Na Kilimandžáro pouze s agenturou!

Článek byl v upravené podobě publikován na portálu www.velehory.cz.

Probouzíme se za hlasitého halekání muezzinů. Venku je stále tma. Chvíli nechápeme, co se děje - rukama se snažím nahmatat hodinky. Nějak se mi nezdá, že už je čas. Přes moskytiéru, kterou jsme si s Pavlem přehodili přes postel, koukám na svítící displej a nechce se mi věřit. Na hodinkách teprve čtvrtá hodina ranní.

♦ ♦ ♦

Snídani máme „included“. Nejedná se o žádné velké hody, ale cokoliv je lepší než nic. Včerejší večer, když jsme si užívali na dluh, jsme se rozšoupli a během popíjení piva jsme navázali hovor s obsluhujícími děvčaty. Slovo dalo slovo a děvčata nám na ráno zajistila schůzku s průvodcem.

Siranji Saíd, vysoký statný třicátník, s námi usedá ke stolu a nad mapou společně probíráme varianty výstupu. Hned zkraje nám vymlouvá cestu vedoucí po ledovci Heim – cesta Heim Glacier (Grade III) srovnatelná s klasickou variantou cesty po Polském ledovci na Aconcaguě v Andách. Podle jeho názoru je již příliš pozdě, sezóna se blíží ke konci a ledovec je nestabilní, pórovitý a lezení v něm by nebylo nijak příjemné. Spíše nebezpečné. Prosazujeme náš plán „B“. Chceme vystoupit málo frekventovanou cestou Umbwe, pokračovat do Arrow Glacier kempu a přespat v kráteru Kilimandžára. Nabízenou cenu 1350 USD na osobu srážíme na přijatelnějších 840 USD.

Po ranní diskusní rozcvičce s guidem jdeme do města. Dlužíme všude kam se ohlédneme. Musíme vyměnit peníze a zjistit, jaké jsou nabídky dalších agentur. Za každých 100 keňských šilinků (KES) dostáváme 1810 šilinků tanzanských (TZS). Kousek od směnárny objevujeme kancelář jedné z myriád agentur poskytujících služby turistům toužícím po zasněžených vrcholcích Kilimandžára. Profesionální horský vůdce a organizátor z agentury Marangu Colobus Travel Mr. Kennedy G. Moshi nám bez meškání předvádí certifikáty a pochvalné dopisy od spokojených klientů. Nás však zajímá cena, počet lidí (nosičů), kteří budou muset jít s námi, a jaké služby nám za naše peníze poskytnou. Batohy si poneseme sami, včetně většiny vybavení. Ocenili bychom trochu jídla a průvodce, který se s námi vydá do kráteru, kde chceme spát.

Mr. Kennedy, chlapík s černým baretem a širokým úsměvem, působí důvěryhodněji než Saíd. Za cenu 900 USD na osobu slibuje zajištění stravy, pouhé čtyři nosiče a jednoho kvalitního a zkušeného průvodce. Do ceny zahrnuje i zvláštní poplatek za nocování v kráteru, na který mají nárok všichni, kteří nás budou doprovázet nahoru (pouze průvodce s jedním nosičem). Když vezmeme v úvahu, že z oněch 900 dolarů činí platba ve prospěch Správy národního parku Kilimandžáro neuvěřitelných 660 dolarů, tak jsme s výsledkem spokojení. Platba parku je 110 USD na osobu a den. Správa parku současně stanovila, kolik dní musíte povinně zaplatit! I kdybyste si Kilimandžáro vyběhli třeba za tři dny, stejně budete muset zaplatit cenu šesti dní, kromě Marangu Route (známá také jako Coca-Cola Route), kde stačí uhradit dní pět.

Další agentury jsme se rozhodli neobcházet. Pro jistotu si ještě jednou veškeré informace křížově ověřujeme na další schůzce se Saídem a pak i s bareťákem Kennedym. Nedosáhli jsme už žádného posunu.

Přichází moment podpisu smlouvy s Marangu Colobus. Tvrdošíjně trvám na tom, že papír musí obsahovat i přesný popis trasy, resp. míst, kde chceme spát. Půjdeme nejprve po Umbwe Route do kempu Barranco Hut. Pak přejdeme na cestu Western Breach Route (někdy také označovanou jako Arrow Glacier Route), abychom dosáhli kráteru Kilimandžára. Tady se chceme vyspat před závěrečným útokem na poslední desítky metrů ke hraně kráteru, kde je i hlavní vrchol Kibo (5895m).

Plán je dle smlouvy následující:

13/09/2010 Umbwe Route
14/09/2010 Lava Tower nebo Arrow Glacier Camp
15/09/2010 Crater
16/09/2010 Mweka Camp
17/09/2010 Mweka Gate

Dlouze hovoříme o jídle. Láďa je ze mne nešťastný. Už chce rychle zaplatit a mít vyjednávání za sebou. Pavla začíná nekonečné řečnění a počtech nosičů a druzích jídla také trochu štvát. Nechci se nechat zase „po tanzansku“ napálit a vyžaduji další detaily. Už doma jsme si řekli, že nepůjdeme obklopení hordou nosičů a průvodcem s několika dalšími pomocníky. Dohodu uzavíráme s tím, že nosiči budou opravdu pouze čtyři a průvodce pouze jeden. Potravin chceme jen minimum. Pouze něco málo posnídat a pak až večeři. Přes den se o sebe postaráme sami. Mr. Kennedy mé požadavky očividně nechápe. Má dojem, že když se bude řídit mým přáním, vrátíme se dolů a budeme nespokojení, že jsme neměli dobrý servis, na který jsou turisté zvyklí a budeme na internetu kazit pověst jeho firmy.

Přichází placení! Pavel přijel do Afriky perfektně vycvičen z asijských destinací a všude po kapsách má malé dolarové bankovky. V Keni ani Tanzanii však k jeho překvapení nikdo o jednodolarovky nestojí! Kde jinde je udat než teď a tady. Myslím, že takovou hromadu bankovek Mr. Kennedy ještě nikdy nepřepočítával. Pavel platí celých sto dolarů v jednodolarových bankovkách a zbytek do devíti set dolarů pak v bankovkách pěti, deseti a dvacetidolarových! Zelené papírky se válí všude po stole – celkem 2700 dolarů! Šílená suma! Vyhodit tolik peněz a nevyškrábat se nahoru? Na to se bojíme pomyslet. Moje noha je pořád poněkud neohebná a už třetí den polykám hromady pilulí, abych překonal bolest kolem kolene a občasné křeče. Ani kluci nevypadají zrovna relaxovaně.

♦ ♦ ♦

Po skvělém obědě v doporučované restauraci Deli Chez, která má jen jedinou vadu – nepodávají žádný alkohol – nakupujeme pohledy, poštovní známky a rovnou si rezervujeme tři místa v autobusu společnosti Impala Shuttle Service do Nairobi na brzké sobotní ráno.

Reklama