Národní park Conguillío

Přidáno: 4.6.2008 | Datum akce: 2.3.2003
Autor: Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2003 | Chile | Conguillío | Jižní Amerika
Náhled tisku

Národní park Conguillío, Chile Po zhruba měsíci společně stráveném na cestě se ani nám nevyhnula ponorková nemoc. Zastihla nás u Magalhaensova průlivu – na letišti v Punta Arenas, před odletem zpět do Puerto Montt. Její příchod urychlila hlavně nuda – měli jsme v plánu podívat se do vnitrozemí Ohňové země, ale již několik dní předem byly veškeré autobusové spoje vyprodané nebo nám nevyhovovaly časy odjezdu. Podívali jsme se tedy jen symbolicky do Porvenir, kde nebylo příliš co dělat (tedy kromě oázy v podobě místní slušně vybavené knihovny). Před odletem z Punta Arenas jsme tak byli nuceni různě zabíjet čas. Na letišti jsme se dohodli, že v Puerto Montt se na týden rozdělíme, což nám zajisté přinese množství jinak skrytých zážitků. Park Conguillío jsem navštívil jen já. Martin si naopak připsal návštěvu pobřežního národního parku na ostrově Chiloé.

Ke Conguillíu jsem směřoval z ostrova Chiloé, se zastávkou na výstup na sopku Villarica a dále přes Temuco. Odtud jsem vyrazil do Curacautínu.

Národní park Conguillío

Národní park Conguillío pokrývá zhruba 600 km2 v IX. chilském regionu (Región de la Araucanía). Nachází se přes 100 km severovýchodně od města Temuco. Jeho hlavní atraktivitou je jedna z nejaktivnějších chilských sopek Llaima (3125 m) a horské pásmo Sierra Nevada, jehož stejnojmenný nejvyšší vrchol dosahuje výšky 2554 m.

Vodopád na řece Truful-Truful. Národní park Conguillío, Chile

Nezaměnitelnou charakteristikou parku je divoká, vulkanickou činností modelovaná krajina. Pro nezávislé cestovatele je park přitažlivý i poměrně těžkou dostupností, která vylučuje (alespoň prozatím) masový turismus. Aktivita Llaimy dala vzniknout četným řekám, jezerům a lagunám. Pozoruhodné jsou také hojně se vyskytující hromady strusky. Chráněnou oblastí bylo Conguillío prohlášeno v roce 1950. Rozsáhlé lesy a hojný výskyt deštníkově tvarovaných araukárií daly tomuto parku přezdívku „Los paraguas“. Díky svým takřka prehistorickým scenériím park posloužil také jako kulisa pro natáčení přírodopisného seriálu BBC „Walking with Dinosaurs“. Ze zvířeny se v Conguillíu vyskytuje liška (zoro chilla a culpeo), několik druhů lasiček (quique), divoká kočka (guiňa) a také puma. Ptactvu vévodí několik druhů orla a samozřejmě kondor.

V autobuse jsem jediný gringo. Holka sedící za mnou krátce před příjezdem zvrací. Krajina je příjemná, silnici lemují vzrostlé stromy, všude zlatavá strniště, někde právě dokončují žně. Skoro by se řeklo „krajina jako doma“. Tady se ovšem nad celým obrázkem navíc zvedá impozantní dvouvrcholová sopka Llaima. Před druhou odpolední jsme v Curacautínu. Rozhlížím se po možnostech, jak pokračovat dál do parku. Ujímá se mě taxikář a nabízí, že za 18 000 pesos mě tam hodí. Takto „výhodná“ nabídka mě nechává chladným. Hned vedle jsou informace, příjemná paní mi dává plánek městečka, mapu celé Araucaníe, a doporučuje mi i vhodné místo na stopa. V obchůdku před stopovacím stanovištěm pořizuju zásoby. Prodávající teta mi chválí mé castellano a ptá se, zda je u nás ještě válka a že se o nás dost mluví v televizi. Ujišťuju ji tedy, že válka byla ještě o kus dál, a že my jsme muy tranquilos. U prašné cesty zaujímám stopovací pozici. Bude to asi na dlouho.

Ani ne po hodině čekání, kolem čtvrté, mě bere chlapík s camionetou 4 x 4. Posouvám se o solidní tři kilometry ke kempu Tratuilco. Jestli budu chtít, tak za dvě hodiny pokračuje ještě o tři km dále. Za půl hodiny projíždí další camioneta plně obsazená rodinou se čtyřmi dcerami. Berou mě cca 15 km, až k bráně parku. To už je dobré. A ani ne za pět minut přijíždí další camioneta. Tentokrát dva staří rybáři, s nafukovacím člunem na korbě, pod nímž mají schovaného jezevčíka. Při kontrole vstupu u CONAF (Corporación Nacional Forestal) platíme každý 2 800 pesos vstupné. Chlapíci jsou pohodáři, ale jde jim těžce rozumět. Hodili mě prakticky až k jezeru, kde jsem v 18:00. Všude kolem je už vidět krásné vzrostlé araukárie. Tedy nejen jejich menší okrasné verze, které je možno vidět v zahradách středního a jižního Chile a nakonec i v Evropě.

Pohled na vulkán Llaima (3125 m) ze stezky Sierra Nevada. Národní park Conguíllio, Chile

U jezera je pláž, pár lidí se koupe. Přicházím k ubytovně, která je zároveň restaurací. Pan šéf zrovna na ohni peče hovězí – pověstné asado. Odkrajuje kousky a vehementně mi nabízí. K tomu hned červené víno ze zvířecího rohu. Je hloupé odejít, když už jsem si dal pár kousků, tak usedám a taky si poroučím řádnou porci.

Dostávám dva kusy hovězího s bramborovou kaší, velký salát a chleba. Pomalu to zpracovávám, pan majitel mi přikládá ještě kus masa a neustále dolévá víno. K masu je přece třeba červené. Jinak mám na stole i litrovou láhev Cristalu (pivo). Vedle sedící nizozemská rodina si přeje nějakou „autentickou“ hudbu. Za chvíli tak rozpoznávám melodii písně „Gracias a la vida que me ha dado tanto...“

Na zítřek plánuju stezku Sierra Nevada a pak se uvidí. Ještě než opustím terasu restaurace objevuje se zdejší malá liška – zorro chilla. Všichni si ji fotíme. Majitelův syn se rozplývá: „Qué cosa más linda, qué cosa más líííínda!“ Kolem osmé se jdu do kempu zeptat, co účtujou za noc? Pokřikuje na mě ale nějaká Chilanka, že má už zaplacený volný kempovací plac, takže jestli chci, nemusím zbytečně platit. Nad takovouto nabídkou nelze váhat.

Nákres národního parku Conguillío, Chile; zdroj: 'www.escalando.cl'

Carmen má vedle stanu zaparkované terénní Daihatsu 4 x 4. Majitelka není zrovna krasavice, poněkud macatější, taková indiánská squaw. Zato velice příjemná! Popíjíme čaj a povídáme zase dobrou hodinu a půl. Tvrdí, že za kemp se platí 15 000 pesos. To se mi nějak nezdá. Je rodilá santiagueňa, ale posledního půl druhého roku bydlí v Temucu, kde pracuje v pobočce vládní agentury pro ochranu životního prostředí. Geografka s vyhraněným zájmem o přírodu. Vysvětluje, že sem na víkend přijela s kamarádkou – profesorkou fyziky z Universidad de la Frontera v Temucu. Kamarádka už odjela, protože v pondělí začíná nový školní rok a musí do školy připravit své tři děti. Carmen (33 let) naproti tomu žije sama, o dětech nemluvě. Na Chile stále poměrně nezvyklý úkaz. Hodně procestovala, má práci, která ji baví, zájmy atd. Zítra si projdu zamýšlenou trasu a potom mě třeba hodí až do Temuca. Kolem desáté zalehávám pod stromy.

Vstávám po půl osmé, je pořádná zima. Slunko už ale pomalu vykukuje nad horami. Přes den bude horko. Velký batoh nechávám Carmen u stanu. Říkám jí, že nejpozději v pět hodin budu zpátky. Je příjemné vyrazit si jen s malým batohem! Zima je slušná, nad jezerem je krásný opar, lávová pláž se třpytí jinovatkou. Prsty mám úplně zkřehlé. Rozdíl mezi dnem a nocí je víc než citelný. Hned za kempem začínají araukárie. Úžasné, připadám si jako v pravěku. Araukárie mi připomínají přesličky a plavuně, všude láva a sopečný prach, ztrouchnivělé stromy. Chybí opravdu jen ti dinosauři.

Araukárie

Araukárie nad jezerem Conguillío. Národní park Conguillío, Chile Araukárie (araucaria araucana; blahočet chilský) je považována za „zralou“ po zhruba 200 letech a svůj deštníkový tvar získává až kolem 500 let stáří!! Po modřínu andském (fitzroya cupressoides) je druhým nejdéle rostoucím stromem v Chile. Nejpřirozenějším prostředím pro araukárie jsou nižší svahy středních a jižních And, jak z chilské, tak z argentinské strany. Typicky ve výškách nad 1000m v místech kde v zimě vydatně sněží. Kromě andského regionu je najdeme i na západním pobřeží Severní Ameriky, v Austrálii, na Novém Zélandu, ale i podél západního pobřeží Norska. Semena araukárie jsou jedlá (tvarem připomínající ořech) a v Chile hojně sklízena. Od investic do výsadby araukáriových sadů však odrazuje to, že strom nese plody až po 30 – 40 letech. Odhaduje se, že araukárie může růst až tisíc let. Její dřevo bylo kdysi ceněno pro dlouhý a rovný kmen. Dnes se kvůli vzácnému výskytu využívá minimálně.

Po půlhodince nastupuju na vlastní stezku Sierra Nevada dlouhou asi 10km v jednom směru. Příjemná stezka z udusané hlíny vede hustým lesem coigue (nothofagus dombeyi, druh buku či „pabuk“), později smíšeným s araukárií. Stezku občas předělují popadané mohutné kmeny. Všude se míhají drobné ještěrky. Na miradoru si krátce prohlížím jezero a pokračuji dál. Za devátým značkovacím kolíkem – estacou – přichází láva a kamení. Je třeba hledat cestu. Ze skal se valí vodopády, kolem teče divoký potok a lesknou se sněhová pole. Slunce žhne. Přes sníh šplhám ke konci stezky na vyhlídku. Je to nádhera – na hladině jezera se zrcadlí Llaima (3125m) a v dáli je krásně vidět i další sopka Lanín (3747m). Pořizuju pár fotek a čekám na kondora. Dosud jsem nepotkal jediného člověka, v lese se na mě lepila spousta pavučin, dneska jsem tu určitě první. Po hodině se zvedám. Šplhám ještě kousek nahoru, ale nemá to smysl. Vracím se, znovu je třeba hledat optimální stezku.

Smíšený les na stezce Sierra Nevada. Národní park Conguillío, Chile

U potoka potkávám první turisty, celkem jich dnes nebude více než šest. Po čtvrté jsem zpět, Carmen je někde pryč, batoh je v pohodě ve stanu. Po jejím příchodu si půjčujeme loďku. Zase různě vykládáme, je to zajímavé. Rozebírá své postavení ve společnosti, samotná ženská tady přece jen ještě není zvykem. Má možnost jet do Švýcarska studovat využívání obnovitelných paliv, tak řeší dilema. Potom by už asi na vdavky a rodinu mohla úplně zapomenout. Má šest sourozenců, všichni žijí v Sanitagu. Carmen je oveja negra de la familia. Santiago ale doporučuje, dá se prý dobře užít. Avenida Suecia se jí nelíbí – draho, moc gringos. Doporučuje čtvrť Bellavista, kde je levněji a především původnější atmosféra. Obecně prý v Santiagu noční život moc nekvete. Kraluje Valparaíso.

Z dalších chilských zajímavostí zmiňuje unikátní slané jezero poblíž Valdivie, ovšem i samotné město prý stojí za vidění. Probíráme i okolní země. Povaha Argentinců se prý dá vystihnout jejich vlastní oblíbenou průpovídkou: „Dios nacío en Argentina“.

Lávové pole a pohled na sopku Llaima (3125m) od východu. Národní park Conguillío, Chile

Slunko už zalezlo za stromy a zase je chladno. Po přistání si na terase dávám plechovku Cristalu a kupuju dvě klobásy, které jsou rozvěšené pod stropem obchodu. Po osmé hodině vyjíždíme. Na noc ještě zůstanu v parku, Carmen mě potáhne k jedné hosteríi směrem na Melipeuco. Krajina se mění, zcela převládá láva – paisaje lunar. Lávový příkrov je téměř bez vegetace, jen malé lišejníky si teprve začínají razit cestu na povrch. Tady jsme se už přiblížili přímo k Llaimě. Jdeme se na chvíli ještě projít po lávě a pak se kolem deváté u hosteríe loučíme.

Dál od jezera už není taková zima. Hosteríi, tedy přesněji Cabaňas – Centro de ecoturísmo la Baita, tvoří několik chat a hospoda s obchůdkem. V obchodě se svítí, hučí agregát, ale ani při podrobnější obchůzce nikoho nevidím. Zalehávám tedy na malém travnatém parkovišti a nad hlavou mám zase jednou nebe poseté hvězdami.

Llaima (3125m)

Llaima (3125 m; dříve nazývaná také Chaňel) je dvouvrcholový stratovulkán. Nižší vrchol (2920m) je označován jako Pichillaima. Patří mezi nejaktivnější chilské sopky, její erupce však většinou bývají relativně mírné. Její objem je spočítán na přibližně 400 kilometrů krychlových. Aktivita Llaimy je zaznamenávána od 17. století. Od prvního zaznamenaného výbuchu v roce 1640 došlo do dnešních dnů ke třiceti dalším. Nejmohutnější za poslední století byly erupce v roce 1927 a 1955-1957. Poslední větší byla zaznamenána v roce 1994. Kvůli sopečné aktivitě Llaimy musel být park naposledy evakuován 1. ledna 2008.

Brzy ráno se jdu podívat k hospodě, ale stále ani živáčka. Před půl desátou jdu znovu, rád bych si dal alespoň čaj. Opět bez známek osídlení. Vydávám se tedy ke guarderíi Truful–Truful. Krajina je stále výrazně modelovaná lávou, šlapu po stezce sopečným prachem, nikde nikdo. Po hodině vstupuji do listnatého lesíku upraveného jako tábořiště. Zařazuju snídani a oddech. V poledne pokračuju ke guarderíi. U strážce parku nechávám velký batoh. Doporučuje mi novou stezku podél řeky a vodopádů dlouhou cca 7 km.

Na stezce kolem pohoří Sierra Nevada. Národní park Conguillío, Chile

Jen s malým batohem vyrážím stezkou lemovanou kameny. Pode mnou hučí divoký Truful-Truful s nádherně zelenou, v peřejích zpěněnou vodou. Pěšina zvolna klesá zároveň s řekou, je pařák. Po hodině a čtvrt se zdá, že dál už mne nečeká nic zajímavého. Vracím se a ještě provádím bleskovou koupel. Voda je pořádně studená a proud tak silný, že se musím držet kamenů. Obhlížím vodopád, který je už kousek od stanice CONAF, vede k němu krátká naučná stezka s tabulemi o sopečné aktivitě Llaimy. Vodopád není nijak vysoký, zato vydatný. U strážce jsem v 16:00, do Melipeuca je to 13 km. Chlapík povídá, že se v 18:00 vrací a může mě vzít. Povídá, že autobusy (dokonce až rovnou do Santiaga) jedou v 18:30 a v 20:00. Projíždí jen málo aut. Jedna camioneta vysazuje mladý páreček z Lipska. Sděluju jim pár informací, že k jezeru je to asi 18 km, a že se teda projdou, pokud je nikdo nesveze. Přeju jim eine gute reise.

Nakonec vyjíždíme dokonce už v 17:20, takže stihnu i dřívější autobus. Děda svou camionetu řídí docela srandovně, říká, že auto má teprve půl roku, celý život jezdil na koni. Nikdy předtím neřídil, o autu neví vůbec nic, ale jede. Stopaři se mu prý vždycky smějou. Od CONAF prý nedostávají nic, žádné auto, ani motorku, všechno mají svoje. Povídá, že se po práci vždycky stavuje na večeři v hospodě, kterou vede jeho sestra s bratrem. Stavíme přímo před hospodou, odkud mi pojede i bus. Řekl bych, že dneska je to skoro až package deal. Pollo už není, objednávám proto biftek se salátem a tradiční pivko. Paní přináší flákotu hovězího s dvěma volskými oky a velký salát. Házím to do sebe, rychle platím a můj známý strážce parku už na mě mává. Autobus je připraven k odjezdu.

Fotogalerie - NP Conguillío

Čekání na stop na okraji městečka Curacautín, směr NP Conguillío Jezero Conguillío v srdci stejnojmenného národního parku Liška (zorro chilla) v národním parku Conguillío Ranní opar nad hladinou jezera Conguillío Araukárie a 'pravěká' krajina v národním parku Conguillío Pohled na jezero Conguillío při nástupu na stezku Sierra Nevada Araukárie (araucaria araucana, blahočet chilský), národní park Conguillío Pohled na vulkán Llaima (3125m) ze stezky Sierra Nevada, národní park Conguillío Na stezce kolem pohoří Sierra Nevada, národní park Conguillío Dominanta NP Conguillío - sopka Llaima (3125 m), v dáli sopka Lanín (3747 m) Dvě poznávací znamení NP Conguillío - vzrostlé araukárie a dýmající Llaima 'Pravěká' scenérie NP Conguillío - láva, prach a araukárie Vodopád u břehu jezera Conguillío, národní park Conguillío Krajina utvářená lávou podél řeky Truful-Truful, národní park Conguillío Vodopád na řece Truful-Truful, národní park Conguillío

Komentáře

blog comments powered by Disqus
Napište nám
| | [email protected]
Podpořte nás
Reklama
Kurz instruktora lezení

Kurz pro budoucí instruktory lezení na umělých stěnách

© Las Cumbres (2005 — 2018) TOPlist