Grossglockner – Biwakschachtel (3250m)

Původně měl být tento článek o našem již třetím výstupu na rakouskou dominantu Grossglockner (3798m) jednou z dalších slavných cest – Pallaviciniho kuloárem (Pallavicini Rinne). Rovnou však čtenáře upozorňuji, že o vrchol jsme se ani nepokusili :-(

V hlavní roli bylo počasí a na nás zbyla jen role smutných pozorovatelů. Jelikož jsme výlet na Grossglockner odložili snad desetkrát právě kvůli počasí, mrzí nás výsledek akce o to víc. Celý týden předem jsme pozorně sledovali webové kamery, satelitní snímky z meteorologických družic, předpovědi počasí na několika serverech. Dokonce jsem si v rámci tréninku dal i triatlon, resp. 1/2 Ironmana -1,9km plavání, 90km kolo a 21,1km běh. Prostě nic jsme neponechali náhodě. Sobota a neděle (13. a 14. června) slibovaly skvělé podmínky k výstupu - Sehr schön! Padlo rozhodnutí. Dovolená na pátek a jedeme.

Na cestu jsme se vydali pouze ve dvou – Martin a Vláďa.

Příjezd

V pátek po třetí hodině ranní jsem za deště opustil Prahu, abych o hodinu později v Plzni naložil rozespalého bráchu. Opět jsme zvolili standardní příjezdovou trasu přes Rozvadov – Mnichov – a dále ve směru na Salzburg/Innsbruck. Z minulých výprav víme, že nemá smysl kvůli „7km úseku“ platit rakouskou dálniční známku a tak jsme z dálnice A93 odbočili na sjezdu č. 60 na Kiefersfelden, projeli Kufsteinem a pak standardně zamířili na Kitzbühel, Mittersill a Zell am See.

Jen stěží lze minout kvalitně značený sjezd na Grossglockner Hochalpenstrasse. Aby také nebyl značen! Mýtné 28 Euro za nějakou tu značku navíc stojí a podle počtu motorkářů, cyklistů a konečně i automobilistů, je třeba přiznat, že vysokohorská silnička přitahuje jako magnet.

Grossglockner Hochalpenstrasse (Grossglocknerská vysokohorská silnice)

Nejznámější alpská silnice spojující rakouské spolkové země Salcbursko a Korutany vás zavede do nitra Národního parku Vysoké Taury. Cesta vede z obce Bruck an der Grossglocknerstrasse do Heiligenblutu. Hlavní silnice má dvě velmi oblíbené odbočky, které vedou k různým vyhlídkám. Jsou to Edelweissspitze (2571m) – vhodná spíše pro cyklisty nebo pěší turisty a Franz-Josefs-Hőhe (2369m) – ideální vyhlídkové místo na ledovec Pasterze a Grossglockner (3798m).

Silnice byla uvedena do provozu po pouhých pěti letech od zahájení výstavby v roce 1935. Uvědomíme-li si její délku 48km, převýšení 1748m, které překonává a náročné klimatické podmínky, jedná se skutečně o unikátní dílo lidských rukou.

Skutečnost, že na silnici nepanují ideální motoristické podmínky, dokládají některé klimatické ukazatele. Průměrná sněhová nadílka činí až 5 metrů, v průměru 100 dní v roce fouká silný vítr a po 250 dnů jsou hlášeny srážky. Průměrná roční teplota v nejvyšších partiích silnice je -3°C. Takže asi něco jako na Sibiři či v Grónsku.

Autem jsme přijeli až k vícepatrovému parkovišti na vyhlídce Kaiser-Franz-Josefs-Hőhe (2365m), před jehož budovou stojí sochařské dílo "Bronzový člun na kamenném vlnobití". Cena za parkování je promítnuta do mýtného, takže zde se již nic neplatí.

Výstup

Klidným tempem jsme si pobalili věci a přímo naproti parkovišti vstoupili na tzv. Ledovcovou stezku Pasterze - Gletscherweg. Z vyhlídky je nádherný pohled na severovýchodní stěny Grossglockneru s dominantním ledovcem Hofmannskees. Kdesi na jeho vrcholku stojí nejvýše položená rakouská horská chata - Adlersruhe (Erzherzog-Johann Hütte - 3454m).

Stezka zpočátku prudce klesá o přibližně 300 metrů až na ledovec Pasterze. Stavitelé měli zřejmě v úmyslu lidem ledovec maximálně zpřístupnit, a proto vybudovali Gletscherbahn (zubačku). Nepočítali však s tím, že dojde k prudkému oteplování klimatu a ledovec začne závratným tempem ustupovat hlouběji do údolí. Pokud dnes využijete vláček, dostanete se do míst, kam ledovec dosahoval v přibližně šedesátých letech. Nicméně stále ještě nebudete ani v polovině cesty k němu. Podél stezky pak budete míjet modré plechové tabulky s letopočty 1980, 1985, … 2005, které vyznačují, kam v onen rok ještě ledovec sahal. Jeho ústup je skutečně rasantní.

Následoval postup po zlehka ukloněném ledovci Pasterze. Ztracené metry jsme zpátky nabírali hodně zvolna. Naším cílem byla západní hrana ledovce Glocknerkees, kde se nachází ve výšce 3250 metrů bivakovací bouda. Krátce před tím, než jsme odbočili z Pasterze vlevo na Glocknerkees, jsme potkali skupinku Slováků, kteří nám sdělili, že podmínky k výstupu Pallaviciniho žlabem nejsou dobré. V noci sněžilo a foukal silný vítr. Všichni, kromě tří Poláků, sestoupili a v bivaku by mělo být volno.

Bivakovací bouda, která nese jméno Leo Spannraft - Glockner - Biwakschachtel, pojme ideálně kolem 10 lidí. Věděli jsme, že za námi jdou dvě partičky a když budou v kopci rychlejší, ještě pořád máme zajištěná místa na spaní. Takže žádný zbytečný spěch.

U paty ledovce Glocknerkees jsme si nasadili mačky a odhodlaně vzali do ruky jeden z útočných cepínů. Po prvních 100 výškových metrech, kdy nás obě zmiňované partičky s neuvěřitelnou lehkostí minuly, jsme pochopili, že máme problém. Kromě pomalého tempa to byly právě ony mačky. Kvůli lezení v Pallaviciniho kuloáru jsme si vzali těžké lezecké rámovky. Po několika krocích se pod našimi botami vytvořila 10cm vysoká vrstva sněhu, který se díky mačkám nabaloval. Skelety s mačkama a sněhem vážily rázem dobrých 5kg.

Není to zrovna nejbezpečnější varianta chůze po místy strmém ledovci, ale nedalo se nic dělat, mačky musely dolů. S turistickými železy se nám nic podobného ještě nestalo a novým typem lezeckých maček s plastovými vložkami - tzv. ABS (AntiBlock Snow) prozatím nedisponujeme :-(

Nečekaně znavení jsme dosáhli bivaku po téměř 5 hodinách chůze z parkoviště. Ihned jsme zabrali poslední dvě volná místa na spaní a šli dělat vodu. Z bivaku byl překrásný výhled jak do severní stěny Glockneru, tak na protější svahy Heiligenbluter Freiwand a šedou řeku ledovce Pasterze pod námi.

K bivaku začala přicházet jedna skupina horalů za druhou. Jedna dvojice rovnou začala asi 50 metrů nad námi stavět sněhové iglú, protože bylo jasné, že v noci se všichni do bivaku nevlezeme. A udělali dobře! Kdybychom s sebou měli lopatu, vypadli bychom raději do pozdějšího nečasu také. To co se dělo uvnitř nelze slovy ani popsat.

Jen zašlo slunce za západním hřebenem Glockneru, prudce se ochladilo a začal foukat silný nárazový vítr. Po několika desítkách minut již foukalo tak silně, že nebylo možné poznat, zda sněží nebo jen vítr přenáší sníh z místa na místo. A v bivakovací boudě se děly věci :-)

Nejprve se uložilo 5 borců v horním patře, pak 5 borců, včetně nás, v dolním. Vždy na střídačku hlava-nohy-hlava, abychom šetřili cenným místem. Příliv lidí však vůbec neustával. Jelikož má bouda tvar válce, v horním patře nebylo mnoho dalšího místa. Vmáčkl se tam již jen jeden člověk. K nám dolů se však přidali hned dva. Jeden z nich si mi bez zaváhání lehl na nohy. Chvíli jsem své dojetí z jeho počínání ovládal, ale bylo jasné, že v této poloze nevydržím dlouho. Dali jsme řeč. Řešením bylo, že jsme si všichni vybrali bok, na kterém budeme ležet a tím získáme více místa. Ležet na zádech na šířku ramen? Ani omylem, na takový luxus tu nebyl prostor.

Příchod dalších a dalších lidí neměl konce. Někteří to na poslední chvíli zabalili a šeru přicházející noci utíkali dolů. Někteří neváhali a ustlali si v sedě na zemi. Byl zde totiž ještě nevyužitý prostor pro boty. Plácek o rozměru 1x0,5 metru. Dva chlapíci sedli a v tu ránu spali. Záviděli jsme jim. V tom presu jsme nemohli za boha zabrat. Už od deseti hodin večer se mi chtělo jít čůrat! Bez šance. Vydržel jsem statečně až do rána :-)

V boudě začalo být kolem půlnoci nedýchatelno a příšerně horko. Vláďovi se podařilo vylézt ze spacáku a pootevřít větrací okénko. Musel jsem vylézt ze spacáku a zbytek noci už jsem ležel jen na něm. Teplo okolních těl bylo víc než dostačující. Budík jsme měli na 4:00. Poláci však vyrazili už ve 2:00, ale po 20 minutách byli zpět (samozřejmě už si neměli kam lehnout, takže až do svítání se pokoušeli spát ve stoje). Venku bylo peklo. Fučel vítr, sněžilo a i skrze světlo čelovek nebylo vidět nic než bílou sněhovou stěnu.

Ve 4:00 zvonilo více budíků. Někdo jen vykoukl a nám začalo být jasné, že dneska z toho nic nebude. V 6:00 se rituál opakoval, opět marně. V 7:30, skoro po 10 hodinách zadržování potřeby, dosáhl můj močový měchýř nejzazší meze svých možností. Musel jsem okamžitě ven. Rozhodli jsme se jít. Ať už nahoru nebo dolů. Uvidíme.

Sestup

Rozhodnutí bylo snadné. Poté co jsme vylezli z boudy, objevili své batohy pod hromadou sněhu, oblékli se a rozhlédli. Nebylo vidět téměř nic. Pořád foukal vítr, sice neměl takovou sílu, ale přesto unášel stále velké množství sněhu. Pallavicini, který byl od nás pouhých 600 metrů vzdušnou čarou, byl skryt v mlze a sněhu.

Jdeme dolů! Bylo jasné, že i když se náhodou vyčasí, bude již pozdě na výstup. Sníh bude měkký a postup nahoru a následně i dolů znatelně pomalejší a tudíž nebezpečnější.

Znovu jsme zkusili nasadit mačky. A opět to nešlo. Po 200 metrech jsme je sundali a pak jsme využívali každý prudší úsek k jízdě po zadku a trénování brždění cepínem. Za chvíli jsme byli na ledovci Pasterze. Tady nebylo po nečase, jaký vládl o kilometr výše, ani památky. Nakonec za námi sestoupili úplně všichni (17 lidí), kteří s námi prožili "krásnou" noc pod severní stěnou Grossglockneru.

V deset hodin jsme byli u auta a po 16:00 hodině jsme seděli poněkud schlíple v jedné z mnoha plzeňských hospod, abychom zapili další neotřelou zkušenost :-) Půjdeme-li ještě někdy Grossglockner severní stěnou, rozhodně nebudeme plánovat noc v bivakovací boudě. Raději mít 2kg v báglu navíc (stan a lopatu), než znovu ...

Co si vzít

Výstup do bivaku jsme podnikli za dobrého slunečného počasí a navíc ve stopách kolegů, kteří šli před námi. Někteří se navazovali, jiní, k nimž se počítáme i my, se nenavazovali. Přesto doporučujeme i na tuto procházku vzít s sebou alespoň kousek lana, prusík, nějakou tu karabinu a sedák. Helmu si bereme standardně a pokud víme, že naše cesta povede po ledovci nezapomínáme ani na mačky a cepín/y. S ohledem na naší nepříjemnou zkušenost doporučejeme brát lezecké mačky s tzv. ABS, tedy s plastovými destičkami schopnými zabránit nabalování sněhu.

Do plánovaného výstupu Pallaviciniho žlabem jsme se nepustili, a proto nemohu objektivně zhodnotit, zda výbava, kterou jsme si s sebou táhli nahoru byla či nebyla dostatečná.