luxusní čtvrť Las Condes plnou mrakodrapů, širokých ulic (avenida), byznysmenů, a blonďatých Chilanek. Na naší ambasádě jsme zanechali kilogramy přebytečného vybavení a vyzvedli si povolení pro lezení v horách v příhraničních oblastech Chile, které nám zařídili pracovníci ambasády ...

♦♦♦

San Pedrito - ráj packageů

Z pacifických pláží La Sereny jsme se s myšlenkou na slezení vulkánů v okolí San Pedra de Atacama přes noc posunuli směrem na sever do Antofagasty. Samostatnou kapitolou naší cesty po Jižní Americe měla být návštěva Evropské jižní observatoře El Paranal vzdálené asi 160km jižně od Antofagasty. Jelikož se jedná o velmi odlehlé místo, bylo nezbytné půjčit si auto. Našli jsme si půjčovnu v naší cenové kategorii ...

♦♦♦

Licancabur (5916m)

Licancabur je hraniční vulkán mezi Bolívií a Chile. Jeho výška 5916m se nám zdála po předchozích pokusech dostatečná, abychom zjistili, má-li smysl pokoušet se o nějakou 6xxx m. Spousta cestovek v San Pedru sice nabízela výstup na Licancabur v podobě PACKAGE, ale ceny se pohybovaly od 100 dolarů na osobu a výše. V cestovní kanceláři Cordillera jsme si proto zajistili pouze odvoz na bolivijské hranice (Hito Cajón) a pak už to bylo o naší španělštině a náhodě. Bolivijští celníci si na hranicích vyžádali 15 boliviánu za inkoust na razítko a byli jsme vpuštěni do výšky 4400m ...

♦♦♦

Bolivijské altiplano

V pondělí ráno jsme se spolu s dalšími 14 lidmi nalodili do autobusu a překonali již podruhé chilsko - bolivijské hranice, abychom si následující tři dny užili v přírodě bolivijského altiplana. Tento již třetí PACKAGE jsme si koupili u společnosti Colque. V ceně bylo zahrnuto vše potřebné na tři dny - jídlo, ubytování, doprava a i dosti nemluvný šofér Satuko. Za 70 dolarů to je luxus. U Laguna Blanca jsme se po hromadné snídani nasoukali do tří značně opotřebovaných starých terénních Toyot a vyrazili ...

♦♦♦

Období dešťů

Původně jsme všichni chtěli přejet přibližně 300km úsek z Uyuni do Oruro vlakem. Bohužel již den předem bylo vyprodáno, a tak nám nezbylo, než se opět spokojit s jízdou busem. Ve 20:00 jsme se nalodili do postaršího autobusu společnosti 16 de Julio. Cesta měla trvat 10 hodin. Asi dvě hodiny jsme se řítili závratnou rychlostí 20km/h po blátivé cestě vylepšené hlubšími kalužemi a roletami. Autobus náhle zastavil a aniž by nám kdokoli cokoli řekl, stáli jsme dalších 10 hodin až do rána. Už v noci jsme zjistili, že cesta je zcela neprůjezdná ...

♦♦♦

Jízda smrti

Chtěli jsme po všem tom stoupání zažít také nějaké klesání. Není lepšího místa nežli La Paz. Sestup z La Cumbre (4700m) do džungle ve výšce 1300m a navíc po nejnebezpečnější silnici světa jsme si nemohli nechat ujít. Proč nejnebezpečnější? Ročne zde přepadne přes okraj v průměru 26 vozidel, což je nejvíce na světě dle studie Inter-American Development Bank. Silnice je jen 3,2m široká a i přesto není problém potkat se s autobusem či kamionem ...

♦♦♦

S kokou to jde lépe

Malý keřík oplývající záplavou asi 3cm velkých lístků a plodící 3-4 krát do roka je významnou místní rostlinou. Koku si můžete koupit na tržišti ve velkých pytlících nebo si objednat čaj v restauraci. Ano, je to ta koka, ze které se vyrábí kokain a dříve byla i součástí oblíbeného nápoje Coca Cola. V incké mytologii najdeme několik bohyň, nejznámější z nich je Pachamama (čti pačamama), bohyně země. Další neméně zajímavou a významnou je i "Mama Koka" ...

♦♦♦

Huayna Potosí (6088m)

Po příjezdu z kol jsme se jen krátce prospali za zvuků místní diskotéky a ráno po osmé jsme již stáli před kanceláří společnosti Alfonso Andino. Agentura zajistila věci, které nám chyběly. Stan a cepíny (nechali jsme je v Santiagu). Dále zajistila dopravu, průvodce a jídlo. Rozhodli jsme se pro rychlou dvoudenní variantu výstupu. Cestou z La Pazu, přes jeho nejvýše položenou čtvrť El Alto, kde jsme si nakoupili jídlo na vrcholový den, jsme se zastavili pouze v Milluni. Zde se nachází hřbitov horníků a krásná vyhlídka na vrchol ...

♦♦♦

La Paz a výlet do Tiwanaku

Nejvýše položené velkoměsto, které má přibližně milión obyvatel, je také hlavním administrativním centrem Bolívie. Nikoli tedy jejím hlavním městem, kterým je Sucre. Centrum města leží ve výšce 3600m, ale jedna z jeho nejživějších a největších čtvrtí El Alto leží ve výšce nad 4100m (včetně mezinárodního letiště). El Alto je dnes již prakticky samostatným městem svírajícím centrální La Paz v údolí. Jeho obyvatelstvo tvoří zejména původní národy Aymara a Quechua. Nekončící trend stěhování se do měst způsobuje, že El Alto je nejrychleji rostoucím městem ...

♦♦♦

Titicaca

V Copacabaně, největším bolivijském městě na břehu jezera Titicaca, jsme se opět setkali s Evou a Milenou. Zatímco ony nazítří odjížděly, my jsme se chystali na místní hlavní atrakci - Isla del Sol. Náhodou jsme se znovu potkali s Armandem a Stefanií. Po společné večeři, bez Evíka zlomeného virózou, jsme pozměnili naše plány. Chtěli jsme se podívat do Cuzca a možná i na Machu Picchu. S mylnou informací, že lodě jedou na Isla del Sol v 9:30 ...

♦♦♦

Chachani (6075m)

Ráno v Arequipě jsme začali obcházet cestovky a zjišťovat ceny a možnosti výstupu na okolní hory. Nejvíce se leze perfektně souměrný a nad městem se tyčící vulkán Misty (5825m) a vulkán Chachani, který ovšem zase splňoval naše šestikilometrové ambice. Nakonec jsme v jedné agentuře usmlouvali cenu a dokonce jsme je přesvědčili, abychom odjeli tentýž den. Normálně se odjíždí v 8:00 ráno, ale my jeli ve 12:00. Nakoupili jsme jen zásoby vody, asi 10l a jídlo na výstupový den. Hora se leze dva dny. Cesta jeepem do necelých 4900m z 2300m vysoko položené Arequipy trvala skoro tři hodiny. Cestou jsme pozorovali špatné počasí, které se blížilo k hoře ...

♦♦♦

Zpátky do Chile

Ještě téhož dne, kdy jsme sestoupili z Chachani, jsme se vydali na 2500 km dlouhou cestu na jih do Santiaga de Chile. Nestihli jsme si ani pořádně usušit věci a trochu si vydechnout a museli jsme rychle na autobus. Jak jsme se totiž dověděli na autobusovém terminálu, zítra neměly jezdit žádné spoje. Jižní Peru vyhlásilo den bez autobusů. Nočním busem jsme se dostali do Tacny, příhraničního města asi hodinu a půl jízdy od chilské Aricy. Dvě dámy ve středních letech se nám nabídly, že zajistí ubytování a jen mimochodem se zmínily, že když si vezmeme společného taxíka, vyjde to levněji :-) Hostal byl nakonec jedním z těch horších, ale šlo jen o pět hodin spánku a brzy ráno zase rychle na bus do Aricy ...

♦♦♦

Konečná vystupovat

V Santiagu jsme před sebou měli necelé dva dny do odletu. V sobotu večer během cesty metrem z Estacion Central do stanice Puente Cal y Canto jsme si povšimli reklamy na jazzový koncert, který se měl konat poblíž našeho El Caribe a co bylo podstatné – zdarma. Když před devátou sbalili šachisté svoje fidlátka a na hlavním náměstí se začali množit křiklouni hlásající boží slovo, tak jsme se vydali hledat jazzík. Doufali jsme, že pod nálepkou jazzu bude schovaný blues, protože na klasické překřikující se muzikanty sjíždějící stupnice jsme nebyli zvědaví ...

♦♦♦