Odysea na tatranských drnech

Slovenský meteorologický kolektiv nás zase nepotěšil. „Nepriaznivé podmienky, lavinovka trojka, teploty nad nulou a sneženie alebo dážď.“ Tentokrát to trefili. Ve sněhu a ledu jsme se museli pohybovat jako baletky. Skála ale byla pořád pevná a ani legendární tatranský drn nás nezklamal. V Dolině Zeleného plesa bylo dobře, i když nám počasí nepřálo.

♦ ♦ ♦

Středa, od rána děs a běs a k tomu stres. Pak se večer vyjasňuje, teda ne na obloze. Vlak jede jak má a v tu ránu jsme v Popradu. Ranní bus nás veze zamračeným podhůřím do ústí Bielovodské doliny. Je teplo, sníh taje a Martin kleje. Radši jdu napřed, protože tuším, že by to mohl otočit a jet domů.

Malý Kežmarský štít při pohledu z Červené doliny, Vysoké Tatry, Slovensko

Prozradím už teď, že nás čekaly tři dny lezení. Šli jsme všechno podle Martinova plánu, vesměs proti mé vůli. Martin projevil určitou zdatnost a asi i nějaký ten morálek. Ale ještě aby ne, když pořád mluví o tom, jak se má bušit a že skončil čas procházek. Já jsem zase pořád sýčkoval.

Výstupy

Jirka leze jižním Puškášovým pilířem na Kozí kupku (2100m), Vysoké Tatry, Slovensko

Závěrem

V dolině Zeleného plesa jsme strávili tři dny, protože déle to kvůli zhoršujícím se sněhovým podmínkám ani nešlo. Raději jsme se vyhnuli katastrofě. Děkujeme personálu Brnčálové chaty, staráte se o ni výborně. Hodně zdaru. Popradskému Café Crazy díky za dobrý oběd. A České dráhy nakopat do zadku za to, že průvodčí každou hodinu kontroloval lístky, ba co hůř, každou hodinu jiný průvodčí!

Reklama