(Ne)spánek na vrcholu Kilimandžára
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Ladislav Lenc | Pavel Oplt
Štítky: 2010 | Afrika | Kibo | Kilimandžáro | Tanzanie | UNESCO | Western Breach
„Držte se! A buďte opatrní.“
„Vy taky kluci, ať se zítra ve zdraví sejdeme.“
V mrazivém ránu se loučíme se třemi z našich nosičů. Na rozdíl od Eugena a Joma, kteří s námi pokračují nahoru, tihle kluci seběhnou do tábora Millennium (3797m) na sestupové trase Mweka, kde se zítra odpoledne zase spojíme.
Nad námi se pozvolna zvedá téměř tisícimetrová hradba kamení. Napravo ohraničená strmou Breach Wall a nalevo zbytky severozápadních ledovců (Little Penck Glacier a Great Penck Glacier), které vypadají majestátně už pouze na fotografiích z 60. let. Přímo prostředkem západního oblouku (Western Arch) vede nevýrazný hřebínek. A tudy vede i naše cesta. Začínáme stoupat po Western Breach Route (někdy také označována jako Western Arch Route nebo Arrow Glacier Route). Nejprve se jde sutí, postupně však cesta nabírá na strmosti a v druhé polovině jde častěji než o chůzi o lehké lezení a balanc na skalních blocích.
Rozdělujeme se. Jdu s Láďou vpředu doprovázen Jomem, který má neuvěřitelnou formu. Pavel jde za námi v doprovodu našeho průvodce Eugena, který naopak vypadá, že má značné obtíže. Zpočátku jde všechno na jedničku. Výborné tempo, „no hay problema“, cesta v příjemném stínu. S přibližující se hranicí 5500 metrů začínám tušit problém. Je to jako vždycky, ještě nikdy jsem tuhle výšku nepřešel bez zdravotní zastávky! Jako kdyby měla moje střeva zabudovaný výškoměr. Nejprve se objevuje nepříjemný tlak, postupně se transformující v bolestivé křeče. Nejvyšší čas najít si klidný kout.
Potíž je v tom, že po vynucené zdravotní pauze nemůžu chytit předchozí výstupové tempo. Cítím se příšerně vyčerpaný. Jak zdechlina. Láďa s Jomem se po mně soucitně ohlížejí. Veškeré své věci si neseme sami, ale jak mne Jomo pozoruje, nabízí se, že mi trochu ulehčí v mém trápení. Táhnu se s příšerně těžkou zrcadlovkou a několika objektivy, které mu s radostí předávám. V momentě největší krize se pro mne Jomo vrací a na pár metrů mi pomáhá s celým báglem. Musím se kousnout! Nahazuji batoh a pomalu se po skalních blocích deru nahoru. Láďu s Jomem posílám dopředu. Potřebuji se poprat sám se sebou a netoužím po jejich pomoci ani radách. Sejdeme se nahoře na hraně západního oblouku.
Ohlížím se po Pavlovi. Spolu s Eugenem jsou o 200 metrů níže.
„Dneska půjdu na jistotu. Nehodlám se odvařit kousek před cílem.“ hlásil nám u snídaně Pavel. Teď se zdá, že Eugenovo tempo je až moc „polepole“!
„Eugen se mi stále víc nezdál. Přestávky pořád častější, ve strmých pasážích jsem měl dokonce strach, aby to vůbec ubalancoval a někam mi nezahučel. Asi po dvou třetinách cesty si Eugen z ničehož nic sedl na kámen a se slovy „headache“ se začal bušit do hlavy. Co jsem měl dělat? Vytáhnul jsem z báglu Acylpyrin a Panadol a začal jsem to do něj sypat plnými hrstmi. Po patnácti minutách se naštěstí sebral a pomalu jsme pokračovali. Vysvobozením pro Eugena byl návrat Joma, který mu šel naproti a vzal jeho batoh.“
Takto Pavel později odpoledne ve stanu popisoval, jak probíhal výstup Western Breach Route ve společnosti našeho vůdce.
S dvacetiminutovým odstupem jsem se dohrabal nahoru. Fouká hodně silný vítr, který přenáší z místa na místo oblaka jemňoučkého lávového prachu. Stojíme s Láďou na hraně kráteru Kilimandžára ve výšce přibližně 5770m! Pohled na planinu za hranou je úžasný. Napravo se zvedá skalní oblouk s hlavním vrcholem Uhuru Peak (5895m), uprostřed veliká rovná planina z lávového popela a jemného prachu, na níž k našemu úžasu stojí několik roztroušených ledovců (Furtwangler Glacier) a nalevo oblý symetrický kopec ukrývající ve svém středu sopouch (Reusch Crater).
Vzdálenost posledních pěti set metrů do tábořiště pojmenovaného Crater Camp (5790m) už přecházíme hravě. Je to po rovince a máme skvělou náladu, že jsme po čtyřech a půl hodinách konečně tady. Při stavbě stanu a nošení kamenů, kterými jej zajišťujeme proti silným poryvům větru, nemáme žádné potíže s výškou. Nijak zvlášť se nezadýcháváme a motání hlavy po prudším vzpřímení těla je skoro neznatelné. Za hodinu přichází Pavel.
V klidu popíjíme a odpočíváme. Ve stanu je horko, ale pořád lepší než vítr a prudké slunce venku. Na odpoledne plánujeme výstup na vnitřní vrchol Kilimandžára – Reusch Crater - ukrývající sopouch Ash Pit, abychom se podívali do útrob prastaré sopky. Síru je cítit i tady na planině, takže jsme zvědaví, co bude nahoře. Po zralé úvaze vypouštíme výstup na hlavní vrchol. Necháme si to na zítra. Nebudeme se zbytečně přepínat a honit se za západem slunce.
Po druhé hodině odpoledne jdeme na obhlídku. Procházíme mezi ledovci Furtwangler a směřujeme na hranu kráteru Reusch. Pomalu překonáváme stometrové převýšení a pohled dovnitř nám vyráží dech. Nádherná symetrie několika kruhů a obří sopouch. Kousek od nás stojí vrcholový kříž. Jen pár dní před námi (4.9.2010) ho tady vztyčila parta německého alpského klubu (DAV). V šíleném větru stojíme na vrcholu Kibo Reusch Crater (5852m). O pouhých 43 metrů níže než hlavní vrchol Kilimandžára.
Cestou zpátky do stanu nabíráme vodu z vytrácejících se ledovců. Dnes si vaříme sami. Jomovi půjčujeme vařič, aby si s Eugenem udělali také něco k jídlu a čaj. Pomalu uleháme k spánku. Standardně ležíme na střídačku, abychom měli více místa v ramenou. Ležím uprostřed a jako jediný mám hlavu z kopce. Dělá se mi blbě. Nutně se musím otočit! Ani kluci dobře nespí a raději si každý zobneme nějakou tu piluli. Než jít do prášků na spaní, upřednostňuji univerzální všelék – Acylpyrin.
Noc na vrcholu Kilimandžára umí být pořádně dlouhá. Poslouchám MP3, odpočítávám hodiny a minuty zbývající do budíčku a snažím se nevnímat cukání kolegů. Všem se nám trochu zvedá kufr, tak snad to udržíme až do rána …
Panoramata "Kilimandžáro, Kibo Reusch Crater (5852m)"
