Východním pobřežím do Rotorui
Autor: Vladimír Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Jana Hábrová
Štítky: 2011 | East Cape | Napier | Nový Zéland | Rotorua | Wellington
Ranní trajekt z Pictonu nás přiváží do Wellingtonu. Tady se ani nezdržujeme a jedeme rovnou na severovýchod. Míříme k ovocnářským městům Hastings a Napier, kde pracuje Olda, spolužák Janičky, a my se s ním máme setkat.
Procházíme se zdobnými ulicemi těchto měst. Jejich centra byla znovu vybudována ve stylu art déco poté, co je silné zemětřesení ve 30. letech zničilo. Napierem dokonce vede značená trasa, která představí všechny nejdůležitější budovy. Autem jedeme na kopec Bluff Hill nad přístavem, parádní výhledy, fouká vítr, jako skoro pořád, a tak blbnem chvíli s drakem. Sice není zrovna vedro, ale jdeme do venkovního bazénu Ocean Spa s vyhřívanou vodou, pro Janičku vítaná příležitost k umytí se.
Oldu potkáváme na promenádě u moře a jdeme si pro Fish&Chips k Číňanům, hrozně se přejídám. Olda vypráví o jeho práci v baličce na ovoce, docela si to pochvaluje, bydlí u známých, má se tu skoro jako doma. Večer odjíždíme a směřujeme do nedalekého DOC kempu u jezera Tutira. V noci se budím a jen tak tak stíhám otevřít dveře a vyblít se ven. Pak se k tomu přidává i sračka až kolikrát nevím co dřív. Nejspíš za to můžou Fish&Chips, ale Janičce nic není.
Další den řídí auto Janička a jedeme stále na sever podél pobřeží. Podnikáme zajížďku na poloostrov Mahia vychválený v průvodci, ale ve skutečnosti ne příliš zajímavý. K horkým pramenům Morere se bohužel dostáváme pozdě a již zavírají. Pak už přijíždíme do vinařského a surfařského městečka Gisborne, kde v roce 1769 přistál kapitán Cook. Po krátké procházce a doplnění zásob pokračujeme dál. Vydáváme se na fotogenickou procházku ke Cooks Cove, ale asi po hodině odpadám, a pak čekám na Janičku u nejdelšího mola na Zélandu (660 m). Vzdálený konec se rozpadá a kvůli úpadku průmyslu v této oblasti se ani nevyužívá, pouze jako turistická atrakce.
V této části ostrova mnoho lidí nežije (převažují Maorové), na silnicích často potkáváme dřevařské náklaďáky. Sice už mnoho lesů nezbývá, ale těžba statečně pokračuje. Pravda, netěží se již původní lesy, ty už jsou dávno pryč, ale nové v přímkách vysázené. V místní půdě a podnebí vyroste nový les přibližně za 20 let. Tady už nejsou ani všudypřítomní turisté. Ale mírně zvlněnou krajinou podél pobřeží se autem jede hezky. Fotíme zajímavé dopravní značky, třeba krávu na kolečkách. Jinak tu ani není moc co vidět. Pokus o potápění kazí dohlednost asi 30 cm. Přímo na East Cape nejedeme, 20 km štěrkové cesty by dalo našemu autu asi pěknou čočku a my ho chceme za pár dní prodat.
Přes Opotiki projíždíme až do Whakatane, s jeho pěknou vyhlídkou na Bílý ostrov. Odsud valíme rovnou tam, kde jsme začali, do Rotorui, kde si potřebujeme zařídít technickou (WOF) pro auto. V našem hostelu nás vítají Flick a Graeme. Holky z Čech i Polka Aga jsou tady ještě také. Byli jsme pryč tři a půl měsíce.
S WOF to samozřejmě nejde hladce. Automechanik nachází řadu problémů, které budeme muset vyřešit. Dvě nové pneumatiky (jedna prý měla dokonce bouli), ruční brzdu (ta snad tuším nikdy nefungovala), prasklá hlava něčeho u levého kola (tak proto to tam bouchalo při prudším zatáčení vlevo), dým z výfuku po startu. Volím podstatně levnější variantu již použitých „nových“ pneumatik a ten dým též nebudeme řešit.. Opravy nás stojí asi $400 a WOF kolem $30. Trochu se to táhne a čekáme asi dva dny. To nám moc nevadí, není špatné spát v posteli a sprchovat se každý den.
