V kraji George Malloryho (část 1.)
Autor: Jiří Pětioký
Fotografie: Jana Košťálová
Štítky: 2016 | Asie | Everest Base Camp Trek | Himálaj | Nepál
Namouduši už jsem chtěl někam k moři. Neuvěřitelnými dobrodružnými příběhy opředený Himaláj byl strašně daleko. Ale najednou se nebezpečně přiblížil a nebyla cesta zpět. Všechno to spunktovala Jo a já ji nemohl nechat odjet samotnou. Vyklubala se z toho jedna z nejhezčích a přitom nejdrsnějších dovolených mého života. Nakonec jsme skončili mezi těmi, co nic nemají. Abychom si pak mohli vážit toho, kde žijeme.
Velkoměsto prachu
Odjet v klidu na dovolenou se mi už několik let nedaří, tak si stav věcí začínám uvědomovat až ve žlutém autobuse do Vídně. Letadlo katarských šejků nás na dvakrát dopravuje do nepálské metropole.
Brána do země hor je bohužel nedůstojná, se všemi asijskými nešvary. Po cestě do turistického centra Thamelu se loučím s falešnou představou svébytné horské metropole, která zamrzla někdy v časech království. Dnešní Káthmándú symbolizují poškozené domy, odpadky zaneřáděné ulice, špína, prach, smog a chaotické hemžení tisícovek aut a motorek. Dobře to ilustruje tamní elektrifikace – nad hlavami Káthmánďanů visí tisíce kilometrů drátů. Poruchy se neopravují, prostě se natáhne nový drát jako záplata.
Jako kdybychom si na internetu domluvili rande s mladou hezkou herečkou, ale nakonec přišla stará seschlá babička. Takový pocit máme z hostelu objednaného přes Booking. Stejné zklamání nám přináší prohlídka centra města. Královské Durbar Square zřejmě silně poznamenalo zemětřesení, ostatní památky jsou silně neudržované a neupravené. Ke každé z nich se musíme prodírat kolonami aut a zástupy lidí. Téměř polovina jich má na obličeji protiprachové roušky.
Naštěstí má náš hostel střešní terasu s výhledy. Na obzoru vykukují zaledněné šestitisícové štíty. Nejvyšší čas vyrazit do hor.
Z Lukly do Namche
Už let do Lukly (2682 mnm) nám nabízí krásné pohledy na Everest a Ama Dablam. Délka dráhy Tenzing-Hillary Airport měří 486 metrů. Pilot musí být opravdu profík. Let zvládají jen výjimečná letadla. Od roku 2014 i dva stroje L-410 ze slováckých Kunovic.
Lukla je pro nás balzámem na duši. Žádná auta, klid, upravené lodge. Ubytováváme se v krásné a upravené Lukla Lodge, kterou místním Šerpům pomáhá provozovat baskický horolezecký spolek. Čistota, pohoda a dobrá kuchyně za rozumné ceny. Kolem nás proudí davy školáčků v uniformách z místního nepálsko-švýcarského vzdělávacího zařízení. Jejich starší kamarádi mají za školou k dispozici ojištěnou jednodélkovou skalku.
Další den pokračujeme údolím horské bystřiny přes několik vesniček směrem k Namche Bazaru. Přecházíme první visuté mosty, vyhýbáme se jakům a jačím hovínkům. Potkáváme spousty zchvácených gringů, kteří se vracejí seshora. Obdivuji se šerpům a Jo, kteří na zádech táhnou obří batohy. Prvním pořádným kopcem, který na cestě spatřujeme, je šestitisícovka Kusum Kanguru (6367 mnm).
Ubytováváme se v Toktoku v Karma Friendship Guesthousu. Majitelem je sympatický Šerpa, průvodce akreditovaný u Nepal Mountaneering Association. Už neguiduje. Živí a podporuje širokou rodinu, a kdyby se zabil, zanechal by po sobě sirotky. Neštěstí na expedicích odsírají právě nejvíce domorodci. Nejvýše byl v everestovském Jižním sedle. Živí ho lodge a malé políčko se zeleninou. Ošklivě ho postihlo zemětřesení. Kvůli opravám se musel zadlužit. Od zkorumpované káthmándské vlády neviděl ani rupii.
Z první návštěvy u Karmy Šerpy si pamatuju zejména dva zážitky. „Hot shower“ Jo, kdy Karma vylezl na střechu dřevěné budky a vylil jí na hlavu termosku horké vody. A pak manžele Karmovi, kterak sedí večer potmě u malých kamínek v kuchyni, choulí se k sobě ve fakeových péřovkách „North Face“, aby jim nebyla zima. Tady se řeší jiné problémy než v seriálu Ulice.
Na první pořádný výšlap do Namche Bazaru (3440 mnn) nám svítí slunce. Po levé ruce máme krásné dlouhé ledopády, které v zimních měsících využívají lezci k tréninku. Těsně před naším cílem už se společně s ostatními pouze vlečeme. Na konci nás vítá údolí poseté celou řadou lodgí z bílých kamenů, pokrytých plechovými střechami. Na horním okraji vesnice nacházíme dočasný domov v Mountain View Lodge s rozjímajícím buddhistickým staříkem. Výhledy na zapadající slunce nad Thamserku (6618 mnm) jsou jak z jiného světa. Kopce tu jsou prostě o dost větší než jinde a budí respekt.
V Namche se mi zdál v noci zvláštní sen. Prolézal jsem jakousi úzkou dírou ve zdi, pak jsem se na prsou zasekl a nemohl jsem dýchat. Ráno mi došlo, že to bylo z výšky. Pochopitelně mě to hned vyděsilo.
Druhý den jsme vyrazili na aklimatizační výlet do vesnic Khunde (3860 mnm) a Khumjung (3780 mnm). Obě vesnice se nacházejí v Khumjungském údolí nad Namche. Vede k nim strmá stezka dotýkající se namchebazarovské letištní dráhy. Odměna za dřinu stojí za to. Poprvé spatřujete velikány Everest i Lhoce, slunce ozařuje i majestátní Ama Dablam.
Obě vesnice zle postihlo zemětřesení. Všechny domy byly s podporou nevládek vystavěny znovu. Kruté chvilky předtím ale čekaly místní Šerpy. V tuhé zimě museli přespávat jen ve stanech, od káthmándské vlády se pomoci bohužel nedočkali. Ale jsou to lidé poctiví, skromní a pracovití a výsledek jejich práce se dostavil. Obě vesnice jsou čisté, upravené a malebné. V Khunde najdete na skále buddhistický klášter. V Khumjungu pak známou Hillaryho školu. Na zimu do těchto vesnic scházejí Šerpové z výše položených lodgí, protože podmínky nahoře jsou kruté a turistů je pomálu. Po cestě zpátky do Namche se ještě zastavujeme v osamělé lodgi s výhledem na Everest a Lhoce. Sedíme sami na zahrádce v zapadajícím slunci a starý šerpa nám nese konvici s kafem. Nejhezčí okamžiky přicházejí tam, kde je nečekáte.
Večer mě v Mountain View Lodge vyzývá mladý šerpa Pasang z Hillaryho školy na chilli challenge, neboli soutěž v pojídání pálivých papriček. Vydržím opravdu hodně, ale tenhle malý prevít má žaludek býložravce. Nakonec mě deklasuje (8:1), i když z něj teče litr potu. Jeho taťka běhá everestský maraton (EBC – Namche – okruh Khunde, Khumjung). Uběhl to za 5 hodin, neuvěřitelný rekord 2 hodiny a 40 minut ale drží jiný místní šampion. Mladého Pasanga ale hory nelákají. Hraje everestskou fotbalovou ligu a víc než skály ho zajímají hráči barcelonského velkoklubu. Tátovu přání, aby pokračoval v šerpské průvodcovské tradici, se jen směje. Po studiu v KTM se chce stát pilotem.
Na cestě do Gokya
Při výšlapu do Gokya myslíme na výškovku a snažíme si zvyknout na těžká závaží na zádech. V lodgi v Namche nás postrašil jakýsi Číňan, který striktně vyžadoval kvůli zdravotním potížím helikoptéru. Táta Šerpa mu poctivě vytelefonovával leteckou záchranu. Malý Pasang to ale zhodnotil lakonicky: „Na večeři dojde, tak nemá výškovku“. Pak dodal něco ve smyslu, že Japonci a Číňani by si hned volali vrtulníky. Ale vysvětlujte tyhle věci Johance :-) Velkou část věcí jsme nechali v Namche v lodgi, abychom se pak pro ně vrátili.
Cesta nás vede nejprve rododendronovým pralesem. Na dálku spatřujeme klášter v Tengboche. Lidí ubývá a ochlazuje se. Výšlap do Dhole (4110 mnm) už nám dává pěkně zabrat. V další fázi do Machhermy (4470 mnm) mizí rododendrony. Údolí jsou pokryta jen suchou hnědou trávou a hřebíčkem. Při každém závanu větru se zdvihají mračna prachu. Právě kvůli prachu a velkým teplotním rozdílům mezi dnem a nocí tu všichni neustále chrchlají.
Pomalu si zvykáme na himálajský rytmus. Ráno neochotně vstáváme do zimy, snídáme a čekáme na slunce. Pak vyrážíme na cestu. Večer se chodí brzy spát. Před spaním všichni, gringové i Šerpové, sedíme u kamen a snažíme se nasávat teplo z jačích hovínek. Mizí tady sociální rozdíly, stejné podmínky má ušmudlaná šerpská babička i anglický bankéř, který sem se svou paní vyrazil z Londýna na svatební cestu.
Poprvé taky zažíváme důkladněji příznaky výšky. Sluneční žár a suchý vítr v údolí nám přivodil oběma bolest hlavy. Nepomáhá mi ani Ibuprofen. Johance se taky spouští krev z nosu.
Ve stínu Čo Oju
Turistická základna Gokyo (4790 mnm) se nachází na břehu tyrkysového jezera Dudh Pokhari. Je povinnou zastávkou při přechodech sedel Renjo i Cho La. Odpočívá tu pestrobarevná směsice gringů. Záhy se spřátelujeme s Čechošvýcarkou Dagmar, která je v Himalájích už poněkolikáté. S domorodci se dobře zná a dokonce ovládá jejich jazyk. Pomáhá místním Šerpům najít přes zimu práci v Evropě. Kromě Gokya se totiž většina výše položených lodgí na zimu zavírá a jejich majitelé se nemají čím živit. Pro obránce české vlasti před imigranty je třeba podotknout, že tito lidé se po zimní sezóně vrací domů. Jsou slušní, zdvořilí, pracovití, kultivovaní a umí dobře anglicky.
Majitelem naší lodge je sympatický Šerpa, který se moc pěkně vyjadřuje o Češích. Prý jsme zdatní trekaři a horolezci a sympatičtí lidé. Jeho bratr pilotuje kunovickou L-410.
Nejvíc mých sympatií si ale získává jiný domorodý chlapík. Skrze clonu uječených afektovaných gringo samic ho poprvé spatřuju v jídelně. Sedí na lavici, pije rum a poslouchá ze sluchátek muziku. Padneme si do oka a hned si kyneme sklenicemi na zdraví. Tohoto pána pak potkáváme celý zbytek treku. Vždycky když se vidíme, zvedne nám náladu, má pro nás slova na povzbuzení. Je vždycky nad věcí, nikam nepospíchá, zná místní kraj, lidi a zvyklosti. Poskytujeme nám rady, ale udržuje si zdvořilý odstup. Nikdy si od nás nic nevezme, ale naopak nám sám nabízí. Výškovka se mu vyhýbá, na vrcholcích kopců si vychutnává cigaretu.
První náš výlet vede k jezeru Ngozumba Tsho (4990 mnm, jinak také „Páté jezero“). Před námi se otevírá mohutná jižní stěna Čo Oju. Nabízí se nám také nový pohled na Everest a Lhoce. Tady už je to normální poušť. Cesta vede ještě dále k šestému jezeru Gyazumba Tsho, kde se obvykle staví Base Camp pro Čo Oju. Ale sílu už na to nemáme.
Druhý den gokyjský charakterizuje mordorový výstup na Gokyo Ri (5357 mnm). Výhledy na čtyři osmy (Everest, Lhoce, Makalu a Čo Oju) jsou draze vykoupeny námahou, bolehlavem i žaludeční nevolností nás obou.
Bolehlav už mě začíná silně otravovat. Majitel Šerpa mi pak říká zajímavou věc. U celé řady Gringů silně funguje psychosomatická složka. Prospěje mi prý změna prostředí. Vyrážíme tedy další den přes ledovec do Dragnagu (4700 mnm). Ledovec se posunuje, cesta proto vede jinudy, než ukazuje naše stará mapa. Ihned za Gokyem nastupujeme na cestu kameno-ledovým labyrintem. Po cestě potkáváme Šerpy naložené i třemi regulérními batohy a bílé schvácené sáhiby s pidibatůžky. Nosiče si více najímají mladí lidé. Staří pardálové a jejich paní si spíše věci tahají sami a často vypadají v lepší kondici.
Mordor
Šerpa z Gokya měl pravdu, v Dragnagu se mi dělá o dost lépe. Ale ne nadlouho. Výstup do Cho La Pass (5368 mnm) je bohapustá dřina. Ze strany Dragnagu se překonává větší převýšení a obecně to stojí více sil. Je potřeba sledovat cestu. U prvního rozcestí, u obřího kamene se odbočuje doprava. Spotřebovávám dva energy gely a balení hroznového cukru.
Nahoře to naštěstí končí. Čeká nás sestup po ledovci. Zpozdili jsme se, tak už je povrch pěkně tvrdý. Potkáváme britsko-arabský pár. Arabská holka je poprvé na ledu a hodně se bojí. Tak jim pomáháme a půjčujeme hůlky a nesmeky. S bolehlavem a totálně vyčerpaní docházíme krásným údolím do Dughly. Pohled na Ama Dablam už ani nevnímám. Jsme rádi, že to máme za sebou. Johanka je v lepší kondici než já.
Další den máme sílu už jen na přesun do Lobuche (4910 mnm). Dostáváme se na hlavní trasu Everest Base Camp treku, kudy proudí davy lidí. Nejvyšší hora světa prostě táhne. Navazujeme přátelství s britsko-arabskými souputníky, kteří jsou nám neskonale vděční za pomoc na ledovci. Poprvé v životě mohu hovořit s arabskou ženou. Johanka si s ní padne do oka, mně je sympatický Anglán a jeho životní nadhled. Mají oba podobné názory na svět. Arabská holka nám popisuje, kterak katarští šejci najali Nepálce na stavbu stadionů pro fotbalový šampionát a nechali je umřít žízní. Víc o Romeovi a Julii napsat nemůžeme. Chodí spolu na tajňačku a rodiče Arabky nesmí vědět, že jsou v Himaláji. Jsou to tradicionalisti a nemají v lásce whiteskiny.
Pokračování článku - V kraji George Malloryho (část 2.).
