Pestrobarevný svět říjnových hor

Z Julských Alp přes rakouská jezera v Salzkammergutu až do jižních Čech nás zahnaly rozmary podzimního počasí. Žádný odpočinkový kafíčkaření se nekonalo. Přes den jsme lezli a večer pili rum, aby nám nebyla zima.

♦ ♦ ♦

Když v Praze končilo pozdní babí léto, maloval jsem si pohodovou dovolenou někde v Arcu, nebo ve slovinském Ospu. Ráno se probudit, snídaně, pak někam na vyhřátou skálu. Jako tenkrát s Jo v létě. Jenže babí léto rázem skončilo a přišla zima a plískanice.

Ve středu večer jsme to organizačně nezvládli, protože jsme si nechali všechno na poslední chvíli. V 9 večer jsme v Lidlu provedli rychlonákup a vyrazili směr Slovinsko. Na noc jsme dojeli někam do zasněžených Alp. Teplota mínus pět. Ráno jsme se rychle spakovali a vzpamatovali jsme se až ve vytopeném autě. Ještě že Klubíčkovo vozidlo disponuje vyhříváním zadnic.

Zima v Julkách

Popelářský magnát Klubíčko měl ještě pracovní schůzku v nějaké fabrice u Villachu. Z parkoviště už byly vidět Julské Alpy. Komplet pod sněhem. To jsme nečekali. Klubíčko spustil něco o tom, že jsem se měl podívat na internety, ale bylo už pozdě cokoli řešit.

Dojeli jsme do sedla Vršič kousek za rakousko-slovinskou hranicí. Vyčasilo se a výhledy na zasněžené kopce byly úchvatný. Vystoupili jsme, ještě pořádně nezahřátí a unavení. Vůbec se nám nahoru nechtělo. Nakonec jsme změnili plán a vybrali si Malou Mojstrovku, jejíž jižní strana byla relativně ještě suchá. Sluníčko vykonalo své, takže na cestě bylo teplo a vrátil se nám pocit, že jsme na dovolené. Ale smáli jsme se předčasně. Pěšina kopec uplně obešla. Ze severní strany byla hora celá pod sněhem. Ve sněhu jsme samozřejmě netrefili na ferratu a zabloudili jsme. Nakonec jsme pomocí map, internetů a Klubíčkova instinktu našli správnou cestu. Museli jsme nasadit mačky, protože komín byl ve sněhu a ledu.

Lezení bylo nakonec docela dobrodružný, protože jsme neměli cepíny. Některý stupy a chyty byly zasněžený nebo pokrytý ledem. Když začalo Klubíčko sýčkovat, že už lezeme moc dlouho, přiblížil se vrchol. Nahoře byla komplet mlha, takže jsme neviděli lautr nic. Čekal nás odporný sestup po namrzlých skalních plotnách zpátky na Vršič. Žádná hitparáda, jediným zpříjemněním byly Klubíčkovy hašlerky, který nalezl v hloubi svýho kazivaku.

Po návratu jsme sedli do cukrárny v Kranjske Gore. Začalo pršet a přikrylo nás olovo. Dal jsem si kapúčo, abych si navodil pocit dovolené. Internety nám poradily, že u Salcburku je tepleji a neprší.

V St. Gilgenu

Ještě ten večer jsme strávili v Romantik kempu u Wolfgangsee. Byl prázdný, čistý a vypucovaný. V umývárně jsme si udělali párky a zapíjeli je pivem a grogem. Lihovina nám vrátila teplo do těla i duše. V noci už bylo teplo, a to mezi námi ani nic nebylo.

Ráno bylo jako ze škatulky a Klubíčko se dokonce chvilku opaloval na karimatce. Jezerní krajina je neskutečně krásná, tak jsem chvilku záviděl domorodcům, že tu mohou žít. Pak jsme vyrazili na vícedýlky na Plombergstein.

Přístup od auta trvá tak 15 minut. Perfektně ojištěná oblast nabízí výhledy na jezero. Sluníčko hřálo, tak jsme lezli jen v tričkách. Taxus (4+) byl vyloženě na pohodu, po madlech, Juniperus (5-) o trošku náročnější. Během sestupu jsme obcházeli mohutné vápencové stěny, kde se lezou těžší cesty.

Waxenberg

Počasí nás ze Salzkammergutu vyhnalo. Přejeli jsme zpátky do království Miloše Zemana. Bydlení jsme našli v laciné ubytovně ve vylidněném Vyšším Brodě. Nejprve nám v restauraci vyprávěli něco o hruškovici, co si máme nalít do všech možných končetin, na ubytovně jsme zase vařili grog.

Ranní české městečko působilo dost panoptikálně, tak jsme se vrátili do Rakouska. Ten den jsme si krásně zalezli pod hradem Waxenberg. Vypadá to tam jako na Šumavě, táhlé malebné kopce, mělká údolí. Od parkoviště je to asi pět minut. Když se vám zachce, můžete si vylézt na hrad. Cesty jsou dobře ojištěné, klasifikace poctivá.

Na Kamýku

Ani v pohraničí jsme kvůli dešti dlouho nepobyli. Navečer už Klubíčkova mašina uháněla ke Kamýku, kde mělo být nedeštivé okno. Základnu jsme našli v Lomu u Velké. Vyplatilo se nám, že Klubíčko vozí v autě motorovku a sekeru. Za chvíli jsme měli táborák, jedli vepřové se sádlem a hořčicí a pili pivo. Nikde nikdo, připadal jsem si jak na divokém západě.

Ráno jsme chtěli zalézt, ale v údolí se válela hustá mlha. Tak jsme šli na houby. Nenašli jsme ale ani jednu. Výlet jsme tedy zakončili na Černé skále u Řevnic. Slunce pálilo, Berounka tiše plynula. Jen ta skála se sype.

♦ ♦ ♦

Odkazy

♦ ♦ ♦

Reklama