Prohraná bitva se Satanem

Výstup na tatranského Satana (2421m) plánujeme už od ledna, ale ne a ne vyjít počasí a volný víkend v jednu chvíli. Těšili jsme se na hřebenovku od Satana po Patrii, kdy jsme měli lézt z Mengusovské doliny a sestoupit do Mlynice. Konečně je slušná předpověď a 23. dubna vyrážíme. Nakonec jen já a Martin.

Do Štrbského plesa dorážíme v půl desáté večer. Svítí měsíc a atmosféru města duchů narušují jen rozjařená děvčata oscilující kolem autobusové zastávky. Přebalujeme batohy a nasazujeme čelovky. Sněžnice necháváme v autě. Je to teda pěkná tíha. Cestu na Popradské pleso si krátíme debatou o tatranských medvědech a vlcích. Míjíme rozcestí pod Žabím skokem, přeskakujeme potok a nacházíme krásnou plošinku zrozenou pro bivak. Pod morénou pod Hincovým plesem.

Kolem půlnoci vykopáváme sněhová lůžka a zakuklujeme se do spacáků a žďáráků. Spánek trvá asi půl hodiny. My o vlku a on vedle nás. Po prvním face to face kontaktu otráveně odbíhá. Měl hlad a my jsme měli řízky a karbanátky. Od té chvíle usínám jen jednou, abych se záhy probudil, jak sjíždím ve žďáráku ze svahu. Vykopal jsem si mělké lůžko. Byla hrozná zima a když jsem myslel na teplou sprchu, tak jsem dostal klepavku. Martin nespal o moc líp.

V půl páté vstáváme, vaříme čaj a cpeme se jídlem. Provádíme sněhovou daktyloskopii a za vycházejícího slunce pořizujeme panoramatické fotky. Nasazujeme přetěžký batohy a vyrážíme k úpatí Satana. Sluníčko nabírá na síle a záhy je nám horko. Výstup pod skálu je pekelná dřina, počítám kroky a musím dělat pauzy. Po cestě narážíme na stopy medvěda tříprsťáka.

Zdálky to vypadá celkem snadno a už se vidím na vrcholu. První sněhový žlab. Martin jde na prvolezce a první jištění dělá ve staré skobě. Východní stěna je už plně ozářená sluncem a sníh měkne. Pokračovat vysněženým žlabem nejde, proto volíme trasu mixovým terénem více vpravo. Překvapení na sebe nedá dlouho čekat. Kdepak obtížnost dvojka nebo trojka, navíc nikde žádný příležitosti k bezpečnýmu jištění ani pořádný výstupky na smyce. Začíná mi být jasné, že nejdeme vybranou trasu. Martin zakládá štandy a pomáhá si vklíněnci a friendy.

Výstup na Satan (2421m), Vysoké Tatry, Slovensko

Představa o rychlém dobytí vrcholu a klidném sestupu do malebné Mlynice pomalu mizí.

Zimní výstup na Satan (2421m) – severovýchodní stěna

První co nás zaujalo, bylo jméno hory – Satan – a po prolistování horolezeckého průvodce pak jeho severovýchodní stěna (z Mengusovské doliny). Je perfektně přístupná ze značeného chodníku na Koprovský štít. Puškáš popisuje dvě hlavní trasy vedoucí stěnou až na vrchol. První z nich je Grószova cesta na severní vrchol a druhou je její napřímená varianta na vrchol jižní, která se leze především v zimě.

Nenapadlo nás ovšem nic hloupějšího, než se pokusit napřímenou variantu Grószovy cesty napřímit ještě více! A udělat si „directisimu“ celou severovýchodní stěnou. Sněhové podmínky krásného jara však našemu zimnímu pokusu vůbec nepřáli, takže máme v hlavě brouka do příští zimní sezóny.

♦ ♦ ♦

Grószova cesta (č. 8) – relativně snadná trasa po pěti šikmých suťovitých terasách. Uváděná obtížnost v létě II – III, odhadovaný čas 2,5 hodiny.

Napřímená zimní varianta Grószovy cesty (č. 10) – cesta vede přímější trasou zejména v dolní polovině výstupu a dále se od původní trasy odklání pod vrcholem. Jedná se o klasický zimní výstup o obtížnosti II – III, s úseky, které lze lézt pouze v zimě. Potřebný čas okolo 4 hodin.

Topo: Satan - Arno Puškáš, Vysoké Tatry VIII.

Zdroj: Puškáš A., Vysoké Tatry VIII., horolezecký sprievodca, 1987, s. 118 – 120.
Použité obrázky XXIX/A2 a XXIX/A3.

Řemínkové mačky mi kloužou na skále, občas mi to podjede a dlouho mi trvá práce s lanem. Nemám zkušenosti s vícedélkami. Martin to táhne pořád nahoru, ale začíná mu podjíždět mokrý sníh, začíná se podobat více na kaši, než na sníh. Na jednom štandu teče voda, tak jsme oba promoklí. Druhá, třetí, čtvrtá délka. Okolo nás krásné výhledy, Rysy, masiv Gerlachu, Končistá. Už jenom proto sem stálo jet. Lezu na skalní rameno, kde snad bude místo na odpočinek. Za hřebínkem je ale jen kolmá stěna. Přichází mlha a kolem nás začínají padat malé laviny. Sněhová pole nevypadají vůbec dobře. Asi 200 metrů pod vrcholem, okolo 11. hodiny volíme bezpečný návrat.

Zpočátku mám při slaňování v jištění krajní nedůvěru, ale pak zjišťuji, že tenké šňůry hozené kolem skalních výčnělků drží a sestup si téměř užívám. Závěrečnou pasáž sjíždíme po zadku a proklínám se, že jsem si na rozdíl od Martina nesundal sedák! Vaříme čaj, pořádáme čokolády a müsli tyčinky. Jdeme zpátky a chvílemi litujeme, že když už táhneme ty krosny, nemáme sněžnice. Boříme se dost hluboko a Martinův neúmyslný tygří skok vypadal docela legračně. Už ale nemám sílu fotit. Ze stěny Přední bašty padá asi minutu lavinka mokrého sněhu – spíše takový hlučný sněhový potok. Do Štrbského plesa už spíš jen dopajdáme a stáváme se terčem vtípků důchodců v pumpkách se sukovicemi.

Na zpáteční cestě stojí za zmínku už jen vydatná a chutná večeře v rožnovské restauraci Horal. Po dvou pivech usínám a probouzím se až v momentě, kdy Martin upadá za volantem do mikrospánku.

V hlubokém sněhu to byla hrozná dřina, ale stála za to. V podstatě jsem si to začal uvědomovat až v Praze. Lezení v horách je uplně jiná liga než moje dosavadní skalky. Je to mnohem silnější zážitek, jen člověk a hora. Víc splyneš s přírodou a víc si pročistíš hlavu. Na Satana vylezu. Jen příště změním taktiku. Vyrazím dřív do stěny a především s sebou nebudu tahat tak těžký bágl.

PS. Z vlka se nakonec vyklubala zřejmě liška, ale strach má velké oči.

♦ ♦ ♦

Pokud se chcete dozvědět, jak dopadl druhý pokus o výstup na Satana pokračujte sem.

♦ ♦ ♦