Jaro na Brnčálce
Autor: Jiří Pětioký
Fotografie: Jiří Pětioký
Štítky: 2012 | Slovensko | Veľká Svišťovka | Vysoké Tatry
Dolina Zeleného plesa patří mezi nejkrásnější místa v Tatrách. Na jedné straně se tyčí mohutné, divoké štíty hlavního hřebene. Pokryté sněhem symbolizují nadvládu zimy. Malebné, vápencové, sluncem zalité Belianské Tatry na straně druhé nasvědčují příchodu jara. Z Brnčálové chaty na břehu smaragdového jezera lze sledovat nevšední proměny přírody.
Dvakrát jsme se chystali do zimních Tater a dvakrát jsme to kvůli předpovědi zrušili. Jednou se meteorologové totálně sekli, podruhé jen napůl. Potřetí už to vyšlo. Vyplatilo se počkat, bylo krásně a nad námi čtyři dny azurové nebe.
České dráhy kupodivu stále nabízejí zlevněné vlakové jízdenky, a tak v sobotu ráno přijíždíme do slunečného Popradu. Pokračujeme električkou do Starého Smokovce. Tady už vládne jaro, příroda se probouzí. Žlutá koule nemilosrdně zabodává paprsky do kůže, obloha je vymetená. Hranice souvislého sněhu začíná až nad magistrálou. Pohledem na pásmo vrcholů od Kriváně až po Kežmarský štít to vždy začíná.
Přechod přes Svišťovku
Z Hrebienku přes Obrovský vodopád přicházíme na Lomnickou vyhlídku. Studená dolina je pořád bílá, nad ní se vypínají svahy Slavkovského štítu. Pořád by z něj šlo sjet na lyžích až k Ľadovému plesu. Na Skalnaté pleso je cesta pěkně prošlapaná.
Na Skalnaté chatě potkáváme legendárního chataře Laco Kulangu. Má za sebou dvousetkilovou vynášku, popíjí dvanáctku Plzeň, ledabyle pročítá noviny a občas se zasněně podívá do krajiny. Lomničák a Kežmarské štíty vytvářejí kulisu polední siesty. Jezdí kabinka na vrchol i dvousedačka na Lomnické sedlo. Na lehátkách se sluní mračna lufťáků. Několik lyžařů a snowboardistů pořád dokola hobluje jižní svah Lomničáku. Tam někde nahoře se odehrávalo drama filmu Medená veža.
Na Svišťovku už je cesta zavátá a na sněhových polích se dost boříme. Jsme tu sami, občas potkáváme kamzíky. Vůbec se nebojí, jejich plachost se po dlouhé a tuhé zimě úplně vytratila. Samotný vrchol Veľkej Svišťovky (2037m) už zakrývá jen malá sněhová čepice. Liduprázdná magistrála má svoje kouzlo. Rozeznáváme normálku na Kežmarský štít. Dolinka pod ním je zasmušilá a plná sněhu. Belianské Tatry hrají růžovou, bílou a oranžovou barvou. Pod námi se konečně otvírá dolina Zeleného plesa. Ze skalního podstavce se k nebi tyčí Jastrabí veža. K tomu ten úžasný klid, který neruší ani kamzíci, ani havrani.
Na sestup si bereme mačky. Ve spodní části se dost boříme. Konečně docházíme na Brnčálku. Nezměnila se, je pořád stejně malebná. Venku popíjí nalehko odění skialpinisti. Při pohledu na Kežmarák a Pyšné štíty zažívám déjà vu z dětských let. V létě na ně vylezu.
Tradičně jsem podcenil mazání opalovacím krémem, ale vynikající večeře a pivo všechno napravují.
