Punta Arenas a okolí

Přidáno: 28.1.2010 | Datum akce: 8.2.2003
Autor: Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2003 | Chile | Jižní Amerika | Patagonie | Punta Arenas

Po „prozkoumání“ pouště Atacama a altiplana na severu Chile míříme do Patagonie.

Zbrusu nový Airbus A320 společnosti Lan Chile přistává za silného větru po dvouhodinovém letu z Puerto Montt na dráhu letiště v Punta Arenas. Let byl luxusním zážitkem - posádka nabízela výběr ze dvou teplých jídel; porcelánový servis včetně sklenky na panáka, a to vše prosím v ekonomické třídě! V Punta Arenas, městě na konci světa, nás vítá elegantní a novotou vonící letištní hala. A venku nevlídných 13 ºC.

Zdrželi jsme se změnami rezervace letenek a po návratu od přepážky Lan Chile už je v hale liduprázdno, autobusy jsou fuč. Nezbývá než si pronajmout auto. Krasavice u informační přepážky je velmi ochotná. Za chvíli mi podává sluchátko a chlapík z AVISu nabízí Toyotu Tercel za 43 dolarů. Je podvečer a za pouhých pár hodin pobytu v Patagonii poznáváme jeden z jejích typických rysů. Silný vítr (v nárazech přes 100km/h). Od chvíle, kdy jsme přistáli, nepřestává dout.

Prvním cílem je tučňáčí kolonie (pingüinería) v zátoce Seno Otway vzdálená zhruba 65km od Punta Arenas. Opět, teď už nás to nepřekvapuje, je dlouho světlo, i v půl jedenácté je ještě šero. Měsíc se zase pootočil a naklání se dopředu na obličej, dorůstá. Žasneme nad krásou temných mraků, které na nebi vytvářejí fantaskní tvary. Zdají se strašně nízko. Po prašné pistě umožňující rychlost až 100 km/h, přijíždíme k zátoce. Cestou nám před autem přebíhá množství zajíců a pštrosů. Vjíždíme do brány „Turis Otway“, kde bychom u auta rádi přespali. Majitel na nás ale míří kuželem světla a vykazuje nás za bránu. Soukromý pozemek je soukromý pozemek. Spacáky roztahujeme vedle auta na pobřeží divokého oceánu za skučícího větru, který neustává ani na minutu.

V půl osmé ráno není u pokladny žádná známka pohybu. Je pořádná zima a nadto jsme stále krutě bičováni větrem. Rezervací vedou dřevěné chodníky ohraničené provazy. K tučňákům se nesmí úplně zblízka, ale stejně někteří z nich přes chodníky přecházejí, chtějí-li se dostat na druhou stranu.

Při odchodu se majitele ptáme, co jsme dlužni? Říká, že je to v pořádku. Asi jsme mu zaimponovali naším zaujetím pro návštěvu jeho soukromé rezervace. Ušetřil nám sedm dolarů. Cestou zpět zastavujeme na pozorování pštrosů ñandu. Několik se jich popásá společně s dobytkem kousek od cesty. Nad hlavou nám krouží majestátní kondor. Vyjíždíme na Ruta 9 a na 46. kilometru odbočujeme k osadě Río Verde, což je vesnice na konci světa přímo na pobřeží zátoky Seno Skyring. Vítají nás udržované domky a stromořadí elegantních kuželovitých cypřišů. Chvilku sledujeme fotbalový zápas na místním hřišti a potom se vracíme asi devět kilometrů zpět, směr Hostería Río Verde. Je to usedlost anglického typu s prostorným interiérem zařízeným ve stylu přelomu 19. a 20. století. Jídelně dominuje obrovský krb; sálá z něj příjemné teplo. Za okny sledujeme stromy vzdorující náporům vichru a vlnící se hladinu zátoky. Zážitkem je paní vrchní. Mluví jakýmsi podivným jazykem, skoro neotvírá pusu a při komunikaci se dívá někam do dálky z okna nebo snad do zdi. Nerozumíme jí takřka nic, jen ojediněle pochytíme pár slovíček, která jakoby vyštěkává z úst: „cerdo – vacuno – caracoles – ensalada“.

Nakonec se nám daří něco si objednat. Všímáme si, že i chilská rodina sedící vedle má s dorozuměním trochu potíže. Nicméně dostáváme nejprve rozpečený chlebík s máslem a tradičním ostrým salátkem. Následuje hlávkový salát se hlemýždi (caracoles), hlavní jídlo pro mě obnáší tři veliké kusy libového vepřového steaku s rýží, pro Martina pořádnou porci telecího s brambory. Končíme vynikajícím zákuskem kuche de manzana. Vychutnáváme si ho již v křesle u krbu a přemítáme, na kolik nás tento kulinářský výstřelek na konci světa přijde. Na účtu je částka odpovídající zhruba 35 dolarům. Počasí se zlepšuje, vítr rozhání mraky.

Krátce po druhé hodině odjíždíme zpět k Punta Arenas s pocitem, že dnes už nemusíme nic jíst. Městem jen projíždíme a míříme k pevnosti Fuerte Bulnes, která je pro nás příjemným překvapením. Z nemnoha fotografií na internetu jsme získali dojem, že zde nebude mnoho k vidění. Jedná se ovšem o zrestaurovaný komplex srubových budov obehnaných palisádou, včetně krásného dřevěného kostelíku. Při naší návštěvě se ještě neplatilo žádné vstupné, a převážnou většinu návštěvníků tvořili Chilané.

Fuerte Bulnes najdete zhruba 60 kilometrů jižně od Punta Arenas. Toto místo je symbolem chilského osídlování oblasti kolem Magalhãesova průlivu. Oblast byla sice nominálně prohlášena za chilské území již v ústavě z roku 1822, ovšem až na sklonku roku 1842, za vlády prezidenta Manuela Bulnese Prieta, bylo rozhodnuto, že se na jih musí vydat první kolonizační výprava.

Úkolem byl pověřen správce provincie Chiloé Domingo Espiñeira Riesco, který pro tento účel v ancudských loděnicích nechal postavit zcela novou loď. Kolonizátoři pod vedením kapitána Juana Williamse (šp. Juan Guillermos) vypluli z přístavu Ancud na ostrově Chiloe 22. května 1843. Do oblasti Punta Santa Ana dorazili 21. září. Na místě vylodění zbudovali pevnost ze dřeva a směsi hlíny a trávy. Kvůli nehostinným podmínkám a drsnému počasí se zde ovšem nepodařilo udržet stabilní osídlení. Po šesti letech přežívání a vzdorování přírodě bylo roku 1848 na mnohem příhodnějším místě založeno Punta Arenas. Fuerte Bulnes od té doby ztratila svůj smysl. Mezi léty 1941 a 1943 byla pevnost přestavěna a v roce 1968 prohlášena národní památkou.

Zpět vyjíždíme kolem půl šesté a na chvíli se zastavujeme na rodeu, ale zrovna se nic zvláštního neděje a my už bohužel musíme vrátit auto. Na Hostal Macarena máme tip už od naší paní domácí z Puerto Montt. Nabízí prostorné pokoje s vysokými stropy, parketami a dřevěným obložením. Jednoduše luxus za mírnou cenu. Toyotu bez potíží vracíme dvěma příjemným kočkám v kanceláři Avisu.

Směřujeme ke hřbitovu. Udivuje nás množství chorvatských jmen na náhrobcích! Mnohé z nejvýstavnějších hrobek patří právě rodinám chorvatského původu. Až později se dočítáme, jak to bylo s chorvatskými přistěhovalci na jihu Chile. Ve městě je k vidění i množství soch a památníků připomínajících pestré dějiny – k poctě Magalhaensovi, Donu Boscovi (zakladatel Salesiánského řádu), chorvatským imigrantům, statkáři a průmyslníkovi José Menéndezovi, pasáku ovcí a nakonec i pomník neznámému indiánovi příznačně umístěný na hřbitově.

Na prapodivném pseudoantickém chrámu proti supermarketu nás zaujal nápis, že se jedná o sportovní halu. Nahlížíme dovnitř, zrovna se chystá basketbalový zápas žen. Za drobné vstupné usedáme na tribunu. Dobrá podívaná, zvláště červený tým působí herně vyspěle a má pár velmi dobrých individualit. Nevšední zážitek – sledovat basket ve staré sportovní hale na konci světa. Zdá se, že basketbal v Chile, přinejmenším v jeho nejjižnější části, patří mezi nejpopulárnější sporty. Ostatně není bez zajímavosti, že košíkovou do Chile přinesl Čech Benedikt Kocián, stejně tak jako další organizované sportovní aktivity - odbíjenou, prostná cvičení a sokolský život. Kolem deváté nastupují muži. Opět pestrá směsice ročníků i figur, ovšem hra velice kvalitní.

Chorvati do Patagonie a na Ohňovou zemi přišli za zlatem, ropou a chovem ovcí. Patřili mezi největší přistěhovalecké komunity (kromě Španělů, Britů, Italů, Francouzů, Němců a Palestinců). Většina Chorvatů pocházela z tehdejší provincie Dalmácie patřící pod rakouskou monarchii. Jak známo, přistěhovalci bezohledně zlikvidovali zbytky původního obyvatelstva (kmeny Onu či selk´nam v původním jazyce) a založili novou epochu v dějinách Patagonie. Největší vlna imigrantů dorazila se zlatou horečkou v roce 1879.

Dosud se objevují spory o to, kdo nesl na vyhubení původních obyvatel největší vinu, zda nemoci zavlečené z Evropy, kulturní šok z nucené změny života (v důsledku salesiánské misijní činnosti) či přímo systematická likvidace ze strany nově příchozích statkářů. Nechvalnou roli každopádně sehrály nejvýznamnější farmářské rodiny Braun Menéndez a Menéndez Behety, které byly zároveň finančními podporovateli salesiánských misií zakládaných v Patagonii od roku 1875 (salesiánská kongregace byla založena teprve r. 1859, papežem schválena r. 1874). Salesiáni do Patagonie přišli s výslovným cílem evangelizovat barbarské původní obyvatele „zcela neznalé katolické víry“.

Je po osmé hodině a stejně jako všude jinde v Chile, i tady na jihu se prohání množství klasických ruských žigulíků, mnohé z nich jako taxi. Jdeme do restaurace La Luna, do které nás nasměrovala mladá majitelka hostalu. Usazujeme se na baru a s chutí si dáváme několik třetinek Imperialu.

Před odchodem z restaurace dostáváme malé špendlíky s prázdnými lístky. Hosté z daleka se zde tímto způsobem zvěčňují. Na lístek připevněný ke špendlíku jsme napsali datum, jméno a rodné město a pokusili se jej na nástěnné mapě světa co nejpřesněji zapíchnout do míst, odkud jsme sem přijeli.

Fotogalerie - Punta Arenas a okolí