Wellington – Picton

Wellington je překvapivě rozlehlé město na svých zhruba 170 tisíc obyvatel. Prodrali jsme se centrem a spletí jednosměrek k parkovišti na dvě hodiny zdarma. Naštěstí byla sobota, v týdnu je vše placené. Podařilo se mi udělat jen pár dopravních přestupků. Pojištění vozu nemáme, tak se snažím. Vyrazili jsme do obřího a zábavného muzea Te Papa. Strávili jsme tam dvě hodiny a druhý den jsem zašli znovu (vstupné je dobrovolné).

Hledání místa na parkování u silnice sice přineslo ovoce, ale nebyl jsem schopen do něho zajet, vrátili jsme se opět na stejné parkoviště. Pokračovali jsme procházkou městem a svezením známou lanovkou na kopec s botanickou zahradou. Sestoupili jsme k architektonicky zajímavé budově parlamentu připomínající včelí úl, ale na hodinovou prohlídku už jsme se necítili. Kolem železniční stanice a po větrem bičované promenádě podél moře jsme dorazili k vozu.

Už byl večer a jelikož spaní v autě a navíc ve městě není povolené, vydali jsme se pár kilometrů na jih k plážím v zálivu Island Bay, kde jsme se chtěli i potápět. To sice nevyšlo kvůli ne moc čisté vodě a obřím vlnám, ale našli jsme pěkné schované místo pro auto.

Dalšího jitra jsme zašli do hezkého dřevěného kostela Old Saint Paul's. Prošli jsme se mrtvým městem, užili si Te Papa a nechali si vytisknout elektronickou jízdenku na trajekt přímo v kanceláři společnosti Bluebird. Zpáteční jízdenky jsme si koupili po internetu s asi týdenním předstihem. Kdybychom to udělali o něco dříve, mohli jsme tak 20$ ušetřit. Za pasažéra jsme dali 56 a za auto 133 dolarů (zpátky 50/115). Trajekt nám jel až ve 3.30 ráno.

Večer jsme se vydali do přístavu na ryby. Měli jsme jen suchý salám, ale co, třeba mají hlad. Jaké bylo naše překvapení, když jsme začali tahat ven celkem velké ryby! Bohužel jsme ještě nebyli připravení je zabít a sníst, takže jsme je pouštěli. Příjemná změna oproti našemu prvnímu rybářskému pokusu.

Na našem oblíbeném parkovišti (Michael Fowler) jsme dokonce objevili wifi zdarma, čekání na trajekt uteklo rychle. Hodinu před vyplutím jsme se odbavili a později zajeli do lodi. Bohužel jsme nenašli už žádné vhodné místo na ležení, vše bylo plné. Po třech klidných hodinách jsme ráno přistáli na Jižním ostrově v Pictonu.

Picton

Po příjezdu jsme se dospali na parkovišti kousek za výjezdem z lodi, a pak pokračovali krátkou procházkou tímto malým městečkem. Po nákupu v supermarketu a porci hranolek jsme se vydali k treku kolem zálivu Queen Charlotte Sound. Za vícedenní pochod se platí; my jsme se vydali s prutama do asi jen hodinu vzdálené zátoky. Rybaření se nám celkem dařilo, i když jsme nebyli úplně spokojení s velikostí ryb. Nakonec jsme si vzali jen dvě ryby – spotties. Janička je usmrtila a já je pak vykuchal. Zkusil jsem i potápění, protože se nám párkrat zasekl háček na dně, voda byla bohužel celkem špinavá.

Zpátky v Pictonu jsme si za 5$ na osobu v jednom hostelu koupili sprchu a přístup do kuchyně. Ryba s rýží byla vynikající, poprvé jsem jedl vlastnoručně ulovenou rybu. Spaní v okolí nevypadalo moc proveditelně, a tak jsme se vydali směrem na Blenheim, který leží asi jen 20 km jižně. Přespali jsme na odpočívadle a vydali se hledat práci na vinici. O tom ale až v dalším článku.

Do Pictonu jsme se podívali ještě jednou o pár dní později, když jsme měli volno od práce přes celý víkend. Klasicky jsme šli rybařit a o nové úlovky nebyla nouze, dokonce i dvě hvězdice jsem vytáhl. Z ryb braly bohužel převážně spotties, které se asi větší velikosti nedorůstají. Stejně jsme si je večer udělali na pánvi na DOC odpočívadle zdarma nedaleko Pictonu.

Druhý den jsme rybařili na malém výběžku kousek na východ od Pictonu, na kterém se dříve nacházela maorská pevnost (Pa), dnes z ní zbývá jen mělký příkop. Tady už se dalo i potápět a vylovil jsem spoustu uvízlých háčků a olůvek. Voda kousek od břehu byla studená a Janička do ní opět nevlezla. Chytili jsme spoustu ryb, ale všechny se nám zdály malé a pouštěli jsme je. Jednou jsem dokonce vytáhl dvě najednou!

Reklama