Bílé město Arequipa

Arequipa, Peru "Ari quepai, tady zastavíme", řekl incký vládce své družině, protože se mu místo, kde se dnes rozkládá druhé největší město Peru, zalíbilo. Mezi Limou a Arequipou dnes panuje podobná řevnivost jako mezi Prahou a Brnem. Arequipa je město bohaté a kulturní. Honosí se přídomkem "bílé město", protože je postavená z bílého sopečného kamene sillaru. Po pravdě řečeno, dnes je spíš šedá, protože na zdech domů se podepsaly zplodiny všech těch aut, která se Arequipou prohánějí. Ano, prohánějí. Ulice patří autům, většinou taxíkům, a chodci jsou tu lovná zvěř, která se snaží dostat přes silnici, aniž by ztratila život. Auta chodcům přednost nedávají ani na přechodu. Nejprve jsme přebíhaly ulice těsně za domorodci, protože jsme předpokládaly, že to mají vychytané, později jsme zjistily, že je výhodnější přeběhnout před zatáčejícím větším autem, protože tomu chvíli trvá, než se v zatáčce vytočí, zatímco ty prťavé žluté taxíky jí prosviští, ani nemusí příliš brzdit.

Noční autobus nás v Arequipě vyložil v šest ráno, což je pro velké město poměrně nepříjemná doba - teprve se rozednívá a všechno je zavřené. O hodinu později, už po snídani, nás taxikář dovezl na liduprázdné hlavní náměstí se starostlivým doporučením, že není radno se potloukat v tuto dobu s velkými bágly po městě a ať se co nejdřív někde ubytujeme. Vzápětí u nás zastavila policejní hlídka v autě se stejnou radou. Zabočily jsme do rozkopané boční ulice, v tuto dobu již plné kopáčů a vzápětí se kolem nás ochomýtla dvě individua nabízející výměnu dolarů. Jinak nikde ani noha, ale ani žádné ubytování. Nakonec jsme se do nejbližšího hostalu nechaly dovést další policejní hlídkou. O hodinu později už bylo náměstí i přilehlé ulice plné lidí a troubících aut.

Arequipa, Peru Na území města je ohromné množství kostelů a klášterů, z nichž nejznámější a největší je klášter Santa Catalina (Sv. Kateřiny). Byl založený už 40 let po příchodu Španělů, v následujících staletích byl několikrát poničený zemětřesením a veřejnosti zpřístupněný v roce 1970. Dnes tu bydlí asi 30 dominikánek, a to v nové části kláštera, a největší část jejich příjmů pochází právě od turistů. Klášter působí velmi španělsky, stěny jsou natřené na sytě oranžovo a modro. Prolezly jsme spoustu cel jeptišek a černých kuchyní, nádvoří a dvorečků. Je to takové malé město, které shora vypadá jako soustava bunkrů, protože střecha je většinou placatá a betonová.

Za řekou mají klášter františkáni, kteří také doposud žijí v uzavřené části. Ráno jsme tam byly úplně samy, když nepočítáme zpívající Peruánce (asi nějaký křesťanský mládežnický kroužek).

Stará část kláštera slouží jako muzeum. Jsou zde vystavené nejen náboženské předměty a obrazy, ale také připomínky různých kultur a misijního pronikání do Amazonie. To bylo samo o sobě dost zajímavé, protože jsme se dočetly, že františkáni do "zeleného pekla džungle pronikali ne pro zlato nebo stříbro, ale z čisté lásky k indiánům, ze kterých chtěli udělat civilizované lidi". Jak na tuto jejich snahu pohlíželi domorodci, ukazuje názorný obrázek indiána mířícího na mnicha lukem a šípy a opodál visící mapka s místy úmrtí františkánů - mučedníků. Zajisté přímá cesta do nebe jim mohla být útěchou.

Arequipa a vulkán Misti (5822m), Peru Do třetice jsme navštívily klášter karmelitánek s Pražským Jezulátkem. Usoudily jsme, že se z nás stávají odbornice na cusceňskou malířskou školu a že tedy návštěva dalšího svatostánku by nám nic nového nepřinesla. Také už nás unavovaly ty zástupy zkrvavených Ježíšů a dalších svatých tradičně vyobrazených velmi morbidně a šly jsme si raději odpočinout do jednoho z kouzelných atrií, kterými arequipské domy oplývají a kam nás místní hlídači po zdvořilém dotazu vždycky pustili.

Reklama