Kutajští opičáci

Přidáno: 12.11.2012 | Datum akce: 20.8.2012
Autor: Jiří Pětioký
Fotografie: Jiří Pětioký | Jana Košťálová
Štítky: 2012 | Asie | Borneo | Indonésie | Kalimantan | Kalimantan Timur | NP Kutai | Samarinda
Náhled tisku

Před lety jsem se v Malajsii potkal s japonským filmařem. Měl cestu na Kalimantan. Chtěl točit dokument o šíleném profesorovi, který se tam stará o orangutany. Vyprávěl mi o své práci a já mu začal závidět. Nejradši bych tenkrát letěl s ním na Borneo. Nevěděl jsem o tom ostrově nic, jen jsem tušil, že to tam musí být hrozně dobrodružné. Chtěl jsem hodiny ležet s kamerou mezi liánami, nechat se okusovat moskyty a čekat, až opolidi slezou z korun teakových stromů.

♦ ♦ ♦
Trefíme do Balikpapanu?

Šok z Jakarty způsobil, že do letadla společnosti Sriwijaya nasedáme značně vyčerpaní. Usínáme a probouzíme se právě včas nad Borneem. Pilotům Sriwijaya se nedaří přistávat. Občas sjedou z ranveje (Pontianak, leden 2012, Yogyakarta, prosinec 2011), nebo přiletí na jiné letiště (záměna Padangu-Minangkabau za Tabing). Asi je ale chrání nějaká vyšší síla, protože se nikomu nic nestalo. Náš je naštěstí zkušený profík.

Džungle v NP Kutai, Indonésie

Už seshora je Kalimantan neuvěřitelně sytě zelený. Takovou hutnou, zdravou barvu dokáže udělat jen příroda. Letiště v Balikpapanu obklopuje ze tří stran džungle, ze čtvrté moře. Od něj vane příjemný vánek. Konečně si na chvíli připadám jako v seriálu Sandokan.

Letištní hala je moderní, dva adolescenti západního střihu nám ochotně nabízejí odvoz do našeho cíle. Tím je největší město východního Kalimantanu (Kalimantan Timur) – osmisettisícová Samarinda.

Velké stěhování národů

Klimatizovaný bus nás po tříhodinové cestě dováží do kalimantanské metropole. Všude zase nekonečné davy lidí, motorek a aut.

Představu zeleného ostrova, obývaného pár lidožrouty, pusťte vesele z hlavy. Kalimantan zabírá jižní dvě třetiny Bornea, má 9 milionů obyvatel, zdevastované životní prostředí a potýká se se zkorumpovanými politiky a samosprávou.

Indonésie čelila obrovskému populačnímu boomu. Rodiny mívaly v průměru 6 až 7 dětí. Lidé věřili, že mezi počtem dětí a bohatstvím, blahobytem či sociálním statusem rodiny panuje přímá úměra. Centrální vláda musela přijít s osvětovými a vzdělávacími programy, které měly za cíl tento mýtus vyvrátit. Světe div se, prý se jim to podařilo. Dnešní rodiny mají v průměru 2 děti.

Přelidněnost některých ostrovů vláda řešila programem řízené migrace (transmigrasi). Fungoval od 50. do 80. let a celkově se dotkl několika stovek tisíc lidí. Nejčastěji se migrovalo z Jávy a Sulawesi na Kalimantan a Papuu. Vláda rodině zaplatila letenku a pozemek. Na Kalimantanu přistěhovalcům postavila prosté domy z teakového dřeva. Dva měsíce jim dodávala zdarma elektřinu, pak už se rodina musela starat sama. Program měl ulevit přelidněným ostrovům a přinést rozvoj méně rozvinutým regionům.

Orangutan, Indonésie

I tento sociální experiment skončil fiaskem. Přistěhovalci nejenže nepřinesli do nových domovů prosperitu, ale naopak plynule rozšířili řady tamní chudiny. Migranti byli nekvalifikovaní a dokázali si najít pouze podřadné práce. Často dělají taxikáře či pouliční prodavače. Některé činnosti, které v západních zemích zvládá jeden člověk, provádí na Kalimantanu (ale i jinde v Indonésii) osoby 3. Alespoň mají práci.

Sukarnovi sociální inženýři podcenili i etnické otázky. Domorodci se leckdy s přistěhovalci nedokázali sžít. Výsledkem byly národnostní konflikty, jejichž dozvuky jsou prý dodnes patrné zejména na Papui.

Kalimantanské zlato se netřpytí

Žluté i hnědé zlato, zemní plyn a vzácné teakové dřevo učinily z východního Kalimantanu nejbohatší provincii Indonésie. Těžaři si od začátku nebrali servítky a vesele plundrovali přírodu. Když se vláda rozhodla zakročit, bylo už pozdě. Navíc to prý s ekologickými omezeními není tak horké a zkušenější je dokáží lehce obcházet.

Vidina rychlého a snadného bohatství s sebou přivedla spoustu podnikavců, podvodníků a zlodějů. Korupční chobotnice se rozbujela a její chapadla už zdánlivě nešlo usekat. Pak ale nastoupil uznávaný prezident SBY (Susilo Bambang Yudhoyono) a s ním i tajemná protikorupční agentura. Co je zač, se nám nepodařilo zjistit, ani jak pracuje. Lidé si ji pochvalují a prý má výsledky. Policie sebrala řadu korupčníků a ti pak zmizeli z veřejného života. Jestli je odsoudili, jsme se nedozvěděli, možná se takovými detaily ani agentura nezabývá. (O pikanteriích bornejského protikorupčního boje budou informace v dalším článku).

Samarinda skýtá řadu dobrodružství, jen musíte vědět, kde je hledat (třeba v následujícím článku). Do nepřesného Lonely Planetu pro inspiraci raději nechoďte. Městem protéká obrovská řeka Mahakam. Na jejím břehu nechal starosta postavit obří mešitu, prý největší v jihovýchodní Asii. Ale to nám říkali i o té v Jakartě.

On the road

Dost chytrých řečí a jedeme za orangutany. Ranní přesun na nádraží Lempake je emotivní, nakupujeme u stánku na levné potraviny. Jedeme s nacpanou Toyotou Kijang do města Sangatta. Tříhodinová cesta je plná výmolů a aut. Domorodci jsou velmi přátelští. Vzrušeně diskutujeme a připravujeme je o svačiny (rýže v banánových listech) od manželek. Po cestě míjíme slumy i honosné domy zbohatlíků. Patří obchodníkům a majitelům dolů. Z obavy z protikorupční organizace je nechávají zapsat na jiné členy rodiny. Podél cesty vidíme řadu vykácených prostranství, z džungle čoudí dým, jak dřevaři vypalují mýtiny.

Zvědavé opičátko, Indonésie

V Sangattě nám odchází jedno kolo. Naši spolucestující staví u kýčovitého a předraženého hotelu. Říkají, že do kempu Kakap, odkud se vyráží za orangutany, se nemáme šanci dostat. Předvádí i několik fingovaných telefonátů správci kempu. Nejprve prý velká voda znemožnila splavnost řeky, pak se prý správci rozbila loď atd. Vnucují nám ubytování v hotelu.

Nevěříme a bereme taxíka po prašné cestě do přístaviště Kaba Jawa. Voláme správci kempu. Za několik minut přijíždí motorový člun, který nás odváží po klidné říčce do tábora. Motor mu šlape jako hodinky, po záplavách nikde ani stopy.

Konečně orangutani

Kemp Kakap tvoří dva dřevěné domy na kůlech. Založil ho japonský vědec Suzuki, který už desítky let sleduje život orangutanů. Bydlí s asistenty v jednom z domů, v druhém žijí průvodci a turisté.

V turistickém domě je plno, tak dostáváme místo na verandách. Naštěstí máme spacáky a moskytiéry. V Kakapu se vede ospalý život. Ráno, odpoledne a večer se vyráží za orangutany, zbytek času se jí, klábosí, čte či hraje v šach. Turisté se brzy sblíží, mají totiž jedno společné téma. Všichni si rádi zanadávají na místní vykuky, kteří se je snaží všelijak ošmelit.

Na džungli padá pomalu tma. Vyrážíme. Naším průvodcem je vyžilý Sulawesan. V džungli se vyzná, skoro nemluví. V jedné ruce mačetu, v druhé hřebíčkovou cigaretu. S čelovkami posléze objevujeme jen zoborožce, kvanta hmyzu a tarantule. Jedovaté pavouky průvodce vykuřuje z děr cigaretovým dýmem. Po orangutanech ani vidu ani slechu. Prý spí v korunách stromů. Vracíme se a uleháme na verandu. Posloucháme zvuky džungle, na stěnách pozorujeme gekony. Vyprávím Johance o krvelačných šelmách, aby měla strach.

Ranní snídani zpestřují nečekaní návštěvníci. Kousek od našeho domu leží halda odpadků. Přicházejí makaci a varani a vybírají zbytky. Na ranní výlet za organutany nás pak vyprovází správce jménem Supiani. Jde najisto a záhy vidíme první kousky. Baští vysoko v korunách kůru stromů. Pak se líně pohupují níže a níže. Jejich denní cyklus zahrnuje čtyři fáze: spát, jíst, lézt dolů, vylézt nahoru.

Vodopád v džungli, Indonésie

V parku žije odhadem 1000 až 2000 orangutanů. V okolí kempu pak několik desítek. Průvodci je dobře znají, vědí, v jaké oblasti se budou nacházet. Dříve byly problémy s těžaři, kteří občas nějakého opičáka zastřelili. Dnes už se tak prý neděje. Opolidi se lidí nebojí, někdy dokonce slezou mezi ně až na zem. Profesor Suzuki se o ně vzorně stará. Nejčastěji se potýká se zlomeninami údů, když nějaký neposedný kousek podcení svou váhu a sletí z velké výšky s liánou v ruce dolů. V takovém případě se převáží do speciální nemocnice, kde mu dají úd do dlahy.

Pobíhám s foťákem pod stromy jako paparazzi až do chvíle, než mě jedna samice pokropí z výšky tří metrů žlutou tekutinou. Vracíme se na chutný a vydatný oběd. Odpoledne jdeme za opičáky znovu, tentokrát už ale neslézají nízko.

Večer doráží Willy Fogg. Ve skutečnosti se jmenuje Brian, je mu už 65 a pochází z Manchesteru. Absolvoval jízdu sem jako spolujezdec na motocyklu. Gentleman každým coulem. Uvaří si čaj a chce vyrazit do džungle. Všichni průvodci už ale zavřeli krám. Tak si půjčuje čelovku a že půjde sám. Miluje horolezectví a mám pocit, že si zamiloval i Johanku.

V noci memsáhib Košťálová bojuje s nachlazením. Už spíme uvnitř a za zdmi slyšíme rykot peroucích se krys. Ráno plujeme zpátky do Sangatty a odtud busem do Samarindy. Těšíme se na lovce lebek a oni se těší na naše lebky.

♦ ♦ ♦
Need to know, need to share

Doprava:
Na Kalimantan lze dojet lodí nebo doletět. Lodí je to neúnosně dlouhé. Letiště se nacházejí v Banjarmasinu (největší město celého Kalimantanu s milionem obyvatel), Pontianaku, Pangkalan Bunu (odtud se vyráží do parku Tanjung Puting) a Balikpapanu. Jednosměrná letenka z Jakarty do Balikpapanu se Sriwijayou stála 580000 IRP. Let trvá 3 hodiny. Čas se oproti Jakartě posouvá o 1 hodinu dozadu.

Shuttle bus mezi letištěm v Balikpapanu a Samarindou zajišťuje společnost Kangaroo za 100000 IRP na osobu. Busy jsou slušné a klimatizované. Cesta trvá 2 až 3 hodiny, podle času (ráno a večer bývají zácpy). http://www.kangaroo.co.id/

Dopravu ze Samarindy do Sangaty lze absolvovat buď jeepem (říká se mu kijang), nebo veřejným autobusem. Kijang stojí jednosměrně pro dvě osoby 200000 IRP, bus 40000 IRP za osobu. Oba lze chytit na terminálu Lempake. Busy vyjíždí ráno a dopoledne.

V Sangattě se musíte dostat do přístaviště Kaba Jawa, odkud vyjíždí čluny do Kempu Kakap. Jízda člunem trvá cca 15 minut.

Ubytování:
Guest House Bona na Jl. P. Hidayatullah 35, čistý a levný. Pokoje pro dva mají klimatizaci, plazmovou televizi a zamykají se na magnetickou kartu. 150000 IRP pro dva i se snídaní.

Nákupy:
V Samarindě jsou obchodní domy i západní fastfoody. Ceny jsou srovnatelné s našimi.

Pobyt v kampu Kakap:
Za tři dny a dvě noci zaplatí dvojice 1,8 mil. IRP. V ceně je průvodce, plná penze, voda, doprava člunem. Je to pohodlné (nemusíte brát jídlo a vodu), pokud budete požadovat služby jednotlivě, stejně vás někde oškubou, takže moc neušetříte. Vezměte s sebou spacáky a moskytiéry, kdyby uvnitř v chatě bylo plno. Prý to není malarická oblast, ale my jsme antimalarika brali. Kupte si místní repelenty, slušně ochrání před hmyzem. Pobyt je třeba minimálně jeden den dopředu domluvit s p. Supianim (+081346348803, elementární angličtina). Neberte Lonely Planetem doporučovaného průvodce jménem Rustam, hřeší na to, že je v něm uveden a o klienty se moc nestará.

Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie Národní park Kutai, Kalimantan, Indonésie

Komentáře

blog comments powered by Disqus
Napište nám
| | [email protected]
Reklama
Kurz instruktora lezení

Kurz pro budoucí instruktory lezení na umělých stěnách

© Las Cumbres (2005 — 2020)