On the Death Road

26.10. Cesta smrti. Nejprve jedeme autokarem do skoro pěti tisíc metrů nad mořem do místa, kterému se říká La Cumbre. Pak už na kole dolů horskými průsmyky k úpatí hor do Yungas. Nakonec sesvištíte dolů do džungle do letoviska zbohatlíků – Coroica. Tohle město je také vstupní bránou za dobrodružstvím v pampě a Amazonii.

Měli jsme levnější společnost a brzy jsme poznali proč. Já měl takovou osmičku, že mi drhla o vidlici a Verče nešly brzdy. Nicméně naši průvodci byli caballeros a kola nám vyměnili. Nejdřív byla kosa, ale úchvatné přírodní výjevy. Pak na silnici před námi spadla kamenná lavina, tak jsme museli čekat, než to bleskurychlí a obratní dělníci opraví. Načež jsme se vřítili do yungas a projížděli podél strmých stěn úzkými zatáčkami. Každá má jméno podle toho, kdo se v ní zabil (italská, francouzská, izraelská). Izraelci se prý k pomníčkům vracejí často, protože vedle nich mají políčka s marihuanou. Všude roste koka. V jedné zatáčce je strmý sráz a pamětní deska. Zde nechal popravit někdejší bolívijský prezident a diktátor své politické oponenty. Shodili je ze srázu. Nevzpomenu si, který nelida to byl, protože v Bolívii se prezidenti střídali dost rychle a obvykle ve funkci ani moc dlouho nevydrželi.

Po cestě jsme shazovali oblečení, až jsme dojeli jen v tričku a šortkách. Nahoře mráz, dole přes třicet. Přijeli jsme do hotelového komplexu, kde jsme se koupali v bazénu a pak si dali oběd. Po cestě zpět jsem žvýkal koku a pak usnul Verče na klíně. Večer jsme nastoupili do nočního autobusu do Uyuni. Pomalu jsem začínal mít problémy prosazovat svoje plány.

„Tohle není dovolená! Nemůžeme chvilku někde zůstat, zajít na večeři, něco hezkého si koupit …?!?“.

Reklama