V rajském údolí
Autor: Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2003 | Chile | Jižní Amerika | UNESCO | Valparaíso
Příjezd do Valparaísa je divoký. V hustém provozu nás těsně míjejí minibusy soutěžící o zákazníky. Raději zastavujeme s naším zapůjčeným vozem dole v centru v jedné z bočních uliček. Chlapík, ještě před momentem nehybně ležící na lavičce, se nás okamžitě ujímá. Instruuje nás, že máme zařadit neutrál, aby s naším vozítkem mohl podle potřeby na parkovišti manipulovat. Bez obav souhlasíme, protože naše dosavadní zkušenost s touto službou, poskytovanou bezdomovci, je skvělá. Slunce opět žhne, naštěstí pofukuje i vítr. Škrábeme se do kopce Cerro Concepción, na němž jsou zavěšené místní pověstné domy. Klikaté strmé uličky, příkrá schodiště, nejrůznější průchody. Je to unikátní, ale dostat se nahoru autem změtí jednosměrek a úzkých uliček, bude trošku rébus. S pomocí mapky v Lonely Planet nacházíme ulici, kde mají být dva levné hostaly. Ve vychvalovaném Hostalu Latina je bohužel plno. Druhý hostal nemůžeme pro jistotu najít. Jedeme kolem dalšího hostalu, kde však chtějí 20,000 pesos za oba se snídaní. A to je příliš. Ptáme se za rohem, kde nad dveřmi visí nápis: Lodging – Internet. Mladá paní domácí nás zve dál a ukazuje pokoje. Právě dokončují rekonstrukci a ve vzduchu je silně cítit pach čerstvých nátěrů. Cena 14,000 pesos za oba i se snídaní je dostatečně pádným argumentem k přijetí nabídky.
Trefit zpátky k hospedaje autem je opravdu zážitek. Musí se to pěkně objíždět, o kratší cestě přinejmenším nevíme. S pomocí vstřícných starousedlíků se dostáváme k cíli. Pro jistotu jsme se ptali asi pětkrát, ale aspoň jsme nebloudili a nemuseli se vracet. Parkujeme v červeně natřeném estacionamientu, které nás přijde na 4,000 pesos za noc, což je dost, ale nedá se nic dělat. V autě necháváme takřka vše, bereme si jen malé batohy a nějaké jídlo. Paní domácí nám mezitím připravila pokoj.
Kolem půl páté vyrážíme do města. Čtyři hodiny zbývající do soumraku jsou málo, ale musí stačit. Po Esmeraldě a po avenidě Brasil jdeme k náměstí Plaza Victoria, kde nasáváme atmosféru, což znamená, že očumujeme. Všude jsou spousty dětí a adolescentů. A k nim extrémně mladí rodiče … Cestou fotím místní architekturu, kolem prochází mladý pár s kočárkem. Mladík v kravatě mne nabádá, ať si vyfotím je, ať máme fotku mladých Chilanů – „Un Chileno con una Chilenita“. Dojem z několika prvních setkání je, že zde žijí velice milí lidé. Později ve městě tento pár ještě jednou potkáváme a vyměňujeme si úsměvy. Město je krásné, v centru je ovšem silný provoz a hluk, autobusy zběsile projíždějí, dojem bohužel mnohde ruší i hnusné paneláky. Některé z nich jsou už opuštěné.
Valparaíso
Valparaíso je jedno z největších chilských měst a významný přístav. Pro návštěvníka je zajímavé především svou vibrující atmosférou, kulturním životem a unikátní architekturou starých čtvrtí doslova „zavěšených“ v kopcích nad pobřežní částí města. Bludiště křivolakých uliček, skrytých zákoutí, lidové pouliční tvořivosti a typických výtahů dělají z Valparaísa muzeum pod širým nebem. Není divu, že historická část města byla roku 2003 zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Historický význam města dokládá několik prvenství: první burza cenných papírů v Latinské Americe, první veřejná knihovna v Chile, ale také světově nejdéle nepřetržitě vydávané noviny ve španělském jazyce (El Mercurio). Se čtyřmi velkými univerzitami je Valparaíso také významným centrem vzdělanosti. Kromě jiného je „Valpo“ také sídlem chilského parlamentu. Za zmínku stojí, že Valparaíso je rodištěm Augusta Pinocheta i Salvadora Allendeho – dvou osobností, které dodnes rozdělují chilskou společnost. Stejně jako zbytek země je i Valparaíso ohrožováno zemětřeseními. Poslední velké terremoto si v roce 1906 vyžádalo na dvacet tisíc obětí. Širší aglomerace zahrnuje i vyhledávané letovisko Viňa del Mar známé především letním hudebním festivalem.
Přicházíme na Plaza Victoria, kde to frčí. Na sousedním náměstí Simona Bolívara mají děti množství prolézaček, houpaček a podobných atrakcí. Děcka to kolem nás krosí v malých autíčkách a čtyřkolkách. V altánku teenageři nacvičují přemety. Usedáme na lavičku a pozorujeme ten rej.
Líným krokem se jdeme podívat i na přístav. Pak pokračujeme k Plaza Sotomayor. Na náměstí je velký pomník hrdinům z Iquique, generální ředitelství hasičů regionu Valparaíso a rozlehlý objekt patřící vojenskému námořnictvu. Fotit námořníky v nažehlených uniformách však není radno.
Po procházce v centru jdeme do kopců. Narážíme na výtah El Peral a hned ho zkoušíme. Za 70 pesos příjemné svezení. Z horního nástupiště je krásný výhled. Hned vedle je muzeum Lukas sídlící v nádherně opravené vile Palacio Baburizza a nad ní ještě jedna výstavní vila.
V hospedaje odkládáme přebytečné věci, bereme jen kameru, peníze a vracíme se křivolakými uličkami zpátky do centra. Na náměstí Plaza Victoria se začala tančit salsa. Taneční pár předvádí parádní kreace s množstvím akrobatických prvků. Mladík si s nádherou dlouhovlasou partnerkou pohrává jako s peříčkem: otočky, spirály, veletoče nad hlavou.
Je půl desáté a procházíme kolem děsivého fast-foodu - El Mastodonte. Ukrutně nevkusný interiér nás láká dovnitř. Každý si objednáváme Completo Gigante a půllitr Cristalu. Navzdory abnormálnímu počtu personálu obsluha vázne. Completo Gigante za 990 pesos obnáší velkou bagetu plněnou párkem a jakousi zelenou sýrovou ... Později zjišťujeme, že completo znamená v podstatě párek v bagetě v různých variacích. Aspoň vidíme z čeho si Chilané postupně budují svá rozměklá těla. Cestou nás zaujme pohled do jednoho z barů. Mají tu nachystanou aparaturu, vypadá to na koncert. Původně jsme dnes večer chtěli trochu pošetřit rozpočet, ale la vida es así.
Podnik mezi ulicemi Blanco a Errazuris se jmenuje Piedra Feliz. Uvnitř je několik samostatných sálů, bary, diskotéka. Objednáváme třetinku Escuda a k tomu na zakousnutí obložené prkno – sýry, salámy, olivy, papričky, chřest, okurky. Vše chutná skvěle a my tu aspoň nesedíme na suchu jako socky. V jedenáct začíná regulérní rockový koncert. Ovšem todo en espaňol! Já jsem hudební analfabet, navíc rock mě moc nebere a strašně to řve. Martin jako „znalec“ výkon hodnotí jako dobrý, ale nijak výjimečný. Koncert trval asi půl druhé hodiny. Pomalu se zvedáme k odchodu, ale vlastně jen procházíme do dalšího sálu, kterému vévodí zvuky flamenca a rumby. Na pódiu zpívá sedící kytarista a na bonga ho doprovází další chlapík. U stolků je plno, postáváme tedy vzadu. Z ospalosti jsem se zcela probral. I v tomto sále je zajímavý interiér. V předchozím byly černobílé fotky různých osobností od Van Gogha, přes Marylin Monroe, Gorkého, Tolstého, Draculu Tepese i Klause Kinského až po Jamese Deana. K tomu pár starých aktů. Zde sálu vévodí nad barem pověšený černobílý plakát zarostlých Beatles. Za pódiem je velký plakát Lenina.
Ale hlavní je hudba. A ta se líbí na první poslech i mně. Mezi hraním jsou docela dlouhé přestávky, sedáme si až kolem půl druhé, dáváme každý ještě dvě Escuda. Co předvádí ten kytarový virtuos je úchvatné, povznášející, fascinující! Od pomalejších songů postupně zrychluje až mu nakonec prsty po strunách létají tak rychle a v takových polohách, že Martin říká, že hraje tam, kde by kytara už teoreticky ani hrát neměla! Lidi většinu písniček znají a chytají se. Jsme tu jediní gringos. U stolku pod pódiem sedí skupinka, která pravděpodobně patří k hudebníkům a vévodí jí mohutný bohém s baretem. Něco mezi Pavarottim a G. Depardieu. S nimi sedí ještě dvě stejně vypadající odbarvené vysoké ženštiny. Pavarotti se na pár písniček chápe mikrofonu a je výborný! Hlas jako zvon! Jednu lidovku si jde vystřihnout i holka od stolku před náma. Zpívá zase výborně. Ovšem kytarista, to je ďábel. Vzhledem připomíná proplešlého J.-P. Belmonda. Je neskutečný, tohle je zase jeden z těch životních zážitků!!! Dává i kousky od Paca de Lucíi a uzavírá to ukrutným sólem. Vytleskáváme ho ve stoje, jede dál, se zavřenýma očima se prsty míhají po strunách. Tóny dokáže vytáhnout i mimo krk kytary, až docela u kobylky! Toto jsme v životě neviděli. Už jen pro tyhle zážitky stála naše výprava zato. Původně jsme si mysleli, že budem většinu času trávit v přírodě, v horách bez civilizace. Ovšem Chile, to jsou hlavně lidé!! Ta procítěnost a život v každém akordu je něco úžasného. Takhle Evropan nikdy hrát nebude. Bušil do toho takovým způsobem, až popraskaly struny. Ale i sledovat jej při jejich výměně byl koncert sám o sobě - elegance, souhra a hbitost prstů. Okolo třetí hodiny ráno mává rukama, že už nemůže. Při placení se servírky ptám, jak se chlapík jmenuje? „Cheo Appel“ tady hraje prý každé úterý a čtvrtek. Nechce se nám ani věřit, že tady jen tak dvakrát týdně předvádí takovouto parádu. Sem se před odletem ještě vrátíme! Toto chceme slyšet znovu. Servírka říká, že nám klidně domluví rozhovor. Pravím, že bohužel neumíme tak dalece španělsky, aby to mělo smysl.
Dnešní večer byl naprostá bomba. Je po třetí hodině ráno a hned cestou z baru si těch pár momentů přehráváme na kameře ještě jednou.
Fotogalerie - Valparaíso, Chile
