Divoký a krotký císař

Probouzíme se ráno vedle výběhu pro jeleny. Vaříme čaj a slunce nás zahřívá po chladné noci. Nad námi se tyčí vápencový hřeben Divokého Kaiseru. Žlaby a doliny jsou ještě pokryté sněhem. Balíme jen nalehko a začínáme stoupat po liduprázdné stezce, která nás má dovést na Ellmauer Halt.

Praha mě stále více ubíjí a bolí mě z ní hlava. Navíc nemůžu lézt. V zácpě u Hradčanské mě napadá vyrazit alespoň na ferraty. Volám Vláďovi, který neříká ani ano, ani ne. Ale vím, že pojede.

Rozhodnutí padá na Kaisergebirge, protože je blízko a nemusí se platit mýto na rakouské dálnici. Plánujeme podle netu a jakéhosi starého časopisu. Mapu ani nestíháme koupit.

Do Ellmau jsme po šesti hodinách z Prahy přes Mnichov a Kufstein dorazili kolem půlnoci. Mýto za průjezd do Wochenbrunner Alm po nás nikdo nechtěl. Po noclehu ve žďárákách nás vítá krásný, slunečný den. Rakouské, alpské ráno, které zlepšuje náladu.

Kaisergebirge je vápencovo-dolomitové pohoří náležící k východním Alpám. Dělí se na dvě části. Severní, zelení porostlý Zahmer Kaiser (Krotký císař) s nejvyšší horou Pyramidenspitze (1997m) a jižní, skalnatý Wilder Kaiser (Divoký císař) s nejvyšší horou Ellmauer Halt (2344m). Oba masivy rozděluje potok Kaisertalbach, který se vlévá do Innu.

Zvláště Divoký císař je Mekkou (nejen) rakouských lezců. Přes nízkou nadmořskou výšku nabízí řadu atraktivních vícedélkových lezeckých stěn. Ty se staly přírodní tělocvičnou mnoha špičkových skalních lezců. Nejznámějším je patrně Hans Dülfer, který vymyslel lezení na sokolíka a specifický způsob slaňování jen s lanem. Jeho cesty na Fleischbank a Totenkirchl patří dodnes mezi lezecké lahůdky.

Oba císařové jsou osázeni kilometry ocelových lan, která vyznačují ferratové cesty různých stupňů obtížnosti. Nejznámější jsou asi klettersteigy na Ellmauer Halt, Maukspitze, Ackerlspitze a Pyramidenspitze.

Na vrchol Ellmauer Halt vedou dvě ferraty obtížnosti C – Gamsängersteig a Kaiserschützensteig. Lze je zkombinovat, jednu využít na výstup a druhou na sestup. Na jaře mohou být některé úseky, hlavně na severní straně pokryté sněhem. Klettersteig Pyramidenspitze je lehčí A/B a mohou ho chodit i děti. Wilder i Zahmer Kaiser jsou posety chatami, na jaře mohou být ale ještě zavřené (check the web). Jde bez problému spát i venku. V horách není voda (krom tajícího sněhu).

Po necelých dvou hodinách už odpočíváme na prázdné Grüttenhütte (1670m). Všude kolem je plno sněhu. Hledáme, kudy vede ferrata Gamsängersteig (C). Stoupáme na hřebínek nad chatou, pak směřujeme údolím doprava. Stěnka, kde začíná klettersteig, je pod sněhem, tak jí oblézáme po travnatém svahu.

Následuje traverz doleva přes žlábky, z nichž některé jsou stále zasněžené. Před sedlem Rote Rinne Scharte jsou ocelové stupy. Po cestě na vrchol už není sníh, tak to jde snadno. Míjíme chatku Babenstuberhüttchen a zakrátko už zevlujeme na nejvyšším bodě Kaisergebirge (2344m). Koukáme po okolí, hlavně pak na rozeklaný hřeben Kopftörlgrat, kam vede řada lezeckých cest.

Výstup se nám kvůli sněhu protáhl, tak rezignujeme na sestup přes Kaiserschützensteig a vracíme se stejnou cestou. Na cestě zpět se mi daří ještě se dvěma Rakušany zabloudit a tak se na jedné malé stěnce dojišťujeme dvoumetrovým špagátem, který si uvazujeme na jinak zbytečné ferratové sety. Odměnou za náročný den je nám pak piknik u jezera Walchsee.

Výbava: helma (hlavně na Ellmauer Halt jsou občas suťoviska), set, sedák, dobré boty. Průvodce: www.bergsteigen.at, viaferrata.orionsoft.cz. Mapa: Kaisergebirge od Kompassu (č.9, 1:50000), Kaisergebirge Alpenvereinskarte (č.8, 1:25000) – nešetřete.

♦ ♦ ♦

Reklama