Petite Aiguille Verte (3512m) - severovýchodní hřeben

V pondělí 5. července dopoledne opouštíme rejdiště všech krvesajů – kemp Gran Paradiso. Vracíme se údolím Valsavarenche do obce Villeneuve. Na silnici SS 26 (Rue du Mt. Blanc) odbočujeme směrem na Courmayeur, italskou alpinistickou mekku.

Není vůbec snadné najít místo k zaparkování a bohužel to není ani zadarmo. Procházíme se po pěší zóně a pokukujeme po cenách zboží v outdoorových obchodech. K našemu zklamání jsou ceny obdobně nemravné jako v Česku! U výstavního domu horských vůdců kontrolujeme předpověď počasí na zítra a vzhlížíme na ukrutnou hradbu ze skal a ledu v podobě Mont Blancu. Brutální. Letos se o cestu Route Major (V/2 60º/70º, 4b, 1300m) nepokusíme :-( Budeme muset ještě trošičku trénovat! V zapadlém knihkupectví u krásné prsaté Italky kupujeme oba díly anglické mutace průvodce – Snow, Ice and Mixed (the guide to the Mont-Blanc Range), François Damilano – celkem za 52 Euro.

Pokračujeme do Francie. Dalšímu odlehčení našim portmonkám se dostává při vjezdu do 11,6 km dlouhého tunelu Mont Blanc. Jednosměrná cena 35,10 Euro. Zdrcující!

V Chamonix jsme během chvilky. Nečekaně snadno se nám daří najít i neplacené místo k parkování v ulici Promenade Marie Paradis. Rozdíl oproti Courmayeuru je patrný na první pohled. Chamonix je podstatně větší a rušnější město. Na ulicích neustále potkáváte lidi ověšené batohy a každý druhý obchod prodává vybavení do hor. Nakupujeme jümary (šplhadla) od Petzla (cena 41,30 Euro/ks), bereme krásné obrázkové katalogy a usedáme k obědu na rušné pěší zóně protínající centrum města. Do dálky vonícímu plat du jour za 9 éček se nedá odolat.

Před odjezdem do nedalekého Argentière si vychutnáváme společně se sochou Michela-Gabriela Paccarda (spolu s Jacquesem Balmatem první lidé na vrcholu Mt. Blancu, r. 1786) pohled na majestátní Mont Blanc.

V nově zakoupeném průvodci jsme si našli snadnější „kopec“, o který se zítra pokusíme – Petite Aiguille Verte (3512m), kuloárem Chevalier.

♦ ♦ ♦

Petite Aiguille Verte, nebo také pouze Petite Verte, je 3512 metrů vysoká špička na začátku hřebene Grands Montets, který má skutečný vrchol podstatně výš a dál v podobě mohutného a bohatě zaledněného Aiguille Verte (4122m).

Výstupové trasy:

Normální výstupová trasa (I/PD, 3b) – značena zeleně – byla prvně prostoupena v září 1886 J. Estérilem, R. a P. Charletovými. Po výjezdu lanovkou na vrchol Aiguille des Grands Montets (3297m) se sestupí po schodech do sedla Col des Grands Montets (3233m). Zde začínají všechny dále popisované cesty. Cesta dále stoupá po ledovci Glacier des Grands Montets směrem k pravému rameni hřebene. Dále cesta vede po hřebeni až ke skalám, kde začíná lezecký úsek, který je opět stejný pro všechny popisované cesty. Obtížnost dosahuje stupně 3b – ekvivalent III. UIAA. Celkem 1 a 1/2 až 2 hodiny.
Severní stěna (I/AD 50º/55º 3b, 100m) – značena modře – byla prvně zlezena v r. 1959 A. Contaminem. Ze sedla Grands Montets stoupá ve své dolní polovině zcela stejně. Následně se však napřímí a stoupá přímo středem stěny. Celkem 1 a 1/2 až 2 hodiny.
Severovýchodní hřeben (I/AD 55º 3b, 150m) – značena červeně – byla pravděpodobně prvně zlezena před r. 1960 A. Contaminem. První polovina trasy je stejná s oběma předchozími, pak se stáčí doleva a stoupá podél hřebene vzhůru. Přeléza půlměsíční hranu, kde ústí kuloár Chevalier a pokračuje ke skalám, kde se napojuje na předchozí trasy. Celkem 1 a 1/2 až 2 hodiny.
Kuloár Chevalier (I/AD 55º 3b, 300m) – nevyznačena – byl prvně přelezen 23. srpna 1930 H. Camerém a P. Chevalierem. Ze sedla Grands Montets traverzujeme mírně dolů podél odtrhové trhliny pod severovýchodním úbočím Petite Verte. Jdeme po ledovci Glacier des Rognons až pod nástup do kuloáru (přibližně 20 minut). Problémy může činit překonání trhliny. Kuloárem stoupáme vzhůru a mírně doprava (2 hodiny). Horní část kuloáru je většinou skalnatá. Cesta se napojuje na půlměsíční hraně na severovýchodní trasu. Celkem 3 hodiny.

♦ ♦ ♦

Jaké však bylo naše zklamání po příjezdu k lanovce! Poslední odpolední jede v 16:30 a první ranní až v 7:30. Jeli jsme se tedy ubytovat do kempu (15 Euro), který je pouhých 500 metrů od lanovky směr Chamonix. Bylo nad slunce jasnější, že nástup do kuloáru Chevalier před svítáním nám není souzen. Přesto se pokusíme :-)

Výstup

Vláďa v sedle Col des Grands Montets (3233m)

Od sedmé hodiny ranní nervózně postáváme s dalšími horolezci před nástupištěm. Zpáteční lístek za 26 Euro je naší dnešní vstupenkou do království ledu a skal. Krásná průvodčí s plachýma očima nás ve stanici Lognan (1972m) předává své kolegyni a v modernější kabině plujeme rychlostí až 10m/s nad ustupujícím sněhem ledovce Lognan ke stanici Grands Montets (3297m).

Dnes jdeme skutečně na lehko. Snad prvně na horách se nám opravdu podařilo naplnit bezezbytku heslo „light and fast“. Máme pouze jeden společný 35litrový batoh a ve chvíli, kdy si na sebe navlečeme veškeré vybavení, zůstává i on prázdný. Jen láhev s ionťákem, nějaké gely a sušenka :-)

Sbíháme schody, nasazujeme lezecké mačky a navazujeme se na lano s odstupem přibližně 20 metrů. Je skoro půl deváté a první kroky mírným traverzem dolů ze sedla Col des Grands Montets ukazují, že šance na výstup kuloárem Chevalier jsou pramalé. Kuloár se de facto nachází ve východní či severovýchodní stěně a slunce do něj pere už minimálně hodinu. Na ledovci Rognons se boříme místy po kolena. Postupujeme pořád dál, jen pár metrů pod odtrhovou trhlinou.

To, o čem se domníváme, že by měl být kuloár Chevalier, je pouze ze dvou třetin vysněžené, takže by nás v poslední části čekal krásný skalní terén. Nicméně sníh je už příliš měkký, trhlina zatraceně nepříjemná a shora začínají padat horkem uvolněné kameny. Je to na nic. Obracíme. Cesta od lanovky nám zabrala nějakých 20 – 25 minut. Zpátky, ač mírně do kopce, to jde obdobně rychle.

V sedle je najednou moře lidí, desáta odbyla. Školy základů pohybu na horách – jedni nacvičují trhliny, druzí pády z prudkého svahu a brzdění cepínem, … My mažeme co nejrychleji nahoru. Naše cesta je ve spodní polovině velmi snadná. Trhlinu přelézáme na jejím levém konci a konečně se dostáváme do náročnějšího terénu.

Dolézáme k „půlměsíční hraně“. Tady ústí kuloár Chevalier. Jistíme se pomocí smyc hozených kolem vykukujících ostrých balvanů. Kousek pod sklaním vrcholem kopce potkáváme první sestupující. Nechceme čekat a tak se odkláníme od ideální linie a pokračujeme více zleva. Jistíme kombinací šroubů do ledu a smycí. Přestože je Vláďa jednoznačně lepší lezec ve skále, pokračuji dál první. Lezeme čistou skálu. Abychom se vyhnuli lidem, lezeme trochu obtížnější cestou a v podstatě podlézáme vrchol zprava. Ostatní postupují po krátkém hřebeni. Jištění lze zakládat snadno. Už jsme si trochu zvykli i na lezení v mačkách po skále a s rukavicemi na rukou. Těžší příbližně 20metrový skalní úsek, který mohl dosáhnout max. IV. UIAA, je za námi. Zbývající skalky jsou již snadné.

Je krátce po 11:00 úterý 6. července a sedíme společně s bráchou na vrcholu Petite Verte (3512m). Pohled na okolní hradby skal je nepopsatelný. Prostě nádhera. Dokonalé počasí, výstup na lehko a za pouhou hodinu jsme se sem vyškrábali od lanovky. Spolu s námi tu je i dvojice Rakušanů, kteří s námi absolvovali jízdu ranním spojem.

Sestup

Po půlhodince vysedávání na vrcholu a zálibného rozhlížení se po okolních velikánech to balíme. Po pár metrech, kdy se pro jistotu dojišťujeme o balvany, nacházíme smyci vhodnou ke slanění. Když nemusíme plýtvat vlastním matrošem, vždycky jsme radostnější. Velmi rychle slaňujeme kolem opatrně sestupujícího družstva vedeného horským vůdcem. Klasicky se navazujeme s odstupem 15 metrů a mažeme dolů.

K sestupu ovšem nevolíme normálku, kde se nyní pohybuje příliš lidí, ale jdeme severní stěnou. První třetinu cesty musíme jít kvůli sklonu (50º) čelem ke svahu a Vláďův postup s jedním turistickým cepínem, což „obdivovali“ i italští lezci v severozápadní stěně Gran Paradisa, není ideální.

Za hodinu jsme pod schody vedoucími k lanovce.

Před druhou hodinou odpolední na parkovišti balíme veškeré naše haraburdí a těšíme se na koupání v Ženevském jezeře. U hradu Chillon lze pohodlně (a zdarma) zaparkovat a sejít od silnice k vodě. Spolu s výhledem na hrad si užíváme i chladivých průzračných vod jezera.

♦ ♦ ♦

Avšak co se to děje? Cosi zlého hodlá na hrad zaútočit! Přilétají vrtulníky, policejní lodě, ale je tu i náš věrný přítel Tyránek ...

"Obrana hradu Chillon"

Co si vzít

S ohledem na perfektní přístup od lanovky je Petite Aiguille Verte ideálním kopcem, kde se lze učit pohybu ve velkých horách. Můžete se naučit práci s cepínem při uklouznutí, záchranu z trhliny, chůzi a lezení v mačkách, lezení v ledu a tvrdém firnu, jištění v ledu i skále. A navíc je tu odměna v podobě nádherných velehorských panoramat.

Nezbytné vybavení: sedák s odsedkou a slaňovátkem, základní matroš na záchranu při pádu do trhliny a lano (postačuje jedno poloviční nebo jednoduché lano délky 40m), turistický cepín v kombinaci s lezeckými mačkami, které mají ochranu proti nabalování sněhu. Půjdete-li kuloár Chevalier, lepší budou určitě cepíny lezecké. Na jištění budou postačovat 2 – 3 ledovcové šrouby, 4 - 6 expresek a 4 smyce (120cm). Není-li v kuloáru dostatek sněhu, je dobré mít s sebou i 2 – 3 friendy (velikost 1 – 3), příp. několik vklíněnců a více smyc.

Další neopominutelnou součástí výbavy musí být ledovcové brýle, silný krém proti slunci a ochrana na rty. Určitě si nezapomeňte helmu. Všechny cesty na Petite Verte jsou krátké, takže s sebou netahejte zbytečně hůlky.