Gran Paradiso (4061m) - severozápadní stěna

Prodloužený červencový víkend se měla původně odehrát velká akce. Dvě auta plná natěšených horolezců, týden sami na horách, výstup na italské Gran Paradiso a přechod Mont Blancu. Jak už to však bývá, realita všedních dní rozbijí veškeré naše plány na malé kousky. Pár dní před odjezdem slyším na druhém konci aparátu nářky na únavu, dlouhou cestu, pracovní vytížení, nedostatek financí, …

Výsledek je, že v pátek odpoledne 2. července jedu sám po narvané „Dé pětce“ do Plzně. Přeci jen se našel ještě jeden dobrodruh, který to nevzdal – brácha.

S plány jsme nakonec uskromnili. Zůstalo u ambiciózního výstupu severozápadní stěnou Gran Paradisa a pak spíše testovací výlet do oblasti masivu Mont Blancu. Dosud jsme se nikdy nepodívali do samotného srdce alpinismu. Projít se po městech, kde začínala historie mnoha slavných výstupu, Courmayeur – Chamonix, a konečně i zkusit nějaký snadnější ledovcový výstup.

♦ ♦ ♦

Gran Paradiso (4061m), severozápadní stěna, D 55-60° 600m. Pohled od chaty Chabod.

Gran Paradiso (překl. velký ráj) je se svými 4061 metry nejvyšším vrcholem pohoří Grajské Alpy a současně nejvyšší čtyřtisícovkou ležící pouze na italském území. Stejný název nese i nejstarší italský národní park (Parco nazionale del Gran Paradiso založen v r. 1922) rozkládající se v regionech Valle d'Aosta a Piemonte. Vrchol je sevřen třemi ledovci (Ghiacciaio - Tribolazione, Laveciau a Gran Paradiso). Výstupy po normálních trasách z chat Chabod a Vittorio Emanuele jsou snadnými vysokohorskými túrami a Gran Paradiso platí za jednu z dobře a snadno dostupných čtyřtisícovek.

Výstupové trasy:

Severozápadní cesta od chaty Rifugio Federico Chabod - 2750m. Od chaty pokračuje stezka až k ledovci Laveciau. Jediným rizikem jsou zde ledovcové trhliny. Na samotný skalnatý vrchol je nezbytné překonat krátký lezecký úsek obtížnosti II. UIAA.
Jihozápadní cesta je nejpoužívanější. Vede suťoviskem od chaty Rifugio Vittorio Emanuele II - 2735m až k ledovci Gran Paradiso. V sedle se spojuje se severozápadní trasou a společně stoupají na vrchol.
Východní cesta je považována za nejtěžší z normálních „chodeckých“ tras. Vede z obce Cogne dlouhou dolinou Valnontey. Později prudce stoupá k bivaku Carlo Pol (3183m). Přes ledovec Tribolazione stoupá do sedla pod Roccia Nera (3873m), kde se spojuje s oběma předešlými stezkami.
Severozápadní stěna (také Bertolone route či Diemberger route; její snazší varianta v horní části směřuje doleva podél skal na severo-severovýchodní hřeben, označuje se jako Chabod route). Jedná se o ledovo-firnovou stěnu vysokou 600 metrů. Přístup k ní je od chaty Rifugio Chabod - 2750m. Oficiální hodnocení obtížnosti je D s maximální strmostí svahu mezi 55 - 60°.
Východní stěna je mixová cesta s výškou stěny 400 metrů o obtížnosti AD+. Trasa výstupu protíná sněhový žleb se strmostí 50°. Nástup je veden z doliny Valnontey přes bivak Carlo Pol (3183m).

Gran Paradiso bylo poprvé vylezeno 4. září 1860 průvodci M. Payotem a J. Tairrazem s klienty Johnem J. Cowellem a W. Dundasem od jihozápadu. Severozápadní stěna a levý skalní hřeben byly poprvé vylezeny skupinou: L. Bon, R. Chabod a A. Crétier dne 11. června 1930 a kompletní průstup severozápadní stěnou provedli: C. Bertolone, F. Cappa a G. Giorda v roce 1958.

♦ ♦ ♦

Příjezd

Hlavní město Švýcarska - Bern - ranní svítání.

Z Plzně nás čekalo ještě 960km a dalších 10 hodin jízdy! Přes Rozvadov jsme pokračovali po německé dálnici A6 kolem Nürnbergu – Heilbronnu pod Heidelberg, kde jsme najeli na dálnici č. A5 pokračující na jih podél francouzské hranice a měst jako Karlsruhe či Strasbourg do švýcarské Basileje (Basel).

Až dosud nebylo, kromě nafty, nutné platit žádné poplatky. Prvním byla švýcarská dálniční známka. Neexistuje bohužel žádná alternativa a všichni jsou nuceni zakoupit roční známku za 30 Euro.

Kousek za Basilejí se nám podařilo najít ideální místo na spaní. Klidná louka bez komárů. Za svítání jsme pokračovali směrem na Bern, kde jsme si protáhli údy hodinovou procházkou v nádherném historickém centru (památka UNESCO). Podél východního břehu Ženevského jezera jsme dále směřovali do tunelu svatého Bernarda. Pozdě jsme si všimli možnosti objet tunel přes horské sedlo Col du Grand Saint-Bernard a vjeli dovnitř. Po zaplacení 20,80 Euro a kontrole dokladů ze strany italských policistů jsme se přiblížili k Aostě. Zde jsme již zcela záměrně nesjeli na dálnici Aosta-Monte Bianco a za obcí Villeneuve projeli obcí Introd a zamířili do údolí Valsavarenche.

Přibližně 3km před obcí Pont se nachází kemp „Gran Paradiso“. Správce nás potěšil. Po předchozích platbách nám jeho slova o bezplatném zaparkování a použití toalet zněla jako rajská hudba. Za kemp zaplatíme až zde budeme spát po sestupu z vrcholu.

Výstup k chatě

Stezka k chatě Chabod začíná u parkoviště kousek na kempem ´Gran Paradiso´.

Přístup na chatu Federico Chabod je značen přímo od kempu. Kousek nad kempem je i velké neplacené parkoviště, kde stezka oficiálně začíná. Nejprve je vedená krásným modřínovým lesem. Cesta je dokonale zpevněná a upravovaná. Za teplého počasí je obvyklé, že každé odpoledne přichází bouřky a déšť. Na tuto chvíli jsme toužebně čekali. Nechtělo se nám stoupat nahoru v odpoledním slunci a tak jsme s připravenými batohy polehávali v kempu a čekali na příchod mraků. Po 15:00 hodině přišla naše chvíle.

Do batohů jsme si dali opravdu jen to nezbytné. Snad jedinými věcmi navíc byly lehké boty (tenisky) na výstup k chatě a sestup. Však na nás také ostatní stoupající hleděli, jak si nahoru pohodlně vyšlapujeme v teniskách s lezeckými cepíny připevněnými na malých batozích.

Déšť nás zastihl u vybydlené budovy Lavassey (2194m). Zalezli jsem do jedné její části a přibližně 1/2 hodiny vyčkali, než se déšť přehnal kolem. Ztracený čas jsme hravě dohnali dík lehkým nohám (čas výstupu k chatě byl přibližně 1,5 hodiny).

Chata F. Chabod (2750m) je v soukromém vlastnictví, takže průkazka OEAV vám tu je tak maximálně na ozdobu. Cena za noc přesto není nijak zdrcující – 15 Euro na osobu. Správkyně nám současně prozradila, že obvyklý start na severozápadní stěnu je kolem třetí hodiny ranní.

Šli jsme si rovnou lehnout, 1000km v autě nám dalo těla. Budíček ve 2:45. Vláďa usnul jako na povel, ale mně se příliš nedařilo. Poslech MP3 mi zkracoval dlouhou chvíli a pak to přišlo. Po 20:00 hodině bylo nebe jako vymetené a začínal se odehrávat nádherný západ slunce, takový jaký umí být jen na horách. Vyběhl jsem ven a spolu se spoustou dalších lidí jsem si vychutnával tu parádu.

Nástup do stěny

Ráno to šlo rychle. Domácí řízek, navléknout sedák, nacvakat matroš a jdeme. Jako obvykle poslední. Vycházíme až ve 3:30. Zjišťujeme, že před námi je nějakých 15 – 20 lidí. Mají přibližně půl až hodinu náskok.

Cestu pod stěnu jsme si včera pozorně studovali, přesto se nám nepodařilo najít v noci ideální stopu a při nástupu na ledovec Laveciau se poněkud motáme. Přitom se mi podařilo uklouznout na ledu a padnout holení na ostrý šutr. Bolí to jako prase, ale následným opíráním nohy o led v severozápadní stěně si ránu chladím a časem přestane i krvácet.

Nasazujeme mačky, navazujeme se na lano s odstupem 30 metrů a jdeme co nejpřirozenější cestou pod stěnu, je 6:30 (3 hodiny od chaty). Před námi je 14 lidí. Několik dalších to otáčí.

Dohodli jsme se, že dokud strmost svahu dovolí, půjdeme bez jištění. Lano mezi námi je napjaté a lezeme společně. Vláďa má trochu nevýhodu – operuje pouze s jedním turistickým cepínem, který se sem absolutně nehodí, ale nekrademe a lezecké cepíny jsou drahé :-) Táhnu proto tedy s lezeckými cepíny celou cestu v ledu i firnu sám.

Svítání nad národním parkem Gran Paradiso - pohled ze spodní třetiny severozápadní stěny.

V poslední třetině se sklon mění. Dosud byl pouze mezi 45-50º. Nyní sklon dosahuje 55-60º. Je nutné jistit. Volíme stejný postup jako dosud. Jdu první, šroubuju jištění, po 10 až 15 metrech pak druhé a dále pokračujeme společně s napjatým lanem mezi námi. Ve chvíli, kdy Vláďa dosáhne prvního jištění a ruší jej, já šroubuju další. Tak aby mezi námi byly alespoň dva jistící body v jednu chvíli. Když mi dojdou šrouby, Vláďa mne dolézá a cvaká mi do sedáku ty, které vybral. Tento styl je podstatně rychlejší než klasické lezení se statickým jističem a následným dobíráním. Míjíme pomalejší dvojice. Oblézáme zleva nepříjemně vyhlížející sérak, snad jediné, co nám včera při pohledu na stěnu od chaty dělalo vrásky.

Poslední metry výstupu severozápadní stěnou.

Posledních 100 metrů je už pohodička. Koukáme dolů na ledovec a dolézáme na závěr severo-severovýchodního hřebínku. Ze stinné stěny přecházíme do sluncem zalitého hřebene. Schází nám pár metrů většinou po skalních výstupcích směrem k vrcholovému skalnímu bloku s Madonnou. Ta je v neustálém objetí lidí přicházejících po normálce.

Sedáme si u její zmenšeniny, která se nachází asi 50 metrů severně. Velmi se líbí Tyránkovi a oba se rychle stávají přáteli :-)

Je 9:00 (po 2,5 hodinách ve stěně), jsme u vrcholu. Dáváme si zaslouženou svačinku. Na vrchol bychom měli správně vystoupit z jihu (od normálky) jako ostatní a slanit na severním okraji skalního bloku, odkud nyní přicházíme. Nechce se nám však čekat ve frontě. Vláďa se ujímá vedení a dává si na prvního posledních 5 metrů skály. Mačky si necháváme a s jedním jištěním přes smyci lezeme nahoru. Touto stranou je to trochu obtížnější – III. UIAA (ze strany normálky je to II. UIAA).

Stojíme u Madonny – vrchol Gran Paradisa (4061m). Vrcholová Madonna byla vztyčena 4. července 1954, kdy tímto alpští průvodci, alpinisté a kněží, stvrdili, že Gran Paradiso jen nejvyšší čtyřtisícovkou ležící pouze na italském území.

Sestup

Po slanění (karabina a řetěz jsou kousek od Madonny) pětimetrového skalního bloku v místě, kde jsme vylezli nahoru, jsme se vydali na cestu zpět. Bylo deset hodin a normální cesta od chaty Vittorio Emanuele II byla již řádně prošlápnuta. Sníh pod náporem slunečních paprsků hodně změkl a bylo zřejmé, že řadě turistů v mačkách činí brodění bílou kaší nemalé potíže.

Sestup je veden po levém okraji ledovce Gran Paradiso. Nejprve jsou nalevo od vás skalní bloky předvrcholu Paradisa – Il Rocca (4026m). Dalším orientačním bodem jsou skály Becca di Moncorvé (3875m). Sestup je veden v logické linii a v sezóně je v podstatě nemyslitelné, že by kdokoli mohl sejít z prošlápnuté stopy.

Ve výšce kolem 3000m ledovec končí. Tady u malého potoka jsme konečně odložili mačky, sedák a veškeré další nepotřebné vybavení. Skvělé bylo, že jsme si mohli sundat i těžké boty. Chůze v lehkých teniskách za pomoci hůlek byla výborná. Za pár minut jsme již překonávali nevelké suťovisko poblíž chaty Vittorio Emanuele II, které je zahlceno spoustou matoucích „kamenných mužíků“ a lze si dobře představit, že v noci nebude orientace úplně jednoduchá.

Chata (2735m) připomínající plechový letištní hangár se rozprostírá u malého jezírka, kde jsme si dali zaslouženou pauzu. Plná terasa lidí nám dala jasně na srozuměnou, že výstup k chatě je oblíbeným podnikem pro turisty všech výkonnostních kategorií.

Cesta od vrcholu k chatě trvala přibližně 2 hodiny a zbytek cesty po dokonale upravené stezce do Pontu (1960m) něco málo přes hodinu. Už kousek pod chatou je vidět potok Seiva a kemp u obce Pont. Stezka se klikatí v mnoha serpentinách a nebýt celodenní únavy, dalo by se říci, že jsme po ní pohodlně sestoupili.

Za celou cestu nahoru i dolů jsem bohužel nespatřil symbol národního parku Gran Paradiso – kozorožce.

U parkoviště jsme se rozdělili. Vláďa se vydal na stop, abychom zbylé 3km nemuseli sestupovat po asfaltu po svých. Za pouhých 20 minut byl zpět s naším autem a za dalších deset minut jsme již parkovali v kempu Gran Paradiso, v potoce Savara se chladila piva a na vařiči bublala domácí gulášovka z pytlíku. Noc v kempu pro dvě osoby s jedním autem a stanem nás přišla na 20 Euro.

Co si vzít

Za dobrého počasí je výstup na Gran Paradiso severozápadní stěnou v celku snadnou záležitostí. Nezbytné jsou však alespoň elementární zkušenosti s lezením a jištěním v ledu. S ohledem na nadmořskou výšku jsou větší nároky pouze na fyzickou zdatnost, zejména lýtka dostávají zabrat. Určitě je dobré zvolit spaní na chatě a srazit tak váhu batohu na nezbytné minimum. Jinak volné táboření je zakázáno, spaní pod širákem je tolerováno.

Nezbytné vybavení: sedák s odsedkou a slaňovátkem, základní matroš na záchranu při pádu do trhliny a lano (postačuje jedno poloviční lano délky 60m), lezecké cepíny, lezecké mačky s ochranou proti nabalování sněhu. Na jištění bude postačovat 5 ledovcových šroubů, 5 expresek a 2 smyce (120cm). Další neopomenutelnou součástí výbavy musí být ledovcové brýle, hodně silný krém proti slunci a tyčinky na rty (doporučujeme faktor 50+)! Určitě si nezapomeňte helmu. Stejně jako my možná nebudete v cestě první a týmy nad vámi budou shazovat množství úlomků ledu. Přímý zásah do hlavy by mohl dosti bolet nebo ještě hůř. Dále doporučujeme hůlky na přístup pod stěnu a sestup.

Za normálních podmínek nečiní orientace žádné potíže. Podle našeho názoru je při výstupu na Gran Pradiso GPS jen zbytečnou přítěží v batohu, postačí výstřižek (kopie) mapy.