Město hříchu a Očistec: Vegas a Údolí smrti
Autor: Robert Solich
Fotografie: Robert Solich | Adéla Solichová
Štítky: 2012 | Las Vegas | Severní Amerika | USA | Údolí smrti
Grand Canyon pomalu mizí ve zpětném zrcátku a my už se těšíme na další highlight našeho putování. Vegas ... Las Vegas! Slyšeli jsme, že se tam dají lehce vydělat prachy, což nám celkem vyhovuje. Zbývá nám už jen 20 babek a ty musíme pořádně roztočit v casinu, abychom mohli pokračovat v cestě po divokém západě a taky si koupit zpáteční letenku do Prahy. No, trochu kecám, ale do Vegas opravdu jedeme.
Město v poušti
Z Grand Canyonu do Las Vegas jedeme severní trasou. Je to sice dál, ale za to horší cestou. Za odměnu se můžeme projet jižním Utahem, včetně národního parku Zion.
V městečku Washington vjíždíme na dálnici I 15 a řítíme se vstříc dnešnímu cíli – Las Vegas. Cestuje se parádně – široká cesta, na americké poměry vstřícné rychlostní limity (Arizona, Nevada – 121 km/h, Utah 128 km/h), nikdo neproblikává, nenajíždí, neprobržďuje, z rádia hraje country, krajinná panoramata hezky doplňují mohutné nablýskané trucky... prostě idylka.
Po páté odpolední se před námi z pouště vynořuje Vegas. Je to jako fata morgana. Všude kolem písek a kamení a před námi mrakodrapy. Vjíždíme do města a míjíme imitaci Manhattanu, Sochy Svobody, egyptské pyramidy, Sněhurčina zámku... pohled je to poněkud bizarní, ale to je jen začátek. Ubytováváme se v solidním motelu Super 8 kousek od centra a vyrážíme do víru nočního velkoměsta. Míříme rovnou na hlavní bulvár, tzv. Strip.
Chvála bláznivosti
V New Yorku jsem si myslel, že NY je šílený. Při průjezdu Los Angeles jsem si totéž myslel o LA. Jak jsem se mýlil. Ve Vegas dostává výraz „šílený“ nový rozměr. Ne nadarmo visí na Stripu reklama, kde se píše „Před příjezdem se poraď s doktorem, před odjezdem s psychiatrem“.
Strip musí být nejbizarnější ulice na světě. Marnivost, kýč, plýtvání. To vše dotaženo k dokonalosti a vytvářející unikátní, působivý a svým zvláštním způsobem krásný celek. Volně se tady prolínají imitace evropských a amerických památek (namátkou Eiffelovka, Koloseum, zvonice baziliky San Marco, Empire State Building, Brooklyn Bridge...) s fantaskními prvky (zámky a chaloupky z pohádek), do toho nějaké vodotrysky a především - světla všech barev a intenzit. O hospodárném nakládání se zdroji uprostřed pouště nemůže být ani řeči. Ale je to zážitek.
Strip je přecpaný turisty. Je tu taky hodně umělců, masek a hlavně naháněčů do klubů, diskoték a bordelů. Ti se ani nestydí rozdávat vizitky/pozvánky čerstvě ženatému chlapovi procházejícímu se po městě za ruku se svou zákonnou novomanželkou! Mnohé s díky odmítám, ale i tak mám na konci asi 20 graficky poměrně zdařile vyvedených vizitek. Nakonec je raději nechávám v popelnici ve Vegas, protože nechci riskovat obvinění z importu pornografie při kontrole na letišti v Moskvě.
Nerovný souboj s banditou
Ovšem o co tady hlavně běží - na Stripu jsou desítky kasín, v nichž jsou tisíce (pro)herních automatů, stovky rulet, karetních stolů a hazardních her všeho druhu. Silný dojem na mě dělají důchodci, kteří sedí jak přikovaní u herních automatů a s nepřítomným výrazem stále dokola svádějí nerovný boj s jednorukými bandity. To mi hlava nebere. No ale jednou jsme ve Vegas, tak to taky zkusíme! Nejdříve se vrhám k automatu já. Dávám si limit dva dolary, tj. 8 her po čtvrťáku. Neúspěch, za minutu jsou čtvrťáky fuč. Nastupuje Adélka a hned zpočátku je mnohem úspěšnější. Daří se jí a za chvíli je pár dolarů v plusu. No ale žádný strom neroste do nebe a za chvíli je zase na nule. S celkovou bilancí minus $3 vcelku spokojeni odcházíme.
Tohle město nikdy nespí. My toho ale v jednu v noci máme tak akorát dost a jdeme na hotel.
El Valle de la Muerte
Ráno ještě stihneme koupání v hotelovém bazénu, pak oběd v sushi restauraci („all you can eat“ za neuvěřitelných $10/os.) a krátkou procházku po Stripu v denním světle. Ke zlatému hřebu dnešního programu je to však ještě pár hodin jízdy, proto brzy odpoledne dáváme Vegas vale a odjíždíme na hranici pekla – do Údolí smrti, Death Valley, Valle de la Muerte.
Z Vegas do srdce Údolí smrti je to něco přes 200 km. Za celou dobu projedeme jediným městem (Pahrump) a jednou vylidněnou osadou (Amargosa). S přibývajícími kilometry je okolí čím dál pustší, vyprahlejší a zlověstnější. Postupně klesáme z cca 1000 m.n.m až lehce pod nulu (Údolí smrti je proláklina), čímž zároveň stoupá teplota – ze snesitelného horka se stává horko nesnesitelné. Teploměr nemáme, ale tipuji tak 40 °C. Ve srovnání s rekordem z roku 2001, kdy tu naměřili 57 °C, je to vlastně docela pohoda. Trochu se bojím o auto, které dostává v horku pořádně zabrat. Po silnici ale občas někdo projede, což pomáhá zahnat chmury – ale sjet z cesty a pojezdit si jen tak po poušti by smrdělo velikým průšvihem.
U vjezdu do Národního parku Údolí smrti je budka, v níž můžete zaplatit vstup ($20 za auto). Nikdo to nehlídá, nikdo tu není. Vše funguje na důvěře. Není se co divit, pro tohle místo by zaměstnance těžko hledali. My máme už z Grand Canyonu celoroční „pass“ do všech parků, takže už neplatíme.
Asi po 10 minutách od vjezdu do národního parku přijíždíme k Zabriskie Point. To je etalon pouště. Žádná tráva, žádný brouk, žádný život. Údolí smrti par excellence. Kam oko dohlédne jen kámen a skála. Skalky jsou tu formované do úžasných tvarů, které vzbuzují dojem, že jsou to velehory s ostře řezanými štíty a údolími. Každá tato „hora“ má však ve skutečnosti jen pár metrů. Krása je to ovšem veliká – a děsivá.
U Zabriskie Pointu je parkoviště a poměrně dost turistů. Také my zastavujeme a dáváme si malou procházku. Teplotu už ani nejsem schopen odhadnout, je prostě „vedro jak cyp“. Jako přelud tak působí rusky hovořící borec v riflích a pohorkách. S vypětím všech sil udělám pár létajících póz pro „dynamické fotky“ (tak říkám fotkám v pohybu – s foťákem bez sekvenčního snímání docela legrace) a zcela splaven se vracím do auta.
Další krátkou zastávku dáváme ve Furnace Creek, jediné osadě na desítky kilometrů daleko. Je tu pár palem, domků, hotel a benzinka. A taky památník konvojům mul, které odtud koncem 19. století převážely do 250 km vzdálené civilizace vytěžený borax (pro fajnšmekry tetraboritan sodný Na2[B4O5(OH)4]•8H2O).
Pomalu se stmívá a celá scenérie působí ještě strašidelněji než dříve. Jestli bych nechtěl někde v noci bloudit, tak tady. Vyrážíme z údolí pryč směrem na západ na úbočí Sierra Nevada. Jenže je to údolí, jak se patří, a cesta z něj vede jedině nahoru – a západním směrem musíme poměrně prudce vystoupat z nuly až do 1500 m.n.m. Auto to dává dost ztěžka, automatická převodovka to moc nehrotí a já čekám, kdy zastavíme v půli kopce. Naštěstí vše dobře dopadlo a „náš“ Huyndai to přežil bez úhony. Troufám si ovšem tvrdit, že za denního parna by to motor nevydýchal.
Již za tmy přijíždíme do civilizace. První známkou signalizující změnu je naladění autorádia – zatím jen jedna stanice, ale po mnoha hodinách ticha nejsme vybíraví. V městečku Lone Pine si v mekáči dáváme meníčko a pokračujeme do Bishopu, kde v motelu nabereme síly před cestou do Yosemite ...
Může se hodit
- Co s sebou? Prachy (Las Vegas), plnou nádrž a vodu (Údolí smrti).
- Ubytování je ve Vegas poměrně levné. My jsme spali v motelu Super 8 asi 10 minut pěšky od Stripu za $40 (pokoj pro 2), což bylo vlastně naše nejlevnější ubytování (kromě kempů) v USA vůbec, přitom velmi solidní.
- Při hledání ubytování doporučujeme využít slevové kupony v reklamních magazínech, které se rozdávají v půjčovnách aut nebo na benzínkách. My jsme dostali jeden magazín hned v půjčovně aut v LA a vystačili jsme s ním na celou cestu. Pro každé městečko tam bylo několik hotelů/motelů. Vedle samotné slevy (která může být diskutabilní) se velmi hodí informace o nabízených službách (parkování, snídaně, wi-fi, bazén,..) a adresa hotelu (pro GPS). Samozřejmě, pokud je v hotelu plno, sleva je nanic (stalo se nám u Lake Powell), a pokud je skoro plno, slevu neuznají (San Francisco).
- Cestu do Údolí smrti naplánujte tak, abyste z údolí odjížděli mimo hlavní pařák (ráno nebo večer/v noci). Vedro je nesnesitelné a auto by výjezd z údolí (převýšení 1500 m) nemuselo vydržet. Ne nadarmo půjčovny některým autům (hlavně obyťákům) vůbec nepovolují cestu do Údolí smrti (resp. je pro tuto lokalitu nepojišťují a neposkytují odtah ani servis).
