Odlet na expedici

Přidáno: 18.10.2013 | Datum akce: 19.7.2013
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart
Štítky: 2013 | Asie | Biškek | Kyrgyzstán |
Náhled tisku

“Budeš si brát jümar?”, volá mi v pátek před obědem Hany. Za čtyři hodiny máme sraz na letišti. Vše potřebné už mám na velké hromadě v kanceláři. Čekám až před třetí přijde brácha a pojedeme na Ruzyni. Jümar zabalený nemám a nechce se mi vracet domů, abych ho přibalil.
“Hele Hany, neberu, ještě si zavolám s Vláďou, jak to vidí on, ale pochybuju, že bude chtít tahat další kus železa navíc.”
Takže klasika. Honička a dohadování na poslední chvíli. Vláďa běhá po městě, aby sehnal jutové pytle, Hany dává dohromady poslední kousky matroše pár minut před odjezdem z Plzně a mně ještě zbývá nakoupit bagety a tuňáka na cestu.

♦ ♦ ♦

Po návratu z prodloužené aklimatizace na Monte Rose jsem odhodil batoh, lezecké vybavení i špinavé oblečení do kouta. Bylo potřeba soustředit se na jiné věci. Dítě, práce, těhotná přítelkyně ... a úvahy o nadcházející výpravě jsem až do čtvrtečního večera nechal za hlavou. Nebýt Marty, možná bych neměl ani vyprané věci! Večer před odletem nastal frmol. Vybavení se přede mnou začalo schovávat, baterie, které byly vždycky nabité, bez šťávy, a kromě peněz připravených na úhradu nákladů agentuře, je peněženka úplně prázdná.

“Vláďo, kup zítra ještě nějaké dolary. Myslím, že máme málo peněz!”, volám v pozdních večerních hodinách bráchovi.
“OK.”
“A nezapomeň na nákup jídla, jutových pytlů a ...”
“Dobrá!”, přerušuje vodopád požadavků. “Zařídím a neruš, snažím se právě narvat všechno do jednoho batohu a váhového limitu!”
“Tak se snaž a zítra v půl třetí u mně.”
“Zdar.”

Na letiště přijíždíme pozdě. Hanymu předávám skelety, které ještě nikdy ani neviděl. Plán zapůjčení bot od plzeňských himálajistů nevyšel, resp. staré trojvrstvé La Sportivy s rozjetým zipem byly na dvě věci. Rychle si mezi sebou rozdělujeme věci, abychom vyrovnali váhový disbalanc. Batohy necháváme zamotat do igelitu a hurá na check-in.

Odbaveni čekáme na odlet zpožděného letu Praha - Moskva. Zleva: Vláďa, Martin a Hany.

Samoobslužný kiosek mi vydává po dvou palubenkách. Nejprve do Moskvy a poté do Biškeku. Hanymu vydává palubenku pouze do Moskvy a Vláďovi nic. Kiosek hlásí, že kapacita letadla je naplněna!

“Ty vole, co to ku... znamená?!” hledíme na sebe s otevřený ústy. A rychle mažeme na přepážku. Naštěstí ve frontě trochu chladnu, jinak bych na paní za pultíkem asi hrubě nastartoval. Letenky jsme kupovali před více než půl rokem, vše několikrát ověřili a potvrdili a teď nemáme místo na palubě?! Nemožné!
“Hele, mně se stejně nikam nechce.”, pohrává si s myšlenkou celé to skrečovat Vláďa.
Slečna za počítačem situaci zachraňuje. Všichni letíme. Sedačky u exitu a luxusní prostor na nohy.

Pochodujeme ve skeletech tranzitním prostorem, abychom na gejtu zjistili, že letadlo bude mít 45 minut zpoždění. Nechci malovat čerta na zeď, ale na přestup v Moskvě byla plánována jen hodina a deset minut. Teď se to scvrklo na pouhých 25 minut! Když nestihneme odlet do Biškeku, nesejdeme se s delegátkou agentury a nechytneme ani další navazující let do Oše. Tahle expedice bude adrenalinový zážitek.

Expedice - Pik Lenina 2013

Během letu prosím stewardku, aby nám pomohla s rychlým přesunem po Šeremetěvu. Vystupujeme jako první a hned u výlezu nás čeká běžec - vodič. Po neuvěřitelně rychlé kontrole pasů, utíkáme letištní halou. Skelety buší do mramoru. Co batohy? Přesunou je taky tak rychle? Pevně usazení v sedadlech navazujícího letu do Kyrgyzstánu doufáme, že i naše nadváhou trpící krosny sdílí stejný dopravní prostředek. Rolujeme po letištní ploše v dlouhé koloně polétavých strojů a nabíráme téměř hodinové zpoždění.

♦ ♦ ♦

Probděli jsme se do soboty. Nad Kyrgyzstánem svítá a my vcházíme s batohy vyskládanými na vozíku do veřejných prostor letiště. Tady už na nás čeká Anna, zástupkyně agentury Dostuck. Doplácíme jí každý 332 euro. Získáváme border permit, letenku na spoj do Oše a zpět a naditou dopisní obálku pro šéfa základního tábora. V Oši jsme již očekáváni.

Obě strany anonymizovaného border permitu.

Vnitrostátní lety mají limit pouhých 15kg na zavazadlo, přesto po nás nechtějí žádný doplatek. Potkáváme tady také první Čechy, kteří se chystají do hor. Jedou úplně na blind, bez agentur a jejich zjevných i skrytých poplatků.

V devět hodin místního času sedáme na plochu miniletiště. Otevírají se dveře. “Tak nás tady máte!” A vteřinu na to rána těžkým, horkým středoasijským vzduchem rovnou mezi oči. Chce se mi spát.


Komentáře

blog comments powered by Disqus
Napište nám
| | [email protected]
Podpořte nás
Reklama
Kurz instruktora lezení

Kurz pro budoucí instruktory lezení na umělých stěnách

Hrvatska.sk

Dovolené v Chorvatsku za skvělé ceny.

© Las Cumbres (2005 — 2019) TOPlist