Procházka Mlynickou dolinou
Autor: Marta Léblová
Fotografie: Martin Linhart | Marta Léblová
Štítky: 2012 | Slovensko | Vysoké Tatry
aneb jak jsme to vzali spodem
Plán byl jasný. Vyrazit ze Štrbského plesa lanovkou k Chatě pod Soliskom, přejít hřeben Solisek, ideálně v půlce cesty přespat v záhrabu, dojít do Bystrého sedla a Mlynickou nebo Furkotskou dolinou se druhý den vrátit.
V sobotu ráno, po noční cestě z Prahy do Popradu, se z vlaku venkovní podmínky jeví jako zcela ideální – sluníčko svítí, na nebi ani mráčku. Problém tušíme už ve chvíli, kdy vystupujeme z vlaku ve Štrbském plese – vítr je tak silný, že mít jen o trochu lehčí batoh, tak mě to fouklo zpátky do Popradu. Teoretická obava, jichž má Martin vždy zásobu, se tentokrát vyplňuje, lanovka kvůli silnému větru nejezdí a dnes ani jezdit nebude.
Tím se naše plány zcela hatí. Čekat do druhého dne, jestli lanovka začne jezdit, nemáme čas, promyšlený alternativní plán však v záloze nemáme. A tak se Martin prostě otáčí a někam jde. A já plápolám za ním.
Stále ještě s myšlenkou nocování někde v krajině procházíme nejprve lesem, v němž se nesmí kouřit, což je pro mě motivací z něj co nejrychleji vypadnout, vcházíme do Mlynické doliny, kde je až k vodopádu Skok prošlapaná cesta. Za vodopádem nasazujeme mačky a škrábeme se dál cestou necestou. Sluníčko svítí a vítr fouká tak, že mě to chvílemi sráží na kolena a obrací opačným směrem…
A najednou je před námi Štrbský štít. Jelikož stále doufáme v něco náročnějšího, rozhodujeme se nakonec pro výstup do Bystrého sedla s tím, že bude-li to možné, sestoupíme z něj do Furkotské doliny, abychom se alespoň nevraceli stejnou cestou.
Zatímco v dolině je sníh vyfoukaný a pohyb po něm naprosto bezproblémový, ve svahu jsou závěje krupice, v níž se prakticky nedá stoupat. Martin leze první, pokřikuje na mě instrukce, které ve větru neslyším a posunkuje pokyny, jimž nerozumím. V půlce kopce mi začínají docházet síly. Udělám jeden půlmetrový krok nahoru a o dva metry mě to sveze dolů, začíná mi být do pláče. Cepín bych nejradši zahodila – nejen že jej není do čeho zaseknout, ale překáží mi a stahuje mě dolů.
Pořád fouká a začíná se stmívat, takže to ve dvou třetinách kopce nakonec vzdáváme. Dolů bych to nejradši vzala šusem po zádech, ale Martin se tváří přísně. Na větrem bičované planině není možné trávit noc a je jisté, že nám v některém z popradských hotelů bude dobře. A tak se vydáváme zpět na vlak. Cesta zpátky se mi zdá strašně dlouhá, batoh je těžší a těžší a navíc mě začíná bolet pravý kotník. Začínám se těšit, až nazuju svoje lodičky připravené na bratislavskou konferenci.
Úspěch tedy žádný. Spolu s přenocováním v hotelu Gerlach, teplou večeří a teplým obědem následující den v restauraci to lze považovat za takový mastňácký výlet…
