Laguna Cuicocha a sopka Cotacachi
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Marta Léblová
Štítky: 2012 | Andy | Cotacachi | Cuicocha | Ekvádor | Jižní Amerika | Otavalo
Víte, jak vypadá dvousetprocentní vlhkost? To je, když na vás prší i v zavřeném autě. Venku je tak strašná mlha, že když promáchnu rukou vzduch, mám ji v tu ránu mokrou. Na sklech, stěnách i stropě auta se sráží kapky vody. Padají nebo pomalu stékají dolů.
„Myslíš, že Diego něco vidí?“, ptá se s obavami v hlase Marta.
„Těžko! Ale je to místňák. Má to najetý.“ Ve skutečnosti se divím, že ještě žijeme.
Vstali jsme po čtvrté hodině. Venku drobně poprchávalo. Ostré světlo žárovky bolestivě prořízlo slepená víčka, něco málo jsme snědli a vzali na záda připravené tlumoky. V pět hodin jsme vylezli před hostal Tamia Taki, kde už čekal Diego. Spolehlivý mlčenlivý chlapík. Nyní sedíme na zadním sedadle jeho terénní kamionety, držíme se za ruce a usilovně se snažíme uvěřit tomu, že umí řídit po paměti. Ze sedačky řidiče je vidět tak akorát na špičku kapoty. Jedeme k laguně Cuicocha. Pozorovat svítání. Trhákem dne bude následný výstup na Cotacachi (4944m). Další ze série aklimatizačních výstupů, které nás mají fyzicky připravit na tropické sněžníky.
Laguna Cuicocha by mohla být s klidem pasována mezi divy přírody. Ta vyhlídka vám prostě vyrazí dech. Předpokladem však je, že je vidět. My stojíme u břehu jezera. Nízká mlha se pozvolna trhá, ale mraky neustupují. Hladinu dnes nezalijí první ranní paprsky a nám nebude dovoleno, abychom byli uhranuti krásou tohoto místa.
„Je zima a stejně nic nevidíme!“, naléhá po půl hodině Marta.
„Vím, stojí to za prd! Možná to vyjde odpoledne.“, snažím se uchovat si pozitivní přístup.
„No, to určitě! Jedeme!“
Diego s jistotou vytáčí prudké serpentiny. Stoupáme vysoko nad jezero Cuicocha. K anténám. Odtud je možné jít na vrchol Cotacachi. Antény slouží jako důležitý orientační bod. Už včera jsme je pozorovali z výstupu na Fuya-Fuya (4263m) a snažili se vrýt si do paměti tvar hory. Porovnat si realitu s plánkem v průvodci. Dnes bude naše paměť v hlavní roli. Oči mnoho neuvidí. Vrchol je utajený v těžkých mracích.
Zastavujeme. Venku už zase drobně poprchává. Kolem nás létají cáry mraků. Vystupujeme z auta, abychom se pořádně rozhlédli. Mezerami mezi bílou masou létající vody občas vidíme kousky skal a na druhé straně hluboko pod námi hladinu laguny Cuicocha. Diego jde za hlídačem, který má u nejvýše postavené antény malý domek.
„Vyloučené! Za těchto podmínek a bez horského vůdce! Zcela vyloučené!“, hlídač divoce rozhazuje rukama.
„Je mlha, orientace nahoře je velice náročná. Je to moc nebezpečné!“
Snaží se znít maximálně přesvědčivě. Nic mu nevyvracím, ale současně si jeho slova neberu moc k srdci a Martě to raději ani nepřekládám. Asi tuší, že nám hlídač nevypráví žádnou povzbudivou historku z natáčení. Prostě běžná diskuse o počasí a zbytek nechávám viset ve vzduchu … ukazuje mi místo, kde začíná stezka. Musíme se kousek vrátit. Asi tři sta metrů zpátky po cestě, tam se od silnice odděluje úzká pěšinka. Váháme kvůli počasí. Drobně prší, ale nemůžeme to odkládat donekonečna. Marta stále doufá, že se na to vykašleme a vrátíme se do hostalu. Zavrtat se do spacáků a dospat krátkou noc. Je půl deváté. Ještě chvíli a nestačíme se do setmění vrátit. Jdeme …
Tráva je vysoká. Standardně po kolena, ale často až po pás. Normálně by to nebyl problém, ale teď je příšerně mokrá. Po pár metrech chůze mám promočené nohavice a ledová voda chladí už tak prostydlé končetiny. Přestože jdu první, i Marta si užívá ranní horskou myčku. Zatím se neozývá, ale jak dlouho to bude snášet? Po dvou stovkách nastoupaných metrů vegetace ustupuje. Nízké trsy a kamení. Míjíme první i druhé tábořiště. Přesně podle popisu v průvodci. Traverzujeme horu po vrstevnici, pořád doleva, pořád na sever. Pozorně sledujeme kamenné mužíky. Cesta směřuje do vysněženého žlabu.
Uvažuji, že bychom se v exponovanějších místech mohli navázat, ale Marta leze naprosto v klidu. Bavíme se používáním nové hračky - malé kamery GoPro. Připevňujeme ji na helmu. K vrcholu by mělo zbývat sotva 100 nebo 150 výškových metrů. Jsme v sedle. Překonáním sedla se dostáváme na opačnou stranu hory. Navázaní opatrně oblézáme skálu, abychom se dostali do dalšího vysněženého žlabu. Nad ním vidíme plotny a nalevo další sedlo. Vlhký povrch skály je kluzký. Kamenný mužík v sedle vzdáleném od nás 30 metrů, je dalším místem, kam se hodlám dostat. Ovšem bez Marty. Terén je hodně exponovaný a výsledek snažení nejistý. Lezeme v mracích, takové husté kaši a i když se občas roztrhne, vidíme nejvýše právě těch dvacet nebo třicet metrů.
Marta zůstává na pěkné polici. Lezu dál. Terén je na hranici chůze a lezení po čtyřech. Sklon odhaduji na 45 - max. 50˚. V sedle jsou stopy. Nehodlám experimentovat a držím se v dalším stoupání jejich směru. Překonávám malý skalní hřebínek, několik krátkých lezeckých pasáží, úzký skalní most s výhledem do pouze tušené hloubky a najednou stoupám na vrchol. Moji radost kalí jen skutečnost, že tuším, že to asi nebude hlavní vrchol Cotacachi (4944m). Nejspíš jen jeden z mnoha vedlejších, ale jak mám hledat ten pravý? Výškoměr na GPS ukazuje 4800m metrů. Mám jistotu, že tohle hlavní vrchol není. I když se GPS může plést, tak o více jak 100 metrů se obvykle neplete. Nic nevidím. Můžu zkusit jít ze sedla na druhou stranu? Ale bude tam pravý vrchol? Budu mít potom jistotu? Těžko! Marta na mne odkudsi ze spodu volá, ať už toho nechám, že jí začíná být velká zima. Budou dvě hodiny. Dost blbnutí … natáčím pár záběrů plnotučného mléka a ukládám pozici na GPS.
Dolů to jde až na některé ostřejší pasáže o poznání rychleji. Vítr už stačil osušit vysokou trávu, takže po necelých třech hodinách přicházíme k autu suší a spokojení.
Mraky se protrhaly. Špička a vrcholové partie Cotacachi sice vidět nejsou, ale okolí ano. Příroda jako by nám chtěla vynahradit trmácení v mlze, které skončilo bez jistého výsledku. Diego nám doporučuje vysutou vyhlídkovou trasu nad lagunou Cuicocha. Je to nádhera … dokonalý výhed na celé jezero, v jehož prostředku si jak tři malé kopečky zmrzliny plují mechově zelené ostrůvky. Hladinu křižují výletní lodě s turisty a my spokojeně odpočíváme na lavičce … vysoko nad hladinou jezera. Neměnil bych s nimi. Mám rád dny, jako byl ten dnešní …
