120 000 tučňáků
Autor: Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2003 | Chile | Isla Magdalena | Jižní Amerika | Ohňová země | Patagonie
Trajekt Melinka z roku 1964 vyplouvá z přístavu v Punta Arenas ve čtyři hodiny. Po bocích nás doprovázejí skotačící delfíni Magalhãesovi a zpříjemňují nám jinak nudné dvě hodiny plavby k ostrovu Isla Magdalena. Ke všeobecné nespokojenosti je pak na samotnou prohlídku ostrova vyhrazena pouhá hodina. Bohužel tak už to u organizovaných výletů chodí a je potřeba se smířit se skutečností, že na takovýchto atrakcích nejsme pány svého času.
Tučňáků jsou zde hejna, stejně jako dalších mořských ptáků. Vzduchem se nese jejich tradiční troubení a také zápach z všudypřítomného trusu. Ostrov je díky množství opeřenců úplně vyholený, zem pokrývá jen obnažená hlína. V budově majáku uprostřed ostrova je výstavka o ostrovech Magalhãesova průlivu a jejich fauně a k tomu pár informací z dějin mořeplavectví. Na klidné prostudování bohužel nezbývá čas. Ve čtvrt na osm vyplouváme zpět. Moře je neklidné, loď se houpe, voda stříká přes palubu.
Isla Magdalena
Ostrov Isla Magdalena leží uprostřed Magalhãesova průlivu, zhruba 35 km severně od Punta Arenas. Nachází se zde kolonie s jednou z největších koncentrací tučňáků na jihu Patagonie s počtem kolem 60 000 párů. Tučňáci (tučňák magellanský, Spheniscus magellanicus) sem přicházejí hnízdit vždy v září a kolem ledna už vyvádějí mláďat schopná vydat se na moře. Při svém pohybu byli tučňáci z této kolonie zaznamenáni např. až u jižního pobřeží Brazílie. Živí se především sardinkami a kalamáry. Ostrov je neobydlený, národní přírodní rezervací byl prohlášen v roce 1983. Plavba z Punta Arenas trvá zhruba dvě až dvě a půl hodiny. Informace o dalším hnízdišti tučňáků – zátoce Seno Otway – najdete v článku Punta Arenas a okolí.
Druhého dne se chystáme alespoň symbolicky navštívit Ohňovou zemi (Tierra del Fuego). Snídají s námi dvě Australanky. Děvčata poněkud zaspala odjezd na letiště a divoce pobíhají mezi koupelnou a stolem se snídaní. Takhle nějak jsme si představovali Australanky – na nic si nehrají, bezprostřední a občas jim uletí nějaký ten "shit". Nakonec přináší ke stolu přebytečné zásoby jídla. Děkujeme, zásoby nám přijdou velmi vhod. „No problem, guys! We´ve just bought too much food! See you!“.
Paní domácí prosím, ať nám zavolá do Puerto Montt k paní Elianě, že přijedeme v neděli 23. února v deset večer. Po hodince pochodu z centra jsme opět v přístavu. Lístek k břehům Ohňové země stojí kolem šesti dolarů a zpáteční se kupuje až v Porveniru. Naloďují se auta, dva kamiony a snad deset osobáků. Turisté jsou v naprosté menšině.
Po dvou a půl hodinách vstupujeme na Ohňovou zemi, kde bychom byli rádi strávili několik dní, ale při pozdní rezervaci už nezbývaly žádné kloudné dopravní varianty. Je zima, vlhko a fučí vítr. Míříme do muzea, které nabízí různé druhy exponátů k jednotlivým zajímavostem, lidem a úsekům historie Ohňové země: zlatá horečka na přelomu 19. a 20. století, původní indiánské obyvatelstvo, zvířata, počátky kinematografie v Porevenir (vůbec první v Chile), zbraně, farmacie, novinařina a množství fotografií průkopníků v těchto oblastech – v naprosté většině jsou to chlapi chorvatského původu (více o chorvatském osídlování Patagonie v článku Punta Arenas a okolí). Krátce po poledni usedáme k pikniku na náměstí. Za chvíli k nám směřují řádně připití mladí vojáci a nějaký pobuda, kterého jsme si všimli už na trajektu. Není to úplně příjemné setkání. Za chvíli však odcházejí a my hledáme informace, jak zde vyplnit čas, protože jinak tady podle očekávání „zdechl pes“.
Slečna z telefonního střediska Entelu nás posílá do knihovny v ulici Muňoz Gamero. Paní knihovnice nás srdečně zvou dál, je otevřeno až do sedmi hodin. Internet je momentálně mimo provoz, snad bude připojení od 16. hodiny. Mají zdarma satelitní připojení díky projektu nadace Billa a Melindy Gates. Knihovna je příjemnou oázou na konci světa. Místní Prensa del Sur píše, že USA jsou podle Rumsfelda připraveny k vojenské akci proti Iráku a že hudební festival ve Viňa del Mar je v plném proudu. V policích je veškerá základní klasika – probírám se úryvky z Listů z mého mlýna, Letiště, Canterburských povídek, Sto roků samoty, ... Geografía de Chile mj. uvádí, že Ojos del Salado je nejvyšším činným vulkánem na světě a ukazuje, že Chile se na mapě Afriky táhne od pobřeží Libye až po jezero Ukerewe nebo taky ze severní poloviny Švédska až po Gibraltar. Paní knihovnice nás upozorňuje, že vnitrozemí ostrova rozhodně stojí za návštěvu. Co se dá dělat. Po šesté hodině naše útočiště opouštíme a kolem zálivu pochodujeme ven z města s myšlenkou najít vhodné místo k přespání. Po pár stech metrech objevujeme fotbalové hřiště, dokonce s krytou tribunou. Navíc se nás hned ujímá stařičký správce stadionu. Vítá nás, tribunu k přespání velmi doporučuje a povídá, že nám přijde odemknout i kabiny, ať máme přístup na baňo. Přeje dobrou noc a jde do hospody na jedno. Rozbíjíme bivak a čekáme na soumrak. Okolo deváté se znovu objevuje milý stařík a odemyká nám kabiny.
Ráno to vypadá na krásný den, ale za chvíli se stahují mraky. Stařík už od časných hodin zavlažuje trávník před zítřejším zápasem. Přichází se zeptat, jak jsme se vyspali. Pořád se tu sice honí mraky, ale v létě podle něj moc neprší, tak musí zavlažovat. V Porvenir mají čtyři fotbalové týmy a správce zdůrazňuje, že jsou campeones fueguinos. Když se po desáté hodině máme k odchodu, přichází se ze středu hřiště rozloučit. V kiosku u moře nakupujeme lístky. Před vyplutím kapitán s úsměvem prochází kabinu a upozorňuje, že dnes je moře značně neklidné a plavba potrvá o něco déle než bývá zvykem. Vyplouváme krátce po poledni a plavba vskutku trvá plné tři hodiny. Loď se silně, místy až divoce houpe, občas se dopředu pohybuje trhavými přískoky. Přes palubu zběsile stříká voda. Nikdo nezvrací, jsou tu zase většinou místní harcovníci, kteří jsou zvyklí. V palubní televizi Harrison Ford zrovna velí jaderné ponorce. Doufáme, že se z našeho trajektu také nestane podmořské plavidlo. Televize místy div že nevyskočí ze stojanu.
Po návratu mířím zpět do hostalu, protože nemůžu najít svou španělskou konverzaci. Musel jsem ji zapomenout v Macareně! Knížka je už v šuplíku stolečku na chodbě spolu s ostatními zapomenutými drobnostmi. Těhotná majitelka se překvapeně ptá, kde jsme byli a kam jedeme. Musí jí už být divné, že se tady pořád motáme. Autobus zpět do bezcelní zóny, kde zůstal Martin, jede oklikou přes okrajové čtvrti a nabízí tak pěknou rozlučku s Punta Arenas. V půl deváté se vydáváme na pochod k letišti. Cesta po asfaltu není ideální a oněch 20 km s plnou polní nám dává zabrat. Po necelých třech hodinách uléháme do úvalu u cesty kousek před letištěm. Nebe je plné hvězd, ale nad ránem začíná pršet.
Povídky z Patagonie
Pro ty, kteří si před cestou rádi přečtou i něco jiného než turistického průvodce, doporučujeme povídky Francisca Coloaneho. Čtenářům www.cumbres.cz nabízíme krátký úryvek z povídky nazvané Směrem na Rajský přístav:
… Loď přeplula na jediný zátah obávaný Záliv zmaru, proplula širokou, majestátní vodní cestou zvanou Messierův průliv, propletla se labyrintem ostrůvků Anglické úžiny, kde jsou průplavy tak úzké, že jimi stěží projede jediná loď, a nakonec dosáhla Rajského přístavu, zakousnutého do severní strany kanálu Paso del Indio. Tam konečně zakotvila.
Přístav dostal nepochybně své jméno pro svou neobyčejnou krásu. Po oceánské pustině Zálivu zmaru vypadá Messierův průliv jako široká vodní silnice mezi mohutnými šedavými zdmi. Proud se před ním městná jako krev v přiškrcené žíle a stinná ulička pak otevře nové horizonty prvotního světa, kde kyklopská příroda nebere člověka nijak na vědomí. Na konci vesmírně majestátní krajiny se objeví u západního pobřeží Pasa del Indio zelené ostrovy Rajského přístavu, skutečná oáza krásy. Celý ten svět vypadá, jako by se právě vynořil z vody, a námořník by se vůbec nedivil, kdyby se tu potkal s biblickým Adamem a Evou …
Avšak ostrovy jsou studené a mokré a rašelinová půda, porézní jako měkký korek, sahá až do hloubky půldruhého metru. Nad touto pružnou matrací pokrytou mechy a lišejníky se klene baldachýn původního pralesa s duby, tújemi, cypřiši a vavříny. Jenom díky plážím a tůním plným ryb a mořských plodů si tu našla útočiště lidská rasa, také starobylá, indiáni Alakalufové.
Nikdo neví, odkud se vzali. Jako první lidské bytosti překonali opuštěné, bouřlivé vodní světy jižního Pacifiku a na konci své cesty se uchýlili do této ledové oázy mezi srázy andských velehor, provrtaných mořem. Protože byli jiní, než původní indiánské obyvatelstvo z okolí Magalhãesovy úžiny, dali jim Jaghanové z Ohňové země podivné jméno „západní lidé s lasturovými noži“, neboli Alakalufové ….
Česky vyšlo ve výběru Coloaneho povídek pod názvem Ohňová země. Mladá Fronta, 2003.
Francisco Coloane (1910 – 2002) je v Chile znám nejen jako vynikající povídkář, který přinesl do literatury prakticky neznámé prostředí nejjižnějšího cípu Patagonie, ale i jako autor dobrodružných knih, na nichž vyrostlo několik generací Chilanů, obdobně jako tomu bývalo u nás s knihami Karla Maye a Julese Verna, když se ještě četly knihy.
Fotogalerie - Isla Magdalena a Ohňová země, Chile
