Souostroví Chiloé (I.)

Přidáno: 18.8.2010 | Datum akce: 24.2.2003
Autor: Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2003 | Chile | Chiloé | Jižní Amerika | UNESCO
Náhled tisku

Na konci února se vracíme komfortním Airbusem A320 společnosti Lan Chile z Patagonie. V podvečer se v Puerto Montt ubytováváme opět v hospedaje u paní Eliany. Celých 14 dní bez problémů a zdarma pohlídala naše přebytečné věci. Vyrážíme na pivo, ale v Bodegónu (a vlastně i všude jinde) už v deset večer zavírají. Prostě změna pásma, v Puerto Natales v devět teprve otevírali. Nakonec na ulici Varas nacházíme otevřenou hospodu El Sotito. Nad lahvemi Cristalu již s chladnější hlavou analyzujeme příčiny vzniku velmi solidní ponorky, která nás zastihla v závěru pobytu u Magalhaensova průlivu. Probíráme témata jako soužití při cestování, komunikace apod. Každý jsme holt trochu jiný. U Eliany se nám před druhou ranní nedaří odemknout branku, tedy přelézáme plot. V chodbě nás paní domácí vítá osobně i navzdory pokročilé hodině; asi nechodí spát, dokud nemá všechny ovečky doma!

Chiloé, Chile

Po tradičně velkorysé snídani vyzvedáváme odložené věci a balíme. S takovou pohostinností v této cenové kategorii jsme se nikde jinde v Chile nesetkali. Před jedenáctou odjíždíme busem do správního střediska souostroví Chiloé Castra.

Chiloé představuje zcela svébytný kus Chile. Za okny ubíhá krásně zvlněná šťavnatě zelená krajina s pasoucím se dobytkem. U silnice postávají dřevěné stojany s konvemi na mléko připravenými k odvozu. Popis krás zdejší krajiny však přenechme místnímu rodákovi, spisovateli Franciscu Coloanemu (přečtěte si třeba jeho Un viaje moderno a una tierra antigua; Coloane se narodil v Huite poblíže Quemchi).

V Castru nás ihned zaujalo množství drsně vyhlížejících týpků – mániček a hippíků jako ze 60. let. Všechno jsou to chilští mochileros, gringů je tu minimum. Pod stromy se poflakují pokuřující a popíjející skupinky, celkový dojem je dosti divoký. Překvapivě nejdrsnější, jaký jsme po několika týdnech v Chile zažili. Neúspěšně hledáme půjčovnu aut a tuto myšlenku tedy opouštíme. Nazítří se rozdělíme a každý si pojede, co ho napadne. Jdeme do doporučeného hospedaje (ulice Los Carrera 658). Madam Silvania nás již očekává. Paní Eliana zavolala a systém opět zafungoval.

Castro, Chiloé, Chile

Hned vyrážíme do města. U moře si chceme obhlédnout typická rybářská obydlí tzv. palafitos, prohlížíme výstavní dřevěný kostel na náměstí, jehož krásu tradičně narušují jen nevkusné ikony a sestava soch svatých. Na křížích zde místo INRI stojí JNRJ - španělština prostě na mnoha místech ignoruje nejen angličtinu, ale i latinu.

Palafitos

Od konce 19. století a během prvních desetiletí 20. století vznikají v Castru čtvrti tvořené obydlími na kůlech – barrios de palafitos – obývaných lidmi bez přístřeší, chudými bezzemky, kteří museli odejít ze zemědělství a neměli kde žít. Takové čtvrti byly vždy umístěny mezi liniemi přílivu a odlivu a pomoci dřevěných kůlů byly vyvýšeny nad hladinu moře. Vrchol výstavby palafitos se datuje kolem roku 1940. Posledním obdobím výstavby domů na kůlech byl rok 1950, který přinesl výraznou vlnu přistěhovalců z vnitrozemí v důsledku rozšíření sněti, která zachvátila většinu sadby brambor. Dnes je na celém souostroví k vidění již jen pár dochovaných zbytků této architektury. V Castru jsou nejlépe dochovanými ukázkami Palafitos de Gamboa a Palafitos de Pedro Montt. U těchto domků lze dodnes zahlédnout bárky připoutané ke kůlům čekajíc, aby je příliv vyzvedl až k zápraží těchto obydlí. Na konci 70. let minulého století vyvolal záměr místní vlády zbourat palafitos velkou veřejnou diskusi. Jejím vyústěním byl závěr, že tato obydlí tvoří nedílnou součást identity města.

Před osmou jsme doma a paní domácí nás upozorňuje, že v půl desáté se v místní škole koná peña folklórica. Nevíme přesně, o co půjde, ale jsme zvědaví. V tělocvičně je už plno. Sedáme si dozadu na třístupňovou tribunu. Před jedenáctou akce začíná, postupně se střídají umělci a soubory, které se sjely z celého souostroví. Zvlášť úchvatný je el baile chilote – typický tanec s bílými šátky, různými způsoby poskakování, podupávání a všelijakého skotačení. K vidění jsou ty nejlidovější tance z lidových. Členové zhruba sedmnáctičlenného souboru začínají zvát na pódium i obecenstvo. Lidé se nenechávají pobízet a většina tanec skutečně ovládá. Je to zemitá venkovská zábava, pár členů souboru tančí v gumácích. Lidé jsou neuvěřitelně skromní, pokorní, obyčejní, zvyklí vzájemně si pomáhat. Peňa je charitativní akcí. Po návratu nám paní Silvania vysvětluje, že jde o sbírku na operaci pro jednoho postiženého člověka. Uléháme a venku sílí déšť.

Padre Nuestro, Chile

Nazítří dopoledne v terminálu společnosti Cruz del Sur vidím autobus do Qeullénu projíždějící i přes Chonchi. Za 600 pesos jsem během půlhodiny na místě. Kostel se zrovna opravuje, chybí mu věž. Na přístavním molu panuje čilý ruch, probíhá překládka čerstvých ryb a mořských plodů. Jinak tu nic zvláštního k vidění není, kolem desáté se malým autobusem vracím zpět a vyskakuji v osadě Vilupulli. Osadu tvoří jen pár domků a dřevěný kostelík z 18. století.. Nikdo tu není, dveře jsou otevřené. Interiér je prostý, 14 zastavení křížové cesty podél stěn má tentokrát podobu malých malovaných obrázků. Vedle vchodu visí deska se zajímavým otčenášem – u každého verše je vysvětlení, jak chápat jeho slova.

Za dalších 500 pesos jsem zpátky v Castru. Mikrobus do Achaa je plný, všechno chilští mochileros. Po krátkém svezení přívozem jsme před druhou v Achau. Terminál je hned za kostelem. Město je mrtvé, je siesta. Kostel taky otvírá až ve 14:30.

Dřevěné kostely

Castro

Hlavní kostel v Castro, Chiloé, Chile Kostel v Castro byl několikrát přestavován. Předchozí stavby byly zničeny požáry v letech 1857 a 1902. Stavbu současného kostela provázela zajímavá historie. Projekt byl původně zadán italskému architektovi žijícímu v Santiagu Eduardu Provasolimu. Ten navrhl neogotickou konstrukci s využitím kamene a betonu. Když projekt dorazil na Chiloé, místní si řekli, že s takovými materiály nemají zkušenost a rozhodli se návrh zachovat, ale na stavbu použít tradiční dřevo. Stavba začala roku 1910 a místní tesaři zvládli vyřešit všechny neobvyklé konstrukční prvky, ačkoliv stavba byla mnohem technicky složitější než do tehdy na Chiloé postavené kostely.

Výsledkem je na Chiloé architektonicky ojedinělý kostel – v souladu s „betonovým“ projektem byla zachována velká okna v ose hlavní lodi, původní půdorys typu baziliky, transept ve formě kupole a řešení podpůrných oblouků po stranách a v zadní části stavby. Rovněž dvě věže jsou pro místní kostely netypické (se 40m výšky na ostrově zároveň nejvyšší). Rok po zahájení stavebních prací se za silné bouře konstrukce zřítila. Práce pak začaly znovu za přísnějších bezpečnostních opatření.

Achao

Kostel v Achau je považován za nejskvělejší ukázku chilotské náboženské architektury. Stavba pochází z poloviny 18. století. Restaurován byl v letech 1997 – 2000. Zároveň se jedná o poslední dochovanou dřevěnou stavbu v jižním Chile a jedinou stavbou, u níž lze tvrdit, že byla postavena jezuity během jejich “okružní misie“ (Misión Circular) v 18. století. Stavba byla zahájena roku 1754. Jedna z nejrannějších zmínek o kostelu je obsažena v soupisu jezuitského majetku vytvořeném roku 1776, když byl řád vypovězen z Latinské Ameriky. Ve srovnání s ostatními je tento kostel nejhojněji zdobený. Prostý exteriér tak značně kontrastuje s barokním interiérem zahrnujícím množství vyřezávaných ozdobných prvků. Podle tradice nebyl na stavbu použit jediný hřebík, pouze dřevěné čepy a kolíky.

Chonchi

Kostel Nuestra Señora del Rosario byl postaven v roce 1883, restaurován v letech 1995 – 1996 a následně 2004 – 2005 . Na seznam UNESCO byl zapsán zároveň s ostatními dřevostavbami roku 2000. Kostel má geometrický půdorys, fasáda je neoklasicistní. Průčelí připomíná řecký chrám. Je umístěn na mírně vyvýšené plošině a spolu s přilehlým náměstím a „Stoletou ulicí“ představuje jeden z nejkrásnějších architektonických celků na souostroví. Uvnitř kostela lze přes prosklenou část podlahy spatřit základy dřívějšího kamenného kostela. Kostel v Chonchi je posledním na soustroví, k němuž náleží zachovalá budova fary (Casa parroquial).

♦ ♦ ♦

Kromě kostelů můžete na Chiloé obdivovat desítky dalších pozoruhodných dřevostaveb. Pro příznivce této architektury doporučujeme obsáhlého tématického průvodce, který je k dispozici na stránkách andaluské regionální vlády:


Zobrazit vše »

Kolem pláže procházím až za město, je odliv. Chlapík vedoucí koně na pastvu na mě zpoza plotu pokřikuje, jestli nemám oheň. Vyměňujeme pár vět. Náměstí už mezitím ožilo, kostel i muzeum jsou otevřené. Údajně nejstarší kostel na Chiloé (kolem 1750) je už hodně zrekonstruovaný, dřevo totiž napadá červotoč a dřevomorka. Je velký, zdobený a též o poznání „turističtější“. V sakristii je malá expozice historie šíření křesťanství na souostroví – Jezuité, Františkáni, evangelizace původních indiánů huelche, objíždění misií na lodích (tzv. okružní misie). V malém etnografickém muzeu na rohu náměstí obhlížím staré zemědělské nástroje, proutěné nádoby, primitivní tkalcovský stav, je tu i loď původních indiánů zvaná dalca. Dřevo bylo a stále je základním materiálem Chiloé. Andský modřín (alerce), cypřiš a další.


♦ ♦ ♦

Vztah Chiloé ke dřevu vystihuje místní slogan:
„Mil maderas, mil maneras para construir el mundo.“

♦ ♦ ♦

Castro, Chiloé, Chile

Restaurace Mar y Velas přímo na molu mě potěší výborným lososovým řízkem. V sedm jsem zpátky v Castru a do Ancúdu bych měl odjet zítra po desáté hodině se společností Trans Chiloé. Doma se dovídám spoustu zajímavostí od paní domácí. Všudypřítomné místní mochileros označuje za socky ze Santiaga, které jsou úplně k ničemu a jenom dělají bordel. Asi i proto tady carabineros nosí neprůstřelné vesty. A možná i kvůli tomuto druhu cestovatelů ubytovaným nedává klíče od svého domu jako paní Eliana v Puerto Montt. Neubytovává každého, spoléhá hlavně na doporučení od Eliany. Hosty si takto přeposílají již několik let. Úplný klid prý zavládne v březnu a to je čas, kdy přijíždějí gringos. Silvania mě ještě upozorňuje na vyhlídku nad městem. Město i celý fjord jako na dlani a vše navíc krásně nasvíceno zapadajícím slunkem.

Dřevěné kostely, Chiloé, Chile

Bavíme se o lidech a zvycích, rozdílech mezi Santiagem a Chiloé. Souostroví je výspou tradic, prostoty, víry, obyčejných a dobrých, nezkažených lidí. Silvania vysvětluje vztah k rodině a dětem. Mladší dcera má 13 let a tady je na rozddíl od Santiaga považována stále ještě za dítě. Starší dcera studuje na univerzitě v dalekém Copiapó a domů jezdí jen na prázdniny. Jako snad ve všech zemích tu existuje vzájemná nevraživost mezi venkovem a hlavním městem. Santiagueňos hledí přezíravě na „burany“ z venkova. Těm se zase nelíbí volné mravy, přízvuk a další způsoby obyvatel hlavního města. Největší zhýralci jsou však podle Silvanii Argentinci – pohoršuje se, že jeden televizní kanál je plný argentinských pornofilmů. Nakonec přichází řeč i na Pinocheta, teror a strach za jeho vlády, i na americkou účast v převratu.

U snídaně dostávám na rozloučenou kromě vizitky ještě pusu. V každém případě jsme u paní Silvanii byli první čeští návštěvníci!

Dřevěné kostely

Curaco de Vélez

Curaco de Veléz je hlavním střediskem západní části ostrova Quinchao a zahrnuje dnes kolem stovky domů. Název Curaco pochází z jazyka původních indiánů, slov kurá (kámen) a ko (voda, laguna). Obec byla založena jezuity kolem roku 1620 a o století později ji obývalo na 260 osob. Místní kostel (Iglesia de Huyar Bajo) je jedním z nejstarších na ostrově Quinchao. Vyniká jednoduchostí a vykazuje všechny tradiční prvky chilotských kostelů: průčelí se sloupy, věž se dvěmi báněmi a trojlodní uspořádání interiéru. Nejvýznamnějším náboženských svátkem je oslava Panny Marie 16. července (Fiesta de la Virgen del Carmen).

Dalcahue

Kostel v Dalcahue byl postaven v letech 1893 – 1903 na místě původní dřevěné kaple. Uvnitř lze spatřit kamennou náhrobní desku opatřenou datem 1866. Kostel je krásně umístěn na okraji náměstí s množstvím zeleně a jeho průčelí směřuje k průlivu, který odděluje ostrov Quinchao od hlavního ostrova (Isla Grande de Chiloé). Návštěvníkovi se tak nabízí krásný panoramatický výhled. Interiér prošel několika úpravami, nejvíce v období 1920 – 1930. Díky rekonstrukci z roku 1999 bylo kostelu navráceno množství prvků původní vnitřní výzdoby. Stálým problémem je údržba portálu a věže, které musely být opravovány v letech 1940, 1980 a 2000. Z tohoto důvodu je možné si na sloupech v průčelí všimnout několika otvorů sloužících k upevnění lešení při opravách.

Vilupulli

Zdejší kostelík se může pochlubit nejštíhlejší věží na celém souostroví. Společně s kostely v Chonchi a Ichuacu tvoří dokonalý trojúhelník - v minulosti tak kostely námořníkům sloužívaly jako orientační body při pohybu mezi ostrovy v průlivech Lemuy a Yal.

♦ ♦ ♦

Jak jsme již napsali výše, drtivá většina staveb na Chiloé je ze dřeva. Kromě kostelů můžete obdivovat desítky dalších pozoruhodných dřevostaveb. Pro příznivce této architektury doporučujeme obsáhlého tématického průvodce, který je k dispozici na stránkách andaluské regionální vlády:


Zobrazit vše »

V kamrlíku společnosti Trans Chiloé na terminálu Cruz del Sur nikdo není! Rychle pokračuji na Terminal de buses rurales. Trans Chiloé v 10:20 je bohužel completo. Naštěstí vedle jede společnost Cruz del Sur v 10:50 a po poledni jsem v Ancúdu.

Ancud, Chiloé, Chile

Pevnost Fuerte San Antonio tvoří již jen rezavá děla a základy obvodových zdí, avšak je odtud pěkná vyhlídka. Kromě okrajových čtvrtí působí Ancúd bohatším, výstavnějším dojmem než Castro, je to i průmyslové centrum ostrova a jeho bývalé hlavní město. Převládá, jak jinak, dřevovýroba. Stoupám ještě kus nad pevnost k Miradoru Cerro Huaihuén. Je čas přípravy oběda, cestou se tak z obydlí line vůně modřínového dřeva.

Expozice zdejšího muzea je prostá. Mají tu alespoň zajímavé fotky města po zemětřesení a tsunami v roce 1960. Exponáty tvoří klasická směsice: zpracování vlny, kostely, monstrance, mořeplavectví. Zajímavostí jsou informace o plavbě Golety Ancúd do Patagonie (viz jeden z rámečků v článku Punta Arenas a okolí). V přilehlé knihovně zrovna probíhá Fería del Libro. Nové i staré knížky, k dostání je všechno: od Kafkova Procesu přes kompletního Bukowského až po Solženicyna.

Železnice Ancud – Castro

Legendární chilotská dráha (ferrocaril de Chiloé) způsobila v době svého vzniku na přelomu 19. a 20. století nemálo třenic mezi už tak soupeřícimi městy Castro a Ancud a stala se i velkým tématem místní politiky. První projekt byl předložen již v srpnu 1889, ale byl smeten se stolu kvůli nedostatku financí. Stavba nakonec začala až roku 1909 a náklady se pohybovaly kolem 3 miliónů dolarů. Provoz byl slavnostně zahájen 27. července 1912. Zároveň se stavbou železnice bylo totiž pro Castro počítáno i s výstavbou nákladového mola a obyvatelé Ancudu začali mít pocit, že by tak mohlo být ohroženo výsadní postavení jejich města coby hlavního průmyslového přístavu na souostroví. Dráha totiž vedla hustě zalesněnými oblastmi s množstvím průmyslově využitelných druhů dřeva a obyvatelé Ancudu se začali obávat, že vytěžené dřevo by se nakonec mohlo začít místo Ancudu nakládat v Castru.

Vlak vzdálenost 88 km urazil teoreticky za pět hodin, avšak o komplikace na trati nebývala nouze. A tak vlak do cílové stanice mnohdy dojížděl s několikahodinovým zpožděním. Klasickou překážkou bývala třeba kráva rozvážně kráčející po kolejích. Dalším důvodem bylo i to, že pasažéři si v podstatě sami diktovali zastávky na místech, odkud to měli nejblíže domů. Neplánovanou zastávkou bývalo mnohdy městečko Puntra, v němž bývala přestávka na oběd – v této osadě byl jediný hotel v oblasti, který shodou okolností provozovala žena strojvedoucího, která měla monopol na prodej občerstvení. Tento slavný vláček byl pouhou úzkokolejkou (s rozchodem 60 cm), která před příchodem na ostrov sloužila pro dopravu vytěžených minerálů z oblasti El Volcán. Dráha se dožila necelých padesáti let a její existenci ukončilo ničivé zemětřesení s tsunami z 21. a 22. května 1960 (terremoto de Valdivia). Nyní už je na nábřeží v Castru k vidění jen pár starých lokomotiv připomínajících slavnou historii.

Zobrazit vše »
Ancud, Chiloé, Chile

Je podvečer a autobus do Temuca odjíždí přesně; průvodčí říká, že cesta potrvá takřka osm hodin. Že dorazím až kolem druhé ráno jsem úplně nečekal. Bus neoplývá žádnými zvláštními vymoženostmi, místa na nohy je však pořád víc než třeba u „slavných“ evropských Eurolines. V osm vyjíždíme z Puerto Montt a bus je plný až do Osorna. V Temucu jsme v půl druhé. První autobus do Pucónu jede až v půl sedmé, takže se pohodlně usazuji na lavičku v hale a trpělivě vyčkávám.

Fotogalerie - Souostroví Chiloé, Chile

Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile Souostroví Chiloé, Chile

Komentáře

blog comments powered by Disqus
Napište nám
| | [email protected]
Reklama
Kurz instruktora lezení

Kurz pro budoucí instruktory lezení na umělých stěnách

Hrvatska.sk

Dovolené v Chorvatsku za skvělé ceny.

© Las Cumbres (2005 — 2019) TOPlist