Mystické Rio de Janeiro

Přidáno: 6.12.2008 | Datum akce: 25.11.2008
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart
Štítky: 2008 | Brazílie | Jižní Amerika | Rio de Janeiro

Slovo „mystické“ jsem zvolil zcela úmyslně. Přesně vyjadřuje atmosféru, kterou na mne tato jihoamerická megapole dýchla. Už při pohledu z horní paluby přistávajícího Boeingu 747 – Jumbo bylo zřejmé, že mne nečekají prosluněné pláže plné brazilských krásek a plážového volejbalu, ani posedávání na barech se stále plnou sklenicí koktejlu Caipirinha. Nad městem visel obrovský mrak. Vlhkost vzduchu přes 80% a dlouhodobá předpověď s pravděpodobností srážek 60% napovídala, že se to v nejbližších dnech nijak nezlepší. V Brazílii byly povodně.

Ač jsem v Jižní Americe již počtvrté, pravděpodobně nikdy mne nepřestane fascinovat. Představa přivezená letadlem z domova o Kristu shlížejícím z vršku Corcovado, cukrové homoli a bikinách bere za své. Rio de Janeiro má však obrovské kouzlo i ve chvíli, kdy se nepodobá obrázkům ze žurnálu. Nádherné město vsazené do zelené džungle.

Taxi nás vysadilo na kraji čtvrti Barra da Tijuca v malém, a na místní poměry i levném, hotýlku přímo před pláží. Od ní nás oddělovalo pouze několik pruhů pobřežní silnice, palmy, chodníky a stezky pro cyklisty a běžce. Všude uklizeno, úžasný jemný písek a dvanáct kilometrů dokonalé pláže. Parádní vlny a pláže si snad užiju někdy jindy. Tentokrát jsem se na jihoamerický kontinent vypravil pracovně a jen na pár dní.

Nebezpečné Rio?

Pro Rio jsou charakteristické tzv. favelas. Slovo favela bylo původní označení chudinských čtvrtí pouze v Rio de Janeiru, ale později se stalo obecnou nálepkou okrajových částí brazilských měst s chatrčemi a podivně nastavovanými neomítnutými domky s nízkou mírou bezpečnosti a vysokou mírou nezaměstnanosti jejich obyvatel. V Riu žije ve favelas každý čtvrtý člověk.

Favely nejsou oficiálně uznány jako součást města a tudíž nemají ani legální přístup k elektrické energii. Nikoho však nepřekvapuje, že na řadě domů jsou satelity. Obyvatelé řeší přístup k energii po svém. Jednou z oblíbených možností je napojení se na lampy veřejného osvětlení, pokud tedy v okolí nějaké jsou. Během chvíle tak vznikne klubko kabelů, které krmí domy potřebnou energií.

Rocinha je největší favelou v Brazílii. Má kolem 200 tisíc obyvatel, jimž poskytuje až nečekaně velký komfort bydlení. Ostatně nájemné už tu začíná být srovnatelné s některými méně lukrativními částmi Ria. Je na nádherném místě - nalepená na kopci pouhý kilometr od pláže.

Návštěva favely je dobrodružným zážitkem. Policie se sem odvažuje pouze v plné zbroji na zásah. Pravidelná hlídková činnost se nekoná. Náš průvodce Ondřej i s řidičem Luisem nás několikrát upozornili, že tam jedeme na vlastní nebezpečí a že za nic neručí. Blížil se večer a lidé se začínali srocovat u místních restaurací – zajímaví tipové. Okrajové části favel jsou dnes již navštěvovány i turisty a podle Ondřeje není zvlášť nebezpečné sednout si v restauraci a dát si pivko. Chce to jen nikoho neprovokovat.

Každý tu vydělává jak umí a byznys kvete. Nepřehlédnutelné jsou prostitutky, které se často pohybují oděny pouze v miniaturních bikinkách. Kypřejší tvary rozhodně nejsou nijak skrývány. A cena? Kolem 25 realů.

Samba Pa Ti

Rio de Janeiro proslavil především karneval. Jen těžko lze město navštívit a netoužit vidět úchvatné tanečnice samby. Naštěstí není třeba čekat až na únor či březen, abyste si vychutnali sambu, karnevalové masky a alegorické vozy. Je tu „Cidade do Samba“ čili město samby. Za přibližně 150 realů můžete bezstarostně pít, zobat jednohubky a po úvodním hudebním představení si vychutnat řádění bubeníků, tanečníků a téměř nahých nádherných tanečnic. Návdavkem si můžete prohlédnout rekvizity a alegorické vozy z předchozích festivalů.

Představení s názvem Forças da Naturaleza bylo perfektní. Nevěřím tomu, že se komukoli podaří během karnevalu dostat se k tanečníkům a hlavně k tanečnicím tak blízko, jako během těchto vystoupení. Na závěr se totiž všichni vypraví mezi lidi, všichni společně tančí a dívky nemají nejmenší problém se s vámi vyfotografovat. Největším překvapením však pro nás bylo to, že tato vystoupení navštěvují z naprosté většiny samotní Brazilci. Jsou ohromně spontánní a jak většina z nich říká, na karneval raději Rio opouštějí. Ostatně, není se čemu divit. Město je doslova narvané turisty, kteří u překupníků neváhají za lístek na Sambódromo utratit od 300 do 1000 dolarů.

S Ondřejem jsme se bavili také o financování jednotlivých škol samby. Zajímavé téma. Kde například škola z favely sežene několik milionů dolarů, aby mohla udělat dokonalou show?

Rio, lahůdka pro lezce

Není zrovna obvyklé, abyste si mohli perfektně zalézt v centru města. Rio de Janeiro nabízí dokonalé vyžití i lezcům. Snad nejoblíbenějším kopcem na lezení je známá cukrová homole – Păo de Açúcar (395m). Je zde kolem padesáti cest od dvou do dvanácti délek, s obtížnostmi od 4 do 9+ (UIAA). Z cest jsou parádní výhledy na město a dolů se dá pohodlně sfrčet lanovkou. Informace seženete třeba na www.climbinrio.com nebo se stačí podívat na youtube a pro inspiraci zadat „pao de acucar escalada“.

Já měl smůlu.

Jakoby nestačilo, že jsem byl v Riu pracovně, ještě bylo příšerné počasí s mraky usazenými na kopcích a každou chvilku poprchávalo. Ani na moment se neukázal další ze symbolů města - socha Krista Vykupitele (Cristo Redentor) na vrcholku kopce Corcovado (Hrbáč – 710m). 1145tunová a 38 metrů vysoká socha Krista je dosažitelná buď taxíkem, malými busy nebo vláčkem. My jsme zvolili taxi. Posledních pár set metrů však již taxíky nesmí. Je nutno zaplatit vstupné 13 realů do Parque Nacional da Tijuca, sednout do přistaveného mikrobusu a nechat se vyvézt k soše. Aby se nahoru vyškrábali skutečně všichni, jsou tu výtahy a jezdící schody. Když jsme stanuli u paty sochy, která byla v roce 2007 označena za jeden z "nových sedmi divů světa" a podívali se nahoru do mlhy, mohli jsme jen tušit, kde jsou ruce nebo hlava. Nebylo vidět naprosto nic.

Staré a nové, krásné a (ne)levné

Na jedné straně ulice je prapodivná kuželovitá Catedral Metropolitana, na straně druhé hypermoderní mrakodrapy v čele s budovou snad největší brazilské firmy Petrobras (Petróleo Brasileiro S.A.). A mezi tím vším je téměř ztracené miniaturní nádraží žlutých elektrických vláčků – Estaçăo Carioca (Sistema de Bondes de Sta Teresa), které jezdí do prudkých kopců čtvrti Santa Teresa. Vláček bez dveří nejprve překonává Arcos da Lapa – vysoký bílý viadukt vystavěný z dvou pater oblouků – a pak se začíná proplétat úzkými a dosti prudkými kopci krásné koloniální čtvrti. Na dřevěné lavici se mačkáte s cariocas, jak se sami obyvatelé Ria označují, i s turisty. Nejlepší jsou místa na krajích a místní profíci dokonce cestou visí za tyče stojíc na úzkém prknu mimo vůz. Nádherná jízda.

První hotely se začaly na Copacabaně stavět v šedesátých letech dvacátého století. Dnes je to mekka turismu. Stavitelé hradů z písku vybírají realy za fotografování, na 4,5 kilometru dlouhé trati podél pláže běhají sporťáci, na kraji pláže jsou spousty beachvolejbalových kurtů, surfaři, … Tady to žije celý den.

Noc na Copacabaně může být velmi divoká. Záleží pouze na vašem vkusu. A kam chodí většina turistů za brazilskými prodejnými kráskami? HELP. Před nočním klubem „Help“ je na padesát stolků, kde se pohodlně posadíte, objednáte třeba caipirinhu nebo pivo a koukáte. Kolem se prochází desítky krásných holek. Stačí navázat oční kontakt a projevit alespoň minimální touhu po dámské společnosti. Pořád je to ale výběr do jisté míry oboustranný. Když se dívce z nějakého důvodu nezdáte, máte smůlu. A pak už jen platíte – pití, vstup do nočního klubu,…, sex. Nerad bych o těchto holkách psal jako o prostitutkách. Jsou to spíše společnice. Věnují se vám celý večer a jak takový večer či noc skončí, je pouze na vzájemné dohodě. Ptáte se na cenu? Odpověď není snadná. Záleží právě na zmiňované dohodě, jistě však několikanásobně více než za „rychlovku“ někde na okraji favely.

Setkání

Vrcholem pobytu v Rio de Janeiru nakonec nebylo zhlédnutí pamětihodností nebo okukování brazilských „koček“, ale setkání s dvěma krajánky.

Ondřej, kterého jsem již zmiňoval, byl naším průvodcem. Po odchodu z Čech si tady zařídil malou turistickou agenturu a podle mne je perfektní. Jelikož si vzal za ženu Brazilku, má skutečně přehled o tom, jak se v Riu žije cariocas a nezanedbatelnou výhodou je i skutečnost, že si můžete popovídat v češtině. S angličtinou nebo španělštinou v Riu mnoho parády nenaděláte.

Freddy Sobotka, velmi známý klenotník, tu žije od roku 1948. Z Čech odešel po válce přes Paříž a měl k tomu důvody více než pádné. Pan Sobotka je nesmírně zajímavý a obdivuhodný muž. O Českou republiku neztratil zájem a pomáhá jí a jejím občanům. Působí totiž současně jako honorární konzul. Chcete-li si odvézt na památku krásný šperk s brazilským drahokamem – kupříkladu smaragdem, neváhejte a vypravte se do Shopping Cassino Atlantico (Hotel Sofitel) kousek od Copacabany.

♦ ♦ ♦

Den po našem odjezdu se na Lagoa Rodrigo de Freitas rozzářil úžasný vánoční stromeček a naplno se rozproudil vánoční shon. To už jsem však viděl pouze z postele, když jsem s lehkým jet-lagem tupě zítral na rubriku ČT24 „Bez komentáře“.

Rio de Janiero