Weisskugel (3739m) – severní hřeben

Stojíte-li za krásného počasí na vrcholku druhé nejvyšší hory Rakouska Wildspitze (3774m) jistě vás zaujme mohutná hora trčící nad okolními kopci nějakých 20 kilometrů jihozápadním směrem – Weisskugel / Palla Bianca. Stalo se to i nám. Když jsme se na konci srpna 2008 vyškrábali v šíleném horku na Wildspitze, dohodli jsme se, že co nejdříve vyrazíme na Weisskugel (3739m).

Sobotní ráno u jezera Résia. Zleva - Matěj, Láďa a Martin, nahoře sedí Jirka.

Co nejdříve nám nakonec trvalo dva roky a z původní party šesti lidí zbyli jen dva (Martin a Láďa). Přidali se však další dva borci (Jirka a Matěj), pro které měl být výstup na Weisskugel prvním dobrodružstvím ve velkých horách.

Ještě před odjezdem jsem odmítl vést jakékoliv diskuse o výstupu normálkou. Prioritu měla severní stěna a pokud by to opravdu nešlo kvůli počasí či kvalitě ledu a firnu ve stěně, tak zde byla náhradní trasa po severním hřebeni. Všichni souhlasili, byť někteří s obavami, co je vlastně čeká!

Drobným problémem se ukázalo být ubytování – z chaty Weisskugelhütte (2544m) nám ve středu napsali, že mají o víkendu plno. I přesto jsme v pátek 9. července po pracovní době vystartovali.

♦ ♦ ♦

Ötztálské Alpy - (2850km²) patří mezi nejvíce zaledněná pohoří ve Východních Alpách. Ledovce zde zaujímají úctyhodnou rozlohu 350km² a výjimkou nejsou ani ledovce dosahující délky kolem 10 km. Významná pro návštěvníka je pak především perfektní dostupnost pohoří, skvělá infrastruktura a silnice zařízlé hluboko do údolí, odkud lze pohodlně nastoupit na cestu vzhůru.

Weisskugel, italsky Palla Bianca, je se svými 3739 metry druhou nejvyššího horou Ötztálských Alp a současně třetí nejvyšší horou Rakouska. Typickým pro Weisskugel je fakt, že je doslova v zajetí ledovců, které jej obklopují ze všech stran (Matscher Ferner, Hintereisferner, Langtauferer Ferner a Bärenbart Ferner). Nejvhodnějším období k výstupu je především začátek léta, příp. konec jara, kdy je možné vybírat opravdu ze všech výstupových směrů. Později se stoupající teplotou klesá velmi rychle i kvalita ledu a např. severní (severozápadní) stěna se stává nelezitelnou.

Na Weisskugel se můžete vypravit z celkem pěti chat nacházejících se v jeho blízkosti. Všechny trasy níže označené jako „normálka“ se nakonec scházejí v sedle Hintereisjoch (3471m), a proto je závěrečný úsek ze sedla až na vrchol popisován pouze jednou.

Jednotlivé výstupové trasy:

Normálka z jihovýchodu přes chatu Bella Vista / Schöne Aussicht (II/F) – nevyznačena – výchozím místem je malá osada Masa Corto / Kurzras (2010m) v závěru doliny Val di Senales ležící 6 km za přehradním jezerem Vernago. Chaty Bella Vista (2842m) lze celkem pohodlně dosáhnout po dvou hodinách chůze. Chata má ještě jednu přístupovou cestu z obce Kurzras a tou je lanovka, kterou lze vyjet až do 3212m, těsně pod vrchol Gra Wand (3250m) a odtud k chatě sestoupit. Cesta k Weisskugelu vede západním směrem, zleva míjí vrchol Teufelsegg (3227), dále pokračuje po hřebeni do sedla Steinschlag Joch (3238m) a odtud již po ledovci Hintereisferner směřuje do sedla Hintereis Joch (3471m). Z tohoto sedla vedou již všechny normální trasy společně. Severním směrem překonají závěrečné prudké stoupání a po chvíli je vidět závěrečný skalnatý hřebínek a vrcholový kříž. Výstup z chaty na vrchol – 4 hodiny.
Normálka z jihu přes chatu Oberettes Hütte (II/PD-) - nevyznačena – od parkoviště u statku Glieshof (1807m), které je výchozím místem v závěru údolí Matscher Tal, vede cesta přímo na sever. Trasa je poměrně málo využívána. Jedná se o nejtěžší turistickou variantu výstupu. Po dvou a půl hodinách chůze je možné dosáhnout chaty Oberettes Hütte (2670m). Od chaty cesta směřuje k ledovci Oberettes Ferner, který obchází zleva a po překování skalnatého hřebínku přechází na ledovec Matscher Ferner. Po jeho pravé straně se zakrátko spojuje s ostatními v sedle Hintereis. Výstup z chaty na vrchol – 4,5 hodiny.
Normálka z východu přes chatu Hochjoch Hospiz (II/F+) – nevyznačena - z malé osady Vent (1896m) v údolí Ventertal vede další velmi snadná cesta přes chatu Hochjoch Hospitz (2412m), které lze dosáhnout za 2,5 hodiny. Jedná se o velice dlouhý a nudný pochoďák vedoucí následně přes 7 km dlouhý ledovec Hintereisferner. Výstup z chaty na vrchol – 6 hodin.
Normálka ze severu přes chatu Brandenburger Haus (II/PD-) – vyznačena oranžově – tato trasa vedoucí ze severu je využívána málo. Chata leží na rozhraní údolí Kaunertal a Ötztal. Nejvhodnější přístupová trasa vede z osady Vent (1896m) a zabere minimálně šest hodin. Z Brandenburger Haus (3272m) je nutné nejprve přejít jihozápadním směrem ledovec Gepatschferner a nalevo od Eisbrűche sestoupit po skále na ledovec Langtauferer Ferner, kde se spojuje s normálkou vedoucí ze západu.
Normálka ze západu přes chatu Weisskugelhütte / Pio IX. (II/F) – vyznačena zeleně - na severozápadní straně masivu slouží jako výchozí bod obec Melág ležící na konci údolí Valelunga (Langtauferer Tal). Melág je nástupním bodem na chatu Weisskugelhütte (2544m), k jejímuž dosažení je potřeba necelých dvou hodin. Od chaty cesta směřuje na východ k ledovci Langtauferer Ferner. Po jeho dosažení se stáčí na jih a přes sedla Weisskugel Joch (3362m) a Hintereis Joch (3471m) se napojuje na ostatní trasy. Výstup z chaty na vrchol - 4 hodiny.
Severní stěna (II/AD 55º, 400m) – vyznačena modře – stěna je také někdy popisována jako severozápadní (přesnější označení). Od nástupního místa má stěna necelých 400 metrů. Strmost ledovo-firnových svahů je 50° - 55°. Nejlepší doba pro výstup je brzy z jara až do počátku léta. Ideální výchozím bodem je chata Weisskugelhütte. Z ledovce Langtauferner je nutné nejprve vystoupit na severní hřeben a následně traverzovat západní svahy Weisskugelu až pod samotnou stěnu. Výstup z chaty – 5 hodin.
Severní hřeben (II/PD+ 50º, 800m) – vyznačena červeně - o hřebeni také někteří píší jako o severovýchodním (nepřesné). Přístup je shodný s nástupem pod severní stěnu. Po překonání krátkého výšvihu a dosažení hřebene se již pokračuje logickou linií hřebene přímo na jih. Výstup z chaty – 4,5 – 5 hodin.

♦ ♦ ♦

Příjezd

Klasickou trasou z Prahy přes Plzeň a Rozvadov jsme nabrali kurz na Mnichov. Po okruhu kolem Mnichova jsme se drželi značek ukazujících směr Innsbruck. Na benzínce u Kiefersfeldenu (poslední pumpa před vjezdem do Rakouska) jsme si koupili rakouskou dálniční známku (7,90 Euro) a pokračovali po dálnici kolem Innsbruku až na sjezd č. 144 – exit Reschen.

Údolím řeky Inn jsme vystoupali až na hraniční přechod do Itálie, který se nachází v sedle Passo di Résia (Reschenpass) ve výšce 1507m. Pomalu se začínalo stmívat (21:30) a po 670 km jsme usoudili, že je nejvyšší čas najít si místo na spaní. Trochu naivně jsme si mysleli, že nalézt takové místo na břehu Lago di Résia (Reschensee) bude hračka. Opak se ukázal pravdou. Obkroužili jsme jezero kolem dokola. Buď byla příliš blízko silnice nebo nějaká obydlí. Po pořízení několika nočních fotografií osvětlené věže kostela, která jako jediná čouhá nad hladinu jezera coby připomínka zatopeného území, jsme ulehli na prašném parkovišti vedle silnice SP 102 jen kousek za obcí Résia.

Brzy po ránu jsme se přesunuli na snídani k zatopenému torzu kostela u obce Curon Venosta (Graun im Vinschgau). Od jezera je i nádherný výhled na další parádní kopec – italský Ortler (3905m).

Posledních 10 km do obce Melág / Melago (1912m), výchozího místa našeho výstupu, proběhlo bez potíží. U místní autobusové zastávky je velké neplacené parkoviště, ba co více, lze zde zdarma využít i čistou funkční toaletu a kohoutek s pitnou vodou.

Přístup k chatě a aklimatizace

Výstup v serpentinách k chatě Weisskugelhütte (2544m).

Sobotní dopoledne jsme pojali odpočinkově, cesta k chatě měla podle ukazatele trvat jen málo přes dvě hodiny (velice nadsazené – i klidným tempem výstup zabere pouze hodinu). Nebylo kam spěchat. Ještě před odchodem z parkoviště jsme tedy znovu řádně pojedli z našich konzerv.

V 10:30 jsme se vydali vzhůru. Kvůli nejistotě ohledně noclehu jsme byli nuceni táhnout si s sebou spacáky, karimatky a žďáráky. Kousek za obcí se cesta rozděluje. Z existujících dvou variant, které se kousek pod chatou Weisskugelhütte opět spojují, jsme zvolili cestu údolím potoka Karlinbach, varianta do kopců nás neoslovila.

První stovky metrů vedou prakticky po rovině. Až po překročení malé bystřiny Falgin začíná prudší stoupání v serpentinách. Vedra počátku července dorazila bohužel i do těchto nadmořských výšek a dávala nám řádně do těla. Orientačně je cesta velmi snadná. Kromě krásně upravené turistické pěšiny je celou dobu vedena pod dráty zásobovací lanovky. Po hodině stoupání jsme se k našemu překvapení ocitli pouhých 100 metrů od chaty. Zde u malého jezírka jsme se rozhodli trochu zchladit a současně prověřit vodotěsnost digitálního fotoaparátu.

Chata Weisskugelhütte / Rifugio Pio XI. (2544m) je poměrně malá s kapacitou pouhých 40 míst. V sezóně je nezbytné mít předem zajištěnou rezervaci.

Po druhé hodině odpoledne a po malé svačince jsme se rozhodli vyrazit na obhlídku severní stěny, resp. trasy, kterou se zítra pod severní stěnu chceme vydat. Zvolili jsme výstup do 3000m po značené Richterweg. Jedná se o příjemnou nenáročnou a místy i odjištěnou stezku stoupající východním směrem od chaty. Cestou překročíte několik horských bystřin, proběhnete pod vodopádem a vyškrábete se po snadné feratě k vyhlídce na ledovec – Eisbrüche (čelo ledovce Gepatschferner). Pokud bychom pokračovali o dalších 200 metrů výše stezka by ze skal přešla na ledovec, odkud bychom mohli velmi snadno dosáhnout vrcholu Weisseespitze (3518m). Nám ovšem nepřálo počasí. Od západu se hnaly těžké bouřkové mraky, a proto jsme si pouze pořádně prohlédli a nafotili naší zítřejší trasu.

Po páté hodině přišel silný déšť. Náš původně drobný problém s ubytováním se ukázal být náhle dosti velkým! Chatařka, která svým pronikavým hlasem dirigovala zbytek personálu, nám přislíbila, že se pokusí najít místa, ale musíme čekat. Na několik hodin jsme se usadili do vstupní místnosti mezi boty a čekali. Po osmé se na nás usmálo štěstí. Pár lidí nejspíše kvůli dešti nepřišlo. S kartičkou OEAV jsme se dostali na cenu 15 Euro/osoba.

Chatařka nám s odvolávkou na pravidla ubytování zakázala vstávat dříve než ve čtyři hodiny ráno! My jsme chtěli původně startovat ve dvě, abychom byli se svítáním pod severní stěnou. A současně nás měla tendenci před celým osazenstvem restaurace zesměšňovat svými halasnými a rádoby vtipnými poznámkami o nemožnosti lezení v severní stěně. Nenechali jsme se znechutit, když to nepůjde, tak to nepůjde. Náhradní varianta byla jasná – severní hřeben. Nástup je stejný, jen to pozdní vstávání …

Výstup

S Matějem jsme se probudili už před půl čtvrtou. Šli jsme se najíst a zabalit si věci. Když vylezli z druhého pokoje i Láďa s Jirkou, řekli jsme jim, že jdeme napřed hledat cestu a sejdeme se nejpozději u nástupu na ledovec.

Všichni jsme si brali jen minimum vybavení. Kromě věcí na lezení jen náhradní nepromokavou bundu a vodu s trochou jídla. Kvůli pozdnímu startu jsme se snažili jít rychle. Několikrát se nám podařilo zvolit ne zcela ideální směr. Kluci za námi už alespoň viděli naše čelovky.

V půl šesté jsme dosáhli čela ledovce Langtauferer. Nasadili jsme mačky a s odstupem nějakých 10 metrů jsme se navázali. Po hodině pochodu po ledovci jsme se dostali k prudšímu (40º - 45º), asi 150 metrů vysokému svahu, který nás měl dostat do sedla v severním hřebeni. Po půl sedmé už byl téměř celý svah ozářen ranním sluncem a sníh začínal velice rychle měknout.

Ze sedla jsme si prohlédli severní stěnu. Po včerejším vytrvalém dešti bylo jasné, že její pravá strana je zcela neschůdná. Led, který jsme pozorovali ještě včera, byl pokrytý nánosem bahna a kamení. Levá strana na tom byla o poznání lépe, ale demokratická většina třech proti jednomu rozhodla, že půjdeme hřeben. Po prvních krocích ve vysněžené části hřebene jsem byl neuvěřitelně nasraný. Prošlapával jsem stopu v měkkém sněhu a co krok jsem zapadl po rozkrok. Nadával jsem na pozdní start i na nenáviděný severní hřeben!

Brzy mi však došla energie a na skále jsem předal vedení Láďovi. Zůstali jsme navázáni a v mačkách jsme pokračovali ve snadných skalních pasážích, které místy protínaly pásy sněhu.

V malém sedle pod hlavní a závěrečnou pasáží jsme se rozhodli zrušit navázání. Bylo půl deváté a nás čekal nejstrmější úsek ledového hřebene a závěr ve skále. Přibližně 200 - 250 metrů v drolivém ledu jsme si šli každý vlastním tempem. Po pravé ruce strmá severozápadní stěna padající nějakých 300 – 400 metrů dolů a po levé taky nic moc. Z vyprávění našich nováčků mohu prozradit, že jeden raději zavřel oči a hnal nahoru, co síly stačily, a druhý se zase raději nepohnul, dokud se mu nepodařilo pořádně zaseknout cepín (což skoro nešlo), … Všichni, byť už trochu vyčerpaní, jsme se krátce po deváté hodině sešli na vrcholu Weisskugel / Palla Bianca (3739m).

Výhled byl parádní, zejména na mohutný Ortler (3905m) a nedaleký Wildspitze (3774m). Po povinných fotografiích a zápisu do vrcholovky jsme se dali na ústup. Od jihu se totiž hnal vzhůru po hřebeni dav z normálky!

Sestup

Vrcholový kříž na Weisskugelu / Palla Bianca (3739m)

Na skalnaté části jižního hřebene, tedy přibližně závěrečných 100 – 150 metrů k vrcholu, je potřeba dbát zvýšené opatrnosti. Za dobrého počasí je tu pořádný provoz. Většina lidí si před nástupem do skály sundává mačky, aby se jim šlo pohodlněji. My jsme si je nechali po celou dobu výstupu i sestupu a davům jsme se vyhnuli traverzem ve východní stěně, jen pár metrů pod přelidněným hřebenem.

Nejtěžší místo sestupu je prudší svah (40º, max. 45º) nad sedlem Hintereisjoch (3471m). Pozor - pokud sedlo pouze minete a neprojdete jím, vaše kroky budou směřovat k chatě Oberetsch Hütte. Po průchodu sedlem je potřeba držet se vlevo a nenechat se zmást druhou stezkou vedoucí k chatám Bella Vista a Hochjoch Hospic. V úseku mezi sedly Hintereisjoch a Weisskugeljoch může hrozit pád kamení z východních svahů Weisskugelu!

Po průchodu sedlem Weisskugel je již cesta zcela zřejmá a mírným sklonem stále klesáme až do místa, kde jsme ráno nasadili železa. Zpět na chatu se pod plnou palbou slunečních paprsků dostáváme krátce po poledni. Balíme si všechny zde ponechané věci a dáváme si zasloužené pivko a něco k snědku.

Ve tři hodiny odpoledne jsme si už dopřávali nádherně chladivých vln Lago di Résia :-) A sedm hodin na to – vystupovat - Praha!

Co si vzít

Nezbytné vybavení: sedák a základní matroš na záchranu při pádu do trhliny, lano (postačí jedno poloviční lano délky 60 metrů nebo kratší dle velikosti skupiny), turistický cepín v kombinaci s lezeckými mačkami, které mají ochranu proti nabalování sněhu.

Severní hřeben není nijak extrémním terénem, přesto doporučujeme mít alespoň 2 – 3 ledovcové šrouby, 4 - 6 expresek a 4 sešité smyčky (120cm). Při zhoršení povětrnostních podmínek by se takové vybavení mohlo hodit.

Pokud vám podmínky dovolí a polezete nahoru severní stěnou, doporučujeme cepíny lezecké.

Naprosto neopominutelnou součástí výbavy musí být ledovcové brýle, přikrývka na hlavu, silný krém proti slunci a ochranná tyčinka na rty. Doporučujeme i helmu. Cesty na Weisskugel jsou poměrně dlouhé, přibalte si určitě i hůlky, nejpozději během sestupu po ledovcové moréně je velice oceníte.