V krajině jezer
Autor: Jiří Pětioký | Jana Košťálová
Fotografie: Jiří Pětioký | Jana Košťálová
Štítky: 2014 | Andy | Chile | Jižní Amerika | Osorno | Vicente Pérez Rosales
Čarokrásnou krajinu regionu Los Lagos jsme si vybrali pro obří průzračná jezera s písečnými plážemi, divoké říčky s vodopády, majestátní sopky a rozeklané štíty, které oddělují Chile od Argentiny. Do národního parku Vicente Pérez Rosales jsme pak vyrazili, abychom vylezli na kopec Osorno (2652m).
Uvelebeni do pohodlných sedaček busu svištíme po Panamericana Highway napříč desátým regionem s prozaickým názvem Jezera (Lagos). Nepokračujeme jako většina lidí do přístavu Puerto Montt, ale sjíždíme do městečka Puerto Varas. Nakupujeme zásoby a u sympatické babičky si pochutnáváme na místní specialitě el choclo. S plnými batohy a břichy přestupujeme na autobus, který nás veze do vesničky Ensenada. Silnička kopíruje jižní břeh jezera Llanquihue. Na písečných plážích se opalují lidé, počasí nám přeje. Tatam jsou vzpomínky na studené noci v Conguillío. Ubytováváme se v útulném kempu a jdeme se koupat do jezera. Z pláže je krásný výhled na obří vulkán Osorno. Při pohledu na jeho zaledněné svahy mám respekt. Tuším, že to bude dřina a něco mi říká, že se možná trošku budeme bát. Ale dělám jako obvykle, že je všecko v cajku. Těší mě, jak je všude kolem liduprázdno.
Druhý den jedeme stopem do vesničky Petrohue na břehu jezera Todos los Santos. Dorážíme ještě brzy ráno. Slunce se dere na oblohu a na vlnách se kolébají kotvící loďky. Před námi se otvírá překrásná scenérie patagonských And. Řetězci štítů dominuje zaledněná věž zdejšího Matterhornu - Mt. Puntiagudo (2493m).
V Petrohue začíná cesta misionářů přes hory. Vede po vodě i po souši až do Argentiny. Dnes je možné ji absolvovat s průvodcem, pokud ovšem obětujete tučný balík pesos. My se ale vracíme pěšky zpátky. Zastávku na piknik si děláme u vodopádů Saltos de Petrohue, odkud je krásný výhled na vulkán Osorno. Na skalkách nad říčkou ve směru pod vodopády pak narážíme na lezeckou oblast, kde se protahují první lezci.
Se šimravým pocitem v žaludku jdeme brzy spát, protože po půlnoci vstáváme. Okolo druhé hodiny ranní už se potkáváme s průvodcem Josém ze společnosti Huella Andina. Půjčuje nám mačky, helmy, sedáky, lano, sněhovou kotvu, karáble a každému jeden lezecký cepín. „Raději si vezměte všechno, bude to strmé a zmrzlé“, říká sympatický Chilan při nakládání bagáže do kufru svého jeepu. Tak mě napadá, že jsem četl cosi na internetu o sklonu 60 až 70 stupňů a říkal jsem si, kde se to proboha na tom kopečku může vzít.
Veze nás po malé silničce vedoucí k rangerské stanici, odkud se začínají výstupy. Když zjišťuje, že jsme z Čech, svěřuje se s historkou, po které se mi ještě teď pění krev v žilách. Jejím hrdinou je náš krajan z Liberce či Jablonce, který se v Chile zúčastnil závodu Patagonia Race. Po jeho skončení se rozhodl půjčit si od Josého drahé vybavení, ale nějak mu ho už zapomněl vrátit. Než ho pak stačila dopadnout policie, uprchl do Argentiny a pak do Evropy. Sedíme v jeepu jako zařezaní a je nám kvůli tomu idiotovi neuvěřitelně trapně. José to vycítí, usmívá se a říká, že na Čechy nezanevřel. „Pro mě je důležité, že můžu být v horách a dělat svou práci“, povídá. V Čechách si prý také koupil lezecké boty. Zase jedna lekce do života.
Zastavujeme u rangerské boudy, bdícímu chlapíkovi se zapisujeme do knihy výstupů. José nám ukazuje cestu a loučí se s námi. Chodník skrze sopečný svah je dobře znatelný, nasazujeme čelovky a vyrážíme. Svítí nám měsíc, tak ani nebloudíme. Za rozbřesku se dostáváme k horní stanici lanovky. Vypadá to tu docela strašidelně, takový lyžařský areál duchů. Nad námi se stále v obrovské výšce tyčí vulkán. „Že to všechno zvládneme, viď?“, začíná sýčkovat Johanka.
Spoléhajíc na svůj vyhlášený orientační smysl volím cestu přímo vzhůru. Led je zmrzlý na kost a cesta nám rychle utíká. Čím jsme výše, tím strmější je svah. Pád by znamenal pěkně dlouhou skluzavku, tak se navazujeme. Na konci začínám zatloukat i sněhovou kotvu. Vychází sluníčko, tak se nám vrací dobrá nálada. Těsně pod vrcholem nás ale čeká nemilé překvapení. Do cesty se nám postavil květák, kolmá či převislá ledová korunka na samotném vršku. Má tak tři metry a nikde žádná průstupová cestička.
Zkouším se přes květák dostat, ale nejde to. Led je pořád úplně tvrdý, tak jde jít jen po předních hrotech a mám jen jeden cepín. Traverzujeme kolem dokola vrcholu a hledáme průstup. Začíná to být pěkně otravné. Johanka dostává sambičku. A to takovou, že už ji nezachrání žádná čokoládová tyčinka. Připoutává se k zatlučené sněhové kotvě a nechce jít ani nahoru, ani dolů. Vracím se k ní a rekapitulujeme naše šance. Johance se najednou cosi přehodí v hlavě a projeví přání pokračovat ve výstupu. „Ještě to zkusíme, když jsme takový kousek pod vrcholem“, říká bojovně. Tak do toho jdu znovu, buším do ledu a snažím se aspoň vysekat nějaké stupy. Všechno marné. V jednu chvíli jsem asi metr od úplného vršku a cítím teplo probleskujících slunečních paprsků. Nechce se mi do toho, tak se obracíme.
Až po cestě zpátky si všímám, jaké jsou z kopce krásné výhledy na okolní hory a jezera. Vidíme i Villarricu (2847m). Dolů to jde jako po másle, tak jsme za chvilku u horní stanice lanovky, kde končí sníh. Johanka sundává mačky a říká cosi o posledním výletě se mnou na hory. Kolem nás postávají nechápající Chilané v džínách a kozačkách a cvakají spouště digitálních foťáků. Slajdujeme po sopečném písku, abychom nemuseli platit za lanovku. Totálně vyčerpaní končíme na parkovišti. Tady panuje výletní chilská pohoda, muzika, pikniky, pořizování selfíček.
Stopem se dostáváme zpátky do Ensenady na domluvené rande s Josém. Slunce žhne, teplota se vyšplhala na dobrých 30 stupňů. Vyprávíme našemu chilskému dobrodinci o lapáliích s květákem. On se tam po půlnoci chystá se svými klienty. „Je tam takové místo, kde to není tak strmé a nebezpečné, ale musíte ho znát“, povídá nám s úsměvem. Zase jednou jsem to prostě orientačně nezvládl. Cítím úlevu, že Johanka, která mojí schopnosti najít správnou cestu nedůvěřuje, už odložila svůj cepín do kufru!
Balíme fidlátka v kempu a míříme na bus do Puerto Varas. Zde si dávám dva lahodné nádražní Completo Italiano (chilský hot dog), do kterých si leju salsu, hořčici a kečup proudem. S lehkými bolestmi břicha a Osornem v zádech pokračujeme do Puerto Montt.
Praktické informace
Základna
Kemp v Ensenadě u jezera.
Supermercado
V Puerto Varas.
Matroš
Mačky, lezecké cepíny, lano, karáble, sedák, kotva, helma. Půjčení na www.huellandina.com. José tel.: +56975487967.
Výstup
K rangerské stanici po silničce autem. Pak znatelnou cestičkou v sopečném prachu vzhůru k horní stanici vleku. Ranger nebo José poradí. U rangera je nutné se registrovat. Pak vzhůru až ke květáku. V něm hledat průstupové místo (my ho ale nenašli). Občas jsou prý vidět stopy po předchozích výpravách. S lanovkou nepočítejte, začíná jezdit až v době, kdy už máte být na cestě. Obvykle se uvádí 5 hodin nahoru a 3 hodiny dolů.
