První lekce surfování
Autor: Vladimír Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Miloš Potužák
Štítky: 2012 | surfování | Španělsko
Schází se nás na Smíchovském nádraží sedm. Sedáme do dodávky a vyrážíme směr Španělsko. Brzy je za námi Německo, proplétáme se Francií. Póďa, náš řidič, je neúnavný. Nejspíš za to může jeho láska k surfování nebo litr a půl hnusnýho kafe v PET lahvi. Za volant mě pouští jen na pár hodin.
Po horké zácpě v Bordeaux zastavujeme v Hossegoru, mecce francouzského surfování, a koukáme na vlny, holky v plavkách a outlety. Dalších pár hodin, Španělsko, bloudění před Bilbaem v tunelech, bloudění po Bilbau, odkud nás vyvádí motorkář. Bez větších komplikací přijíždíme do Langre, malé vesničky mezi Bilbaem a Santanderem, po krásných 20 hodinách.
Kousek od moře má surf-trip.cz pronajatou celou vilu. Pár nás chce hned teď, ještě než se setmí, jít surfovat. Po rychlém ubytování bereme prkna a jedeme k moři. Pro mě je to po roce skoro jako poprvé. Žádný velký ježdění jsem sice nepředvedl, ale zůstat ve vodě až do západu slunce bylo super.
Později přijíždějí další účastníci zájezdu. Tento týden nás surfuje 15-20. Na terase se, stejně jako každý další večer, lehce popíjí a seznamuje.
Ráno se rozdělujeme na začátečníky a ty co už mají kurz za sebou. Jako začátečník dostávám největší, snad třímetrové růžové pěnové prkno. Ujímá se nás Tom z blízké německé surfové školy. Trocha teorie, rozcvička na pláži mezi nudisty, a pak zkoušíme naskakovat na surf, zatím na souši. Ve vodě už to tak snadné není. Zbytek dne trávíme na pláži a snahou postavit se na prkno v příbojové pěně.
Časem už všichni stojíme, sjíždíme vlny. Já se přesouvám do pokročilých a na menší prkno. Pokročilí mají výhodnější režim dne. Ráno vstát, kolem 9-10 se jde surfovat (podle přílivu). Na oběd zpátky na barák a pak zase na pláž. Začátečnící jdou na pláž až ve 12 a zůstávají do večera, bez ohledu na příliv.
Každý druhý den se jezdí nakupovat do krámu. Zásobuju se litrovými lahvemi piva San Miguel. Kdo s sebou nemá lepší polovičku, tak si vaří sám. Pořád se něco děje, výlet do Santanderu, Jäger party, výlet do Santoñi se skákáním do moře, grilování...
Jeden týden uteče hrozně rychle. Zrovna když už dokážu zatočit a ne jen vlnu rovně sjet, tak jedeme zpátky, ale až odpoledne. Ještě je čas na poslední surfování.
Dneska jsou velké dvoumetrové vlny. Probojovat se příbojem k "lajnapu" mě stojí skoro všechny síly, podjet vlnu ještě neumím. Jsme tu s Póďou a ješte pár dalšíma surfařema. Vlny jsou takové rozbité a chodí rychle za sebou. Po asi deseti minutách zkouším první vlnu, padám a vlna hned na mě. Dostat se zpět je fuška. Po další čtvrthodince "čtení" vln zkouším další a dopadám stejně. Sezení na lajnapu není tak bezpečné jak jsem si myslel. Přichází totiž obrovská vlna, která se láme dřív než ostatní, na nás. Po asi 15 sekundách v kotoulech u dna se vynořuju a padá na mě další vlna. Trochu vyklepanej lezu ven. Za chvíli přibíhá Póďa, že se mu přetrhl leash, vyměňujeme a jde zas na to, konečně vlny pro něj. Pro mě spíš poučení, že tyhle jsou na mě zatím moc velký, ale sedět tam stálo za to...
