Mezi andskými velikány
Autor: Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2014 | Andy | Argentina | Chile | Jižní Amerika | Ojos del Salado
Belén, poslední zastávka na území Argentiny, v nás nezanechal nijak silný dojem. Opouštíme kraj skvělého vína Malbec a míříme do vysokohorského průsmyku San Francisco, přes který se vrátíme zpět do Chile. Krátký pobyt v úrodném kraji jakoby nahodil i naše vnitřní motory a začínáme spřádat úvahy o náročných výstupech. Pokusíme se snad o výstup na nejvyšší sopku na světě - Ojos del Salado?
Snídaně v hotelu Samai je prostá a příliš nás nezdrží. Po ruta 40 uháníme dále k jihu. Bohužel se nezdařil pokus projet po silnici č. 3 (Ruta 3) a ozvláštnit si jinak nudnou jízdu mezi Belénem a Tinogastou. Ruta 3 je nádherná panoramatická cesta přes hory s pasáží serpentin zvanou Cuesta de Zapata. Tato méně známá, ale o to zajímavější silnice je uzavřená. Pokračujeme tedy přímo na jih. Po zhruba 80 km se stáčíme k západu na silnici č. 60 směrem k městečku Tinogasta. Po skvělém povrchu cesta ubíhá svižně a kolem poledne jsme v osadě Fiambalá. V místě, odkud vyráží k andským šestitisícovkám nejedna výprava. V informačním centru se dotazujeme na možnost výstupu na Ojos del Salado, Incahuasi, případně Cerro San Francisco. Personál na nás hledí trochu nevěřícně, asi nás má za pošetilce. Užitečných informací se dozvídáme poskrovnu. Stavujeme se ještě u argentinských policajtů, kteří nás od pokusu o výstup na Ojos zrazují.
Nic kloudného jsme se nedozvěděli, a pokračujeme tedy k argentinsko-chilské hranici. Horský průsmyk San Francisco dosahuje v nejvyšším bodě 4726 metrů nad mořem a propojuje argentinský region Catamarca s chilským regionem Atacama. Osada Fiambalá leží oproti tomu v pouhých 1505 metrech. Opuštěná silnice nabízí dechberoucí výhledy na okolní andské velikány. Míjíme odbočku na odlehlou Monte Pissis, která je se svými 6793 metry třetí nejvyšší horou západní polokoule. Míjíme i odbočky na pouštní pisty směřující k nástupním místům pod vulkány Nacimiento (6436m), Incahuasi (6638m), El Muerto (6488m), San Francisco (6018m) i Ojos del Salado (6879m). Koncentrace horských velikánů je ohromující. Hrbol, který nemá v oblasti Puna přes šest tisíc metrů, nechť se přihlásí! Jen na posledních klikatících se 20 kilometrech, z místa zvaného Las Grutas, stoupáme autem ještě 700 výškových metrů. Zde na hranici s Chile nám jakýsi mladík praví, že k nástupnímu místu na Ojos se dá z chilské strany dobře přiblížit autem.
Po vyřízení celních formalit pokračujeme po silnici č. 31 k okouzlující laguně Verde. Je tu i neobsazená stanice chilských carabineros. U zelené laguny nechybí chatrč s termálním pramenem, podle zdejšího zvyku vzletně označená jako „lázně“. Dva Chilani se zrovna chystají k odjezdu. Jsou v obraze, na přiblížení k hoře ale doporučují 4x4. U odbočky k Ojos míjíme průzkumnou vrtnou plošinu. Konverzačně se chlapíka ptám, co že to tu provádějí, ale dostává se mi jen lakonické odpovědi: „No le puedo decir nada.“ Tak nám geolog alespoň ukazuje, kudy se dostat k chatě Lucero.
Ojos del Salado (také Nevado Ojos del Salado; význam „slané oči“) je s 6893 metry druhým nejvyšším vrcholem západní polokoule, nejvyšší horou Chile a zároveň nejvyšším vulkánem na Zemi. Hora se nachází v severní části Chile na hranicích s Argentinou nedaleko od východní hranice pouště Atacama. Nejvyšší hora amerického kontinentu - Aconcagua - je od Ojos přibližně 600km jižním směrem. Na hoře panují velice suché podmínky a sníh zde obvykle leží pouze během zimy, ale i přesto se zde ve výšce 6390 metrů nad mořem nachází nejvýše položené jezero na světě, které má v průměru 100 metrů.
Zajímavostí je, že první ponor se podařilo uskutečnit až v roce 2016 maďarskému potápěči Ernő Tósoki. Dřívější výškový rekord držel dlouhých 34 let slavný americký archeolog Johan Reinhard, který v roce 1982 provedl ponor v kráteru sopky Licancabur (5916m) v Chile.
Samotný výstup na Ojos del Salado je s výjimkou krátké vrcholové partie, kde je vhodné užít k jištění lana, pouhou vysokohorskou turistikou. Poprvé se z vrcholu rozhlédli polští horolezci Jan Alfred Szczepański a Justyn Wojsznis v roce 1937.
Chata je dvoupatrová, pojme dobrých 15 lidí. Na dveřích je i nálepka CK Livingstone. Zjišťujeme, že cesta k boudě Atacama je značená, od chaty Lucero by to mělo být dalších 22 km po prašné, místy dosti ošemetné stezce. Na tak technický úsek si za volant raději sedá Martin. Terén je nejprve docela únosný. U milníku označeného jako „km 5,5“ se cesta větví, je třeba se rozhodnout. Volíme standardní cestu – Ruta normal. Vpravo se nabízí kamenitá a asi i těžší pista – cedule ji označuje jako Ruta por las Piedras. Náš směr je pro změnu neprůjezdný se sněhovou pokrývkou. Za rozcestím se ovšem posouváme už jen o 1–2 kilometry. Před námi je totiž terénní zhup s očividně dosti hlubokým pískem či spíše jemným prachem, který vyhodnocujeme jako neprůjezdný. Stojíme před jedním z dilemat. Co dělat? Je téměř šest hodin večer. Za světla k boudě pěšky nedojdeme.
Vracíme se k rozcestníku a rozhodujeme se pro návrat na chatu Lucero. Brzy ráno se pokusíme alespoň o výstup na nedaleký Cerro Las Vicuñas (6067m). Ojos del Salado by nám, bez dosažení boudy Atacama vozem, realisticky zabral tři dny, které bohužel nemáme. Vaříme a chystáme věci na výstup. Budíček bude ve 3h00. K večeři je polévka se zeleninovým bujónem, instantní bramborová kaše a čaj. Spánek se moc nedaří, okny profukuje a tmou se ozývá podivné chroustání. Než nám dojde, že to jsou nějací hlodavci hodující na našich zásobách, uběhne pěkná řádka minut. Vstáváme a zásoby jídla zavěšujeme pod strop. Ani poté není spánek nijak posilňující. Hoříme vzrušením ... konečně přerušíme nekonečné sezení za volantem!
GPS
Ke stažení jsou k dispozici dva soubory ve formátu *.gdb pořízené přístrojem Garmin eTrex 30. Jeden obsahuje záznam trasy jízdy z města Belén na argentinsko-chilskou hranici k chatě Lucero, včetně pokusu přiblížit se autem k boudě Atacama pod Ojos del Salado. Druhý soubor obsahuje příslušné trasové body. Po stažení doporučujeme prohlížet v Google Earth.
Ke stažení:
