Ledovec Perito Moreno, Argentina

Večer po návratu z týdenního treku kolem Torres del Paine spěcháme do Hostalu Nancy v obavě, že nebude místo. Zbývají poslední dvě postele ve čtyřlůžkovém pokoji s cestovateli z Koreje a Německa.

Ledovec Perito Moreno v argentinském národním parku Los Glaciares

Po půlnoci vyrážíme do hospody Ruperto na pivko a hromádku hranolků. Při návratu je zamčeno, naštěstí ještě spousta lidí nespí a tak nám otvírá holka z nejbližšího pokoje. Naši spolunocležníci tady ještě dokonce ani nejsou a jak se dovídáme později, taktéž šli oslavovat návrat z dlouhého treku. Korejský kolega vyprávěl, že šel trek i v Himalájích, ale tady to prý bylo lepší! Obdobně to zhodnotili Nizozemci cestující kolem světa, kteří už prošli hory na Novém Zélandu, v Kanadě i v Africe. Usínáme proto s pocitem, že jsme šli jeden z nejkrásnějších treků na světě.

Ráno není kam spěchat, volný den v Puerto Natales je určen pro zařizování a regeneraci. Na nábřeží na konci avenidy Bulnes v kanceláři Navimag pořizujeme lístky na výlet do tučňáčí rezervace na ostrově Isla Magdalena v Magalhaensově průlivu. Přímo v hostalu platíme každý v přepočtu 40 dolarů za zítřejší výlet na ledovec Perito Moreno do Argentiny. Paní domácí zrovna pere, tak jí dáváme věci, ačkoliv jsme chtěli původně prát sami. Je to luxus, večer je veškeré prádlo suché a složené v kuchyni. Cena je směšná. Probíráme další možnosti tady na jihu, jako například výlet na Ohňovou zemi. Zvažujeme přelet z Punta Arenas do Porvenir. Na pokoji je s námi Němec, který jede celým americkým kontinentem na kole z Aljašky až na Ohňovou zemi. Vyjel loni v červenci a teď už má namířeno pouze do argentinské Ushuaie. Nijak se netají svým velkorysým rozpočtem – dopřál si i víkend na Galapágách, což přijde na tisíc dolarů. Počáteční investice 6 000 USD + 1 000 USD na měsíc. Peníz vydělal v počítačové branži. Pak se na práci vykašlal a teď má už na svém robustním expedičním kole Koga najeto kolem 17 000 km. Životním zážitkem pro něj byl pokus o výstup na Aconcaguu. Došel do 6200m a musel se vrátit kvůli sněhové bouři. Vychvaluje i Bolívii a samozřejmě úžasně levnou Argentinu s neskutečně krásnými ženami.

Turisté se v okolí ledovce pohybují na dřevěných lávkách

Na jednodenní výlet do Argentiny vyrážíme po sedmé hodině od Nancy minibusem společnosti Turismo Zaahj. Na chilskou hranici v Cerro Castillo je to něco přes hodinku. Máme obavy, že Argentinci budou kontrolovat jídlo, které jsem si přibalili na cestu, ale kontrola nakonec bude až na zpáteční cestě. Jedinou otravnou povinností je úmorné vyplňování přihlašovacích lístků. Od hraničního přechodu vyráží vstříc nekonečné pampě borec na těžce obloženém kole – dneska mu nějak nezávidíme. Chvíli jedeme po asfaltu, ale převážná část cesty vede po zpevněné pistě. Četné desvíos nám připomínají Panamericanu přes Atacamu. Jediným rozdílem se zdá být tráva. Po trase je vidět horečná stavební aktivita, na některých úsecích bude asfalt co nevidět.

Kolem poledne jsme v Calafate, což je od pohledu výhradně turistické městečko s westernovým vzhledem. Vstupné do národního parku Los Glaciares stojí 5 USD. Litr benzinu přijde zhruba na 13 korun. Po půlhodině ve městě pokračujeme dalších 80 kilometrů k ledovci.

Autor článku (Jirka) s ledovcem Perito Moreno v pozadí

K našemu nemalému zklamání máme pouhé dvě hodiny na prohlídku. Jsou tu mraky turistů, pohybujících se výhradně po dřevěných lávkách. Samotný ledovec je úchvatný! Všichni čekáme na ohlušující rány a rychle otáčíme hlavy, abychom spatřili obrovské padající kusy ledu, které se odlamují z 60 metrů vysoké ledové stěny. Podle všeho to asi není zrovna nejbezpečnější podívaná, informační tabulka hlásá už téměř 40 mrtvých od roku 1968 (malé odštěpky padajícího ledu letící rychlostí kulky zasáhly okounějící turisty). Tento údaj se nám však zdá poněkud přitažený za vlasy.

Před šestou vyjíždíme zpět do Calafate, kde je opět půlhodinová pauza. Obhlížíme nabídku suvenýrů a byť je v Argentině krátce po finanční krizi, ceny tady v turistickém středisku nejsou zrovna závratně nízké.

Perito Moreno

Ledovec Perito Moreno má rozlohu 250 km a dosahuje délky 30 km. Patří do soustavy 48 ledovců, které utvářejí tzv. Jihopatagonské ledovcové pole. To je považováno za třetí největší zásobárnu sladké vody na světě. Čelo ledovce je pět kilometrů široké a má průměrnou výšku přes šedesát metrů. Patří k jedněm z mála patagonských ledovců, které nejsou na ústupu.

Perito Moreno v nepravidelných intervalech návštěvníkům nabízí spektakulární podívanou v momentě, kdy dojde k odlomení obrovské masy ledu z jeho čelní stěny. Poslední zřícení ledovcové klenby se událo v červenci 2008, jen dva roky po předchozím „derrumbe“. Oproti tomu zhroucení klenby v roce 2004 nastalo až po 16leté přestávce (od února 1988). Ledovec nese jméno průzkumníka Francisca Morena, který oblast studoval v 19. století a patřil též k významným obhájcům argentinských nároků při územním sporu s Chile. Perito Moreno je součástí národního parku Los Glaciares, založeného již v roce 1937.

Za okny autobusu ubíhá pampa. I tahle pustina je působivá. Občas nám nezvykle hbitě přes cestu přebíhají stádečka ovcí pohybující se zdánlivě odnikud nikam. Cestu z Calafate nám zpestřuje skupinka, která se utvořila kolem staršího francouzského páru z Paříže, či spíše pouze kolem madame, která působí dojmem bývalé učitelky. Vypadá jako Věra Chytilová a má i její extravagantní „r“, které do francouzštiny patří, ovšem do španělštiny už méně. Její „rrrr“ svými vibracemi rozeznívá celý autobus. Řidiče a průvodce se ptá, zdali je v Argentině dráž než v Chile: „Es carrrróó“? Při tankování na osamocené benzince uprostřed pampy je večer už chladno a paní komentuje: „No me gusta frrrrío, prrrrefierrró calórrrr.“ V kanceláři na argentinské hranici neunikne ani tamější psík: „Cómo estás, perrrrritó? Que quierrrrréés?“ Když je v Natales vysazujeme u hotýlku, řidič s průvodcem už neudrží smích.