Poprvé na přírodním ledu, Velký Javor
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Václav Malý
Štítky: 2009 | Německo | Velký Javor
Ledové lezení mne nadchlo. Už jsem se nemohl dočkat dalšího víkendu. Lákalo mne vylézt si přírodní ledopád a cestu si také sám odjistit.
Výběr padl na Šumavu. Přesněji na její německou stranu – Velký Javor (Grosser Arber – 1456m).
Z Horažďovic je to jen chvilka jízdy na Železnou Rudu přes Hartmanice. Za hranicemi ve městě Bayerisch Eisenstein jsme prudce odbočili vpravo a sledovali ukazatele na Arber (Arbersee – 12km). Druhou možností je pokračovat rovně ve směru na Zwiesel a odbočit ještě prudčeji vpravo do obce Regenhűtte. Obě cesty vás přivedou ke břehu jezera Grosser Arbersee. Podél silnice je dostatek vyhrazeného místa k parkování, které není zpoplatněno.
Kolem jezera vede značená vyhlídková trasa, po které je možné se bez obav vydat. Mrazy však byly dostatečné a my tu nebyli na vycházce. Zamířili jsme si to rovnou přes jezero ke skalní stěně na druhém břehu.
Po malém testíku na velikých ledových krápnících kousek nad úrovní hladiny jezera, bylo nutné najít cestu nahoru. K ledopádům je zapotřebí nastoupat kolem 100 výškových metrů. Netrefili jsme zrovna nejsnadnější cestu a výstup s báglem plným matroše (25kg) byl chuťovkou na začátek.
Správná cesta vede přes dřevěnou lávku, za kterou se v pravém úhlu odbočuje doprava. Naší chybou bylo, že jsme vystoupali po dřevěných zasněžených schodech a doprava odbočili pozdě.
Když jsme se vyškrábali k nástupu, slunce zalilo celou oblast ledopádů. Nádherná podívaná. Na výběr je moře cest. Skloněné, kolmé, krápníky, překonávání skalních převisů, … Odhaduji, že na šířku mají ledopády 200 metrů a na výšku mezi 60 – 80 metry.
Jelikož jsem měl pouze dopoledne, nijak zvlášť jsem výstupovou trasu nezkoumal a vybral jsem si linii končící asi po 30 metrech mezi krápníky. Zdálo se mi, že bych tam mohl udělat štand a slanit. Jistě by šlo pokračovat vzhůru po silných krápnících, ale mé ambice nebyly nijak přemrštěné.
Vylezl jsem prvních 4 – 5 metrů a zavrtal malý šroub (10cm). Radost z úspěšného založení jištění v nikoli ideálních podmínkách na tenkém ledě mně trochu rozhodila koordinaci. Vylezl jsem další metr. Náhle se vysmekl cepín, pak druhý, pak jedna noha a pád byl nevyhnutelný. Hanička mi shodou okolností nabídla více lana, než bych si v té chvíli přál a „grounder“ byl na světě :-) Poslal jsem ho tam z 5 metrů na záda. Svah byl pod lezenou cestou dostatečně skloněný a vystlaný dostatkem sněhu, takže byla pádovka spíše pro pobavení publika. Jediným následkem bylo zničení „slavnostních“ brýlí - již podruhé za posledních 6 měsíců – díky nárazu helmy o zem, jsem si urval jednu nožičku. Po konzultaci v optice asi nevratně :-(
Plný odhodlání s brýlemi zavěšenými za jedním uchem jsem do cesty okamžitě nastoupil znovu. S trochu roztřesenými koleny, jsem si prosekal cestu až ke krápníkům. Kudlou jsem ušmikl kus 4mm špagátu a uvázal jej kolem ledového těla jednoho z nich. Krátce jsem se podíval dolů – teď už by mne pádovka nepobavila – a zahájil slaňování. Dále už všechno probíhalo bez problémů.
Báječné dopoledne plné zážitků a „tvrdě“ získaných zkušeností.
