Mont Blanc (4810m) – cesta z Aiguille du Midi
Autor: Vladimír Linhart | Robert Solich
Fotografie: Vladimír Linhart | František Melán | Martin Linhart | Robert Solich | Jiří Pětioký | Jan "Hany" Karhánek
Štítky: 2011 | Alpy | Francie | Itálie | Mont Blanc
Ráno jsme se pokusili rychle sbalit v kempu Argentière a vydat se do Chamonix. Lehce před polednem jsme již parkovali na našem oblíbeném místě na okraji města. Naším cílem bylo zjistit počasí na zítřejší výstup, zda to má vůbec cenu. Po menším bloudění po městě nám v informačním středisku doporučili jít pro přesnou předpověď do domu horských vůdců hned naproti. Bohužel měli až do tří hodin zavřeno. Alespoň jsme zašli na oběd. Krvavý steak se ne všem líbil.
Prošli jsme obchody, ceny asi jako u nás. Ve tři odpoledne jsme se konečně dostali do domu horských vůdců. Předpověď počasí nás moc nepotěšila - hned následující den kolem poledne se mělo počasí hodně zhoršit. Ovšem vůdce nám řekl, že obyčejně startují už kolem půlnoci a v poledne jsou už zpátky. Pak nám popsal naši cestu, zdálo se to reálné.
Zvažovali jsme, co si vzít za vybavení. Já jsem se nakonec rozhodl nechat skelety, lezecké cepíny i lezecké mačky dole a jít to komplet v turistickém. Ostatní byli taková směska lezeckého a turistického vybavení.
Fanda vzdal výstup již předchozího dne, naše ne příliš zvládnutá a celkem vyčerpávající aklimatizace mu nesedla. Alespoň někdo pohlídá vůz. Koupili jsme si zpáteční lístek na Aiguille du Midi za 42 euro a vyjeli kolem čtvrté vzhůru lanovkou. Jeden přestup zhruba ve 2000m a ještě rychlejší kabinka nás dovezla k cíli spolu s dalšími Čechy a Slováky.
Porozhlédli jsme se a krátkým ledovým tunelem se dostali k sestupu do údolí Col du Midi, kde jsme chtěli stanovat. Nasadili jsme mačky a čekali, než po úzkém hřebínku přejdou davy vracejících se lidí. Setkání a vyhýbání se nebylo moc příjemné, všude kolem prudký sráz, sníh měkký, níže trhliny.
V Col du Midi jsme využili již vykopané díry, jen je lehce vylepšili lopatou a postavili stany. Skryté hovno v našem záhrabu mě moc nepotěšilo. Já měl stan s Robertem a Martin, Jirka, Hany v dalším stanu. Celkem dlouho jsme dělali vodu a večeři. Zalehli jsme až kolem deváté. Očekával jsem, že bude zima a pořádně se do péřového spacáku oblékl. Asi v 22.30 jsem se probudil totálně zpocený. Zas taková zima nebyla..
Mont Blanc (italsky Monte Bianco, v překladu bílá hora) je nejvyšší hora Alp, vypínající se na francouzsko-italském pomezí do výšky 4 810m. Mont Blanc je tradičně považován za nejvyšší vrchol Evropy, avšak z důvodu stávající metodiky pro určení evropskoasijské hranice je tento titul připsán kavkazské hoře Elbrus (5642m).
Vrchol hory leží na francouzském území a hornina (tyčící se do nadmořské výšky 4792m) je kryta ledovým příkrovem o proměnlivé tloušťce 14 - 23 m. Roku 2009 byla výška hory stanovena na 4810,45 metrů.
Na vrchol poprvé vystoupili 8. srpna 1786 Jacques Balmat a Michel Paccard.
Na vrchol Mont Blancu vede v zásadě pět základních „turistických“ tras a jejich odvozeniny či varianty odvíjející se od aktuálních klimatických podmínek na ledovcích:
- z Aiguille du Midi přes tři hory – Three Monts Route (Francie)
- papežská cesta – Pope Route (Itálie)
- italským ledovcem Bionnassay – Italien Bionnassay Route (Itálie)
- přes Dôme du Goûter a hřeben Bosses – Goûter Route (Francie)
- přes Grands Mulets a hřeben Bosses – Grands Mulets Route (Francie)
Pro červencový výstup (r. 2011) jsme zvolili prvně jmenovanou trasu přes tři hory (Three Monts Route), II/PD+ 50°, 1425m. Dlouhá cesta na vrchol Mont Blanc začíná příjemnou podvečerní nebo odpolední jízdou lanovkou na vrchol Aiguille du Midi (3842m). Odtud se po úzkém hřebínku sestupuje do sedla Col du Midi. Vybrat si lze mezi spaním na chatě Cosmiques nebo pod stanem, který je nutné před odchodem sbalit. Startuje se obvykle kolem jedné hodiny v noci. Ze sedla se stoupá sněhovým strmým svahem (35°/40°) po úbočí Mont Blanc du Tacul přes velké trhliny, které tvoří největší překážku první části výstupu, který končí na rameni hory (4120m). První část výstupu trvá přibližně dvě a půl hodiny.
Následuje sestup do sedla Col Maudit a opětovné stoupání po severních svazích do sedla Col du Mont Maudit (4345m). I zde se staví do cesty výrazné trhliny. Závěrečná pasáž před dosažením sedla Col du Mont Maudit je klíčovým místem celé trasy. Přibližně 50metrová velmi prudká (50°) stěna. Zejména při sestupu je vhodné slaňovat. Druhá část cesty trvá opět přibližně dvě a půl hodiny.
Třetí část, která by už neměla zabrat více než dvě hodiny, začíná sestupem ze sedla. Pokračuje po jihozápadních svazích Mont Maudit do sedla Col de la Brenva (4303m). Odtud je již cesta zřejmá. Pokračuje po mírnějších někdy zledovatělých svazích (Mur de la Côte) vytrvale vzhůru. Přes Petits Rochers Rouges (4577m) a závěrečné stoupání podél skal Petits Mulets (4690m) dosáhneme po sedmi hodinách vrcholu Mont Blanc (4810m). Na cestu zpět, zejména kvůli frontám před klíčovými pasážemi (stěna pod Col du Mont Maudit, trhliny), plánujte kolem čtyř hodin.
Ve 23.30 jsme vstávali. Udělali jsme nějakou vodu ze sněhu, posnídali, zbořili stany a zajistili je proti větru. Světýlka čelovek již stoupala. Než jsme vyrazili, byla už skoro jedna hodina. Směle jsme navázáni kráčeli po rovince vstříc úvodnímu 700m stoupání na Mont Blanc du Tacul. Šli jsme hodně zvolna, a tak nás předcházely skupinky lidí, problémy s mačkama v našem lanovém družstvu nás pronásledovaly. Neuběhla ani hodina a Hany zdola hlásí, že to vzdává - bolest lýtek po aklimatizačním náročném výstupu na Argentière jej nepustí dál. Odvazování se pro mne nekonečně táhne. Vzápětí Martin vzdává též, stejný důvod. Lanové družstvo se v nich chabě snaží probudit bojovníky - marně. Ve trojici již stoupáme o něco rychleji. Překonáváme tři trhliny a dostáváme se na vrchol prvního stoupání, odtud to není daleko na Mont Blanc du Tacul - naši záložní vrcholovou variantu pro případ špatného počasí.
Za kopcem začíná foukat silný vítr. Klesáme asi sto výškových metrů do sedla Col Maudit. Následuje další stoupání, místy ještě nepříjemnější než první. Stopa je často široká jen na jednu nohu a naplněná kluzkým, čerstvě navátým prašanem. Suneme se vzhůru až k nejtěžšímu místu cesty. Začíná se rozednívat. Před námi je asi 80m prudkého stoupání kolem 50%. Nejdříve se musí oblézt odtrhová trhlina a pak vzhůru až k fixnímu lanu. Čekáme na jednu skupinku než odlezou. Pak dolezu k fixu a zajistím ostatní. Tady se odvazujeme z lana, to si dávám do batohu. Spolu pak po fixu lezeme nahoru, překonáváme lehké mixové lezení, pak ještě pár metrů po dalším fixu a nakonec posledních deset morálových metrů bez fixu na hranu. Dostali jsme se pod Mont Maudit.
Sestupujeme ne příliš obtížným terénem do sedla Col de la Brenva odkud již začíná poslední část výstupu. Odtud nám chybí asi 400 metrů. Jirka začíná mít střevní problémy. Domlouvám se s klukama, že se sejdeme nahoře nebo dole, chce se mi jít rychleji. Fučí silný vítr, vychází slunce, kolem je krásná oranžová záře od sněhu ve vzduchu. Tento úkaz netrvá dlouho. Po chvilce stoupání se dostávám do mraku, který si sedá na vrchol Blancu. Vidím, že Jirka s Robertem pomaloučku stoupají. Sklon svahu je tady asi nejmenší z celého výstupu. Viditelnost je někdy deset, někdy padesát metrů. Je to jako by šel člověk sám, když nikoho nevidí. Držím se stopy, která ale rychle mizí pod sněhem hnaným stále silnějším a studenějším větrem. Naštěstí docházím skupinku s vůdcem a nějakou dobu se jich držím. Nakonec asi po hodině a půl od posledního sedla docházím na vrchol.
Na zemi leží a odpočívají dva kluci, moc se mi nechce věřit, že to je ono. Žádný kříž ani výrazný vrchol, jen jakýsi sněhový násep. Dělám jim fotku a oni mně. Výhledy nejsou žádné. Ve vodě v batohu plave spousta ledu. Většina lidí se vrací jinou cestou, pokračuje dál přes Refugio Vallot a Refugio du Goutre.
Klesám zpátky, občas mám problémy s orientací, ale většinou mi správnou cestu v totálním mlíku napoví moč, výkaly či blitky vyskytující se poměrně hustě podél cesty. Docházím do sedla, kde jsme se rozdělili, mlíko končí a můžu se rozhlédnout - nikde nikdo. Musím se vysrat. Od kluků přichází sms, že se vracejí. Pak zase stoupání až k tomu obtížnému místu. Tam se odjišťují nějací Češi, Jirku s Robertem před chvílí viděli. Klesání v teď již měkkém sněhu je ještě nepříjemnější než stoupání. Fix blokují Francouzi, tak kus slaňuju. Hned dole u trhliny potkávám Jirku s Robertem. Jirka je na tom špatně, dostal sračku a jde napřed. Zbytek sestupu je celkem v pohodě, nejhorší jsou pasáže do kopce. Potkáváme spousty Čechů a Slováků.
Robert a Jirka od rozdělení po shledání
Po výstupu na hřeben Mont Maudit se ocitáme v jiném světě. Po několika hodinách, které nabízely jen pohled na prudký svah před námi, prázdnotu pod námi a tmu/šero všude kolem, sledujeme působivé svítání pod Mont Blancem. Cítím optimismus - je asi šest ráno, počasí je ok, terén před námi již vypadá nenáročně a Blanc je na dohled. Věřím, že nejpozději do devíti dáme vrchol a ještě dopoledne stihneme v klidu sestoupit. Pohodové klesání do Col de la Brenva moje pocity ještě potvrzuje – bez problémů si vykračujeme solidním tempem vstříc Blancu.
Tempo i pocity se však rychle mění v okamžiku, kdy cesta začne opět stoupat. Nohy odmítají poslouchat nenáročné pokyny (levá-pravá) a opět si říkají o čím dál častější pauzy. Kraťoučký předvýstupový spánek (u mě maximálně desítky minut) a nějakých 1500 nastoupaných metrů dělají svoje. Jirka je na tom zdá se podobně. Vláďa je z našeho hlemýždího postupu poněkud nesvůj a po krátké poradě vyráží napřed. Domluva je precizní: potkáme se nahoře nebo dole.
Je něco před sedmou a my se s Jirkou belháme vstříc vrcholu, který se však nějak nepřibližuje. Vláďa se nám naopak vzdaluje poměrně rychle. Unavený mozek v tom odmítá vidět jednoduchou logiku, totiž že my skoro stojíme. Stále ale nepochybuji, že dnes ráno nahoru vystoupáme. Okolo poletující mraky nás nijak nezneklidňují, podle včerejší předpovědi má být přece hezky až do 12. Omyl. Po pár minutách padá mlha, viditelnost se snižuje tak na 10 metrů, začíná pořádně foukat a čím dál více sněží. Hnusné počasí, které má trvat další 3 dny, přichází o kritických pět hodin dříve.
Kde je vůle je i cesta, říkal jsem si tu noc několikrát. Zajímavé je, že naopak to platí úplně stejně. Ve výšce 4480 m obracíme. Není vidět vůbec nic a stopy rychle mizí. Naštěstí mám GPS, jíž se necháme navigovat po prošlé trase zpět. V sedle de la Brenva chceme počkat na Vláďu, ale nedá se to dlouho vydržet. Mně je v péřovce celkem snesitelně, ale Jirka po půlhodince čekání začíná modrat. Další rozdělení již nehodláme podstupovat – píšeme Vláďovi sms, že se vracíme, a chytáme se kolemjdoucí skupiny Francouzů a Španělů, které chceme poprosit o poskytnutí lana na slanění obtížného úseku na Mauditu. Španělský průvodce nám ve třech jazycích dává přednášku, že jít na ledovec bez lana je neuvěřitelná blbost. Chvíli přemýšlíme, co z nás udělá větší trubky - zda akceptace jeho verze, nebo vysvětlení, že jsme lano samozřejmě měli, ale to se nám i s Vláďou ztratilo v mlze na Blancu. Nakonec nediskutujeme, necháme se navázat a ukrutně pomalu lezeme s celou skupinou dolů. Po asi půlhodině k nám rychle slaňuje Vláďa, který si mezitím vyběhl na vrchol Blancu. Je to borec. Pak už následuje jen dlouhá ale bezpečná cesta ke stanu a žiletka k lanovce, která je za daných podmínek (mlha, vítr, únava) obzvlášť strašidelná.
Dole si balíme batohy, stan, ohříváme trochu vody. Čeká nás krutý výstup k lanovce. Je kolem poledne, 12 h na cestě. Počasí se opravdu horší, ale davy horolezců stále přicházejí z lanovky. Hodina dřiny a jedeme s Robertem dolů neuvěřitelně nacpanou lanovkou. Setkáváme se i s Jirkou a pak už nás vyzvedává Martin. Čeká nás už jen pivo a pizza v kempu ...
Co si vzít
Naše skupinka se rozhodla pro stanování v sedle Col du Midi. Pro pět lidí jsme nesli dva stany, dva vařiče, nádobí, spacáky a karimatky. Sněhovou lopatkou jsme vyhloubili prostor pro stany. Veškeré vybavení, které nebylo potřeba na výstup jsme ráno zabalili a zatížili kusy sněhu a ledu.
Nezbytné vybavení: sedák a základní matroš na záchranu při pádu do trhliny, lano (postačí jedno poloviční lano délky 60 metrů nebo kratší dle velikosti skupiny), turistický cepín, turistické mačky. Kvalitní pohorky, skelety nejsou nutné.
Při přelézání toho těžšího místa se hodilo jistítko pro odjištění skupiny. Odsedka pro postup na fixu. Helma, ledovcové brýle.
